Okno vzpomínek

Anotace: I sny nám ukazují směr a cestu, jen se musíme naučit jim naslouchat. (asi poprvé jsem psala povídku na zadané téma...)

Opět přišel jeden ze zimních večerů. Sedím tady v horské chalupě, pozoruji sněhové vločky snášející se ve tmě za oknem s jejich nepravidelnou hebkostí a vpíjím se do nich natolik, že se vznáším s nimi. Oheň v krbu praská a připomíná mi příběhy, které jsem slýchával od svého starého otce a které jsem částečně prožil sám a zároveň jsem se jim oddával skrze sny, či své představy natolik reálné, že splynuly se skutečností mého života. Někdy je těžké odlišovat realitu od vzpomínek, které se odehrály pouze v naší fantazii a já nepatřím mezi ty, kterým by se to dařilo. Místo toho, abych se tentokrát opět ponořil do vzpomínek ve svých snech, rozhodl jsem se alespoň některé z nich sepsat.

Zlatavý nádech obilného pole se stával ještě ohromnějším pod paprsky slunce, jež chvíli po poledni pražilo tak, že se vzduch třásl horkem. Jen jeden malý chlapec se prodíral mezi klasy, jakoby právě procházel džunglí. Chtěl si zkrátit cestu ke studánce, která byla kousek dál u velkého dubu. Častokrát, když zrovna počasí venku znemožňovalo práci, sedával chlapec u křesla svého starého otce, zatímco mu on, vyprávěl příběhy. Jeden z nich byl příběhem právě toho dubu a studánky, k nimž chlapec mířil.
„Povím ti příběh, který se ti možná teď bude zdát zcela obyčejným, avšak jednou až si vzpomeneš na má slova, uvidíš jeho pravou tvář,“ těmito slovy tehdy zahájil své vypravování starý otec. Chvíli se ještě odmlčel a pak pokračoval. „Bylo horké srpnové poledne. Slunce způsobovalo, že zlatavé obilné klasy téměř oslepovaly pod jeho září, která byla tak silná až se vzduch nad poli i prašnou cestou horkem třásl. Tou dobou nebylo nikde ani živáčka, všichni odpočívali v chladu svých domovů, kam se odebrali na oběd. Jen jeden znavený voják se právě vracel z několikaleté služby. Cesta v takovém vedru je po chvíli k nevydržení a co teprve, když je člověk na nohou od rána a nenarazil během své poutě na jedinou studánku, ve které by doplnil zásobu vody, ani na potůček v němž by se osvěžil. Voják kráčel prašnou cestou mezi poli již hodinu a široko daleko nebyl ani hájek, či větší strom, do jehož stínu by se na chvíli ukryl. Teprve teď, když už v to ani nedoufal, spatřil velký dub na vrcholu kopce.
Když k němu došel, usedl do jeho stínu a zavřel oči, aby si na chvíli odpočinul. Zdál se mu sen. Sen, o kterém, když otevřel oči, byl zcela přesvědčen, že stal. Proto jej zmátlo, že místo toho, aby se právě osvěžoval pramenem ze studánky, je stále opřen o kmen starého dubu. Rozhodl se vydat se tou cestou, která se mu zjevila ve snu. Procházel tedy mezi obilnými klasy až k hájku, který se nacházel pod druhou stranou kopce. Netrvalo to dlouho a přesvědčil se, že jeho sen nelhal. Na kraji hájku stál další dub, zpod jehož kořenů vyvěral pramen.“
Letos v srpnu jsem se opět vydal na tu cestu do polí, sedl si pod dub do stínu a potom si vyšlapal cestu mezi klasy, které se třpytily pod horkostí poledních paprsků, až k hájku pod kopcem. Bylo tomu už přes třicet let, co jsem se tudy procházel naposled. A teď jsem věděl, co tím příběhem starý otec myslel. I sny nám ukazují směr a cestu, jen se musíme naučit jim naslouchat.

Cesty vlakem mají své kouzlo. Krajina se míhá, čas plyne spolu s ní a člověk má pocit, že ubíhá s nimi.
Míval jsem rád cesty na venkov. Byla to vždy příjemná změna oproti rušnému prostředí Brna, zvlášť pro malého chlapce, kterým jsem tehdy byl. Starý otec žil tou dobou v horách na samotě, ale nepříliš daleko od nejbližší vesnice. Všechno tam pro mě mělo své kouzlo, především večery v záři petrolejové lampy. Tehdy ještě nebyla elektrika rozvedená do všech míst, obzvláště ne na horské samoty, ale místním lidem to nevadilo. Jako každé jiné městské dítě mě to tehdy fascinovalo, všechno mělo jiný nádech. I atmosféra příběhů, které se zde vyprávěly, byla za svitu petrolejové lampy a praskání kamen naprosto jiná, než předčítání z knihy v prostředí městského bytu. Stejně tak každý den v horách se zcela lišil od toho městského. Někdy jsme časně ráno vstali a šli do vesnice na trh, který se během léta konal každou středu a sobotu. V sobotu se tam sjížděli obchodníci i z větších dálek, a proto tam také bývalo nejvíce lidí. I ti, kteří nic nepotřebovali, si vždy našli záminku, aby se na trh přišli podívat. Byla to pro ně vítaná příležitost, jak si zpříjemnit týden plný práce a vyměnit pár slov o nejnovějších událostech. Ale já jsem mnohem raději chodil se svým starým otcem na vycházky po horách. Přes týden měl většinou spoustu práce, ale každou neděli, pokud zrovna neřádil venku silný vítr nebo nepršelo, jsme vycházeli již časně ráno a sledovali jsme, jak se postupně hory probouzejí. Ukázal mi tehdy svobodu, která tam všude panovala spolu s klidem. Klidem, který jsem tehdy pořádně nedokázal ocenit. V pátek večer měl starý otec ve zvyku chodit na návštěvu ke svým přátelům. Zde se vyprávěly příběhy, které samozřejmě ještě zdokonalovaly mé nadšení pro tamější život. Myslím, že by to nikdo nedokázal ocenit více, než dítě, jakým jsem tenkrát byl, dítě vyrůstající ve městě.
Z příběhů, které jsem to léto v horách slyšel, mi v hlavě utkvěl pouze jediný. Vlastně jsem na něj na velmi dlouhou dobu zapomněl. Teprve po pár letech se mi vybavil a dokázal mi, že v něm je skryto tajemství, jako v pár dalších příbězích, které jsem měl tu možnost slyšet od svého starého otce a jeho přátel. Nevím, již kdo z nich jej tehdy vyprávěl, pamatuji si jen to, jak jsem mu naslouchal a každé slovo, které padlo viděl v odrazu okenní tabule.
„Je tomu už dávno, co jeden starý muž při jedné ze svých každodenních vycházek narazil na malého chlapce ležícího u cesty. Někdo ho tehdy zřídil a pak ho nechal napospas zraněním, které mu způsobil. Stařec při pohledu na něj tehdy spatřil bolestivou vzpomínku na to, jaké by to bylo, kdyby viděl vyrůstat svého vlastního syna. Jeho žena zemřela u porodu spolu s jejich nenarozeným dítětem a on od té doby žil sám. Rozhodl se chlapce zachránit. Vzhledem k tomu, že by jeho bezvládné tělo sám neunesl, vydal se pro místní ranhojičku, která shodou okolností bydlela poblíž.
Místo obchůzek hor pak každý den stařec docházel k ranhojičce, u které chlapce nechal. Lidé z vesnice nevěřili tomu, jak se „starý horský mnich“ – tak starce nazývaly - ze dne na den změnil. Nikdo jej od smrti jeho ženy neviděl se usmát a teď po tolika letech, jakoby opět v jeho žilách putoval život a v jeho očích byla opět jiskra, kterou míval dříve. Začalo se tehdy vyprávět o zázracích, které se dějí, o božím zásahu.
Chlapcovi rány na těle se zahojily, ale jeho předchozí život jím natolik otřásl, že nikdy nemluvil. Přesto jej stařec miloval jako vlastního syna a vážil si toho, když se v chlapcových očích odrážel úsměv. Všichni si zvykli na nemluvícího mladého hocha a měli ho rádi pro to, jak byl ochotný a pracovitý, ale nikdo z nich nečekal, že by jej někdy slyšel promluvit. Přesto když stařec umíral a z chlapce už byl šestnáctiletý mladý muž, přál si tolik mu říct, jak moc je mu vděčný, že řekl: „Děkuji.“ Stařec se tehdy usmál štěstím, že slyšel jeho hlas, přestože dávno vlastně cítil jeho tón, a řekl: „To já jsem ti vděčný, že jsi mi na těch poslední několik let vrátil život.“ Pak zavřel oči a odešel.
To, že jej stařec tehdy nalezl změnilo život jich obou. Oba z nich dostaly novou šanci žít. Pamatujte si to děti, vždy je naděje na nový začátek.“
Vždy je naděje na nový začátek. Ta věta se v mé hlavě objevila během mého života několikrát a stačilo v ni věřit, abych mohl zvednout hlavu a jít dál svou cestou.

Párkrát mě starý otec vzal i ke svému bratrovi, který žil na jižní Moravě. Jeho bratr vlastnil poměrně rozlehlý vinohrad, na který jsme s ním často chodívali, abychom mu pomohli nebo abychom jen seděli nad vinicí a pozorovali. Život tam a život v horách se mi tehdy zdál naprosto nesrovnatelný. V horách se lidé oddávali tamějšímu klidu, kdežto tady pro ně život znamenal víno. Celý život této vinařské oblasti se točil kolem práce na vinicích a po té příjemnějších činností jako vychutnávání si nejlepších odrůd vín a různých slavností.
Základy sklepu, který vlastnil bratr starého otce, sahaly ještě do dob, kdy se na naše území dostali Chorvaté prchající před Turky v 16.století. Z jeho zdí sálala dávná minulost a já jsem všude kolem sebe viděl, jak se tam pohybují lidé před dávnými lety, popíjí víno a veselí se jako teď jiní lidé kolem mě. Byl jsem tehdy desetiletý chlapec a nadchl jsem se pro myšlenku, že to, co se v tu chvíli odehrávalo kolem mě, bylo pojítkem s minulostí životů lidí, kteří zde žili přibližně před 400 lety.
Jeden den jsme se starým otcem seděli na kopečku nad vinicí u kapličky a on mi začal vykládat o tom, jak do těchto míst přijel poprvé na svatbu svého bratra a jak jej vzal bratr sem do vinice, aby mu ji ukázal. Pak se na mě podíval a řekl: „Ta vinice je vlastně jako hory stále stejná od dob, kdy jsem ji poprvé spatřil. Ale přesto jednou přijde den, kdy se na to místo vrátíš ty a nejspíš zde už žádná vinice nebude. Protože živá příroda není jako kámen. Všechny živé věci se jednoho dne rozpadnou v prach, zatímco kámen zůstane pořád stejný.“
Byla to slova, která mi utkvěla v paměti po všechna ta léta. Častokrát po smrti starého otce, se mi ve snu znovu vybavilo, jak s ním sedím nad vinicí a opět jsem slyšel znít slova, která tehdy řekl. Přesvědčil jsem se o tom, že měl pravdu, ale přesto jsem s jednou věcí nesouhlasil. I kámen jednoho dne dostane jiný tvar, i kámen se jednoho dne začne drolit. Pochopil jsem že svět, ve kterém žijeme, je křehký a není věčný, stejně tak jako není věčný lidský život. Přesto zůstávají vzpomínky, které přetrvávají v lidech i místech kolem nás.
Několikrát, když jsem měl cestu kolem vesnice, kde žil bratr starého otce, jsem se zastavil na kopečku nad vinicí, kde jsme tenkrát seděli. Něco ve mně se chtělo přesvědčit o tom, že vinice tam stále je. Naposled, když jsem se tam vrátil, nalezl jsem jen prázdné místo. Přesto jsem ji stále viděl před sebou, obsypanou hrozny, které se každou chvíli chystaly dozrát.

Vzpomínky, všechny ty vzpomínky přetrvaly tak živé, že když tu teď večer sedím v horské chalupě, ve které jsem dřív trávil čas se svým starým otcem, vidím je, jako bych je opět prožíval. Jako bych znovu a znovu byl tím malým chlapcem, který zde za svitu petrolejky poslouchal příběh o vojákovi, který se tady v horách naučil vážit si tiché melodie hor, který se zde naučil, že konec něčeho je začátek něčeho nového a že naděje je všude kolem nás. Možná díky těmto slovům, které jsem dnes večer sepsal, zatímco venku se snášely sněhové vločky a jen světlo petrolejové lampy mě udržovalo vzhůru, přežijí mé vzpomínky i smrt mého těla, které se jednoho dne stane prachem a součástí hor, obilného pole, i vinice, která už není. A možná, že všechny ty vzpomínky ve slovech časem shoří jako papír na podpal v rukou mých dětí, které se rozhodnou si rozdělat oheň v krbu, bez toho aniž by si povšimly slov, kterými jsou zaplněny řádky nažloutlého papíru, na který právě dopisuji poslední slova. Možná.