Jak rychle se mění oblaka?

Anotace: Sněte, dokud vás berou vážně...

„Podívej se nahoru…“ zašeptal, zatímco odhrnoval dítěti pramínek vlasů z obličeje. „Jak rychle se mění oblaka?“
„Rychle…“ zašeptalo děvčátko se zakloněnou hlavou, snažící se marně odpovědět přesněji. Lehce se usmál a podíval se jí do očí.
„Spolu s nimi se mění svět.“

********************************************************

// Ztratíme-li bohatství, neztratíme nic, ztratíme-li zdraví, o něco přijdeme, ztratíme-li charakter, ztratíme všechno //

„Tak nespěchejte tolik,“ ozvalo se z vysoké trávy spolu s unaveným vydechnutím. „Nestíhám svět.“
Jako obyčejně ležela na zemi, neobyčejné rusé vlasy jí jako obyčejně vytvořili kolem hlavy červený polštář a ona vystavovala svou věčně bledou pokožku hřejivým slunečním paprskům.

Nad hlavou jí létali beránci, snad ti nejnadýchanější, jaké kdy viděla a ona se marně snažila uprosit jednoho, aby za ní sletěl na zem. Vždycky se na ní jen smutně zadíval a zmizel kdesi v dalekých oblačných pláních.
Tak moc by chtěla za nimi, tak moc by chtěla být beránkem na obloze, bez hranic, limitů, s možností letět, kam by se jí zachtělo…

Jako první, by vyskočila na oblohu a letěla se podívat do Francie, rozhlédnout se z Eiffelovky na noční Paříž, kochat se výhledem na město, na tu krásu umění. Jenom by se toulala uličkami města revolucí, přemýšlela by nad svobodou a bohémstvím, pila absint a psala. Tak moc by se chtěla se světem podělit o moudra, kterými byla častována a i o ty, na které si přišla sama. Skrze ten kouzelně vonící papír by měnila svět a zároveň uchovávala jeho krásu na věky dopředu. Její neobyčejné příběhy, plné emocí a jiných krásných světů by uchvátily davy, četly by se ve školách, šířily by krásu a radost. I ti nejsmutnější by osušili slzy po pár stránkách napsaných od ní. Stala by se optimistickou legendou, byla by šťastná, že dělá své spoluvězně v životě šťastné. Ona by byla ten proud, co mění, ne to, co se mění…

A pak? Pak, býti beránkem, by letěla jen kousek dál. Počkala by si, až se z ní stanou červánky a oblečená v rudé by letěla do města vášně. Madrid, Španělsko. Lehce by se na elegantních podpatcích otočila a v rytmu flamenga tančila po boku těch nejmužnějších z mužů, oblečených v černých košilích s naoko nedbale rozepnutými knoflíky, odhalujícími jejich vypracovanou hruď. Jejich snědá těla by snadně uzmula to její bledé, křehké a naučila by jí, jak žít spontánně a okamžikem. Lačně by přejížděla prsty po jejich opálené kůži a jen tak si s nimi hrála. Užívala by si pocitu chtíče, který by měla najednou v rukou, a tančila dál. Rudé vlasy by jí létaly okolo obličeje, při vášnivých záklonech by kopírovaly zem, na které by tančila, a cuchaly se v nenadálém větru. Všude kolem by kvetly růže a ona by měla jednu připevněnou za uchem na důkaz živosti, krásy a smyslnosti. Tančila by až do roztrhání duše, celou noc. Bílé, obepnuté šaty by odhalovaly její štíhlé nohy a celý svět by explodoval ve výbuchu barev a vášně…

Potom by se otočila a letěla pryč od tepla.

Na beránčí vlnu by jí dopadlo pár kapek deště, slz bohů. A oni jako by nad touto zemí plakali pořád. Kousek od Toweru by už šedé oblačné pláně nechtěly pustit samotného bílého beránka dál. A tak by se s pocitem prvního smutku zastavila a zachumlala se do teplého černého kabátu a vlněné šály. S mokrými vlasy od chození po uhlazených bulvárech během koukání do očí zahořklým, konzervativním mužům v tmavých oblecích, by si prohlížela krásu tohohle smutného a stereotypního města. Zrovna, když by chtěla svoje hledání veselosti vzdát a smířit se s tím, že existuje pravý opak bohémské Paříže, šedé pláně by ve vteřině zmizely a slunce by si opět vydobylo svoje místo na nebi. A jak by první paprsky putovaly k zemi a odrážely se od kaluží vody, náš beránek by vzdal myšlenku na to, že znova uteče na oblohu a bude putovat dál. Už zase ona by vzala do rukou štětec a barvy a začala malovat. Tu krásu přece musí někdo zachytit, než jí další příval deště smyje do londýnských kanálů. Našla by dokonalost v něčem, v čem ji nikdo neviděl. Jako by všudypřítomný déšť pomalu smýval jednotvárnost z lidských obličejů kolem a slunce jim dodalo tu pravou radost do života. Objevily se úsměvy. A mezi černými masami lidí by se objevila také dívka. Havraní vlasy by ladily s okolní šedivostí, ale ona, celá oblečená v jasně žluté, jako by představovala vůli ke štěstí a k životu v tomto zapadlém království smutku. A jakmile by první nové kapičky nebeských slz rozmáčely beránkův obraz neskrývaného štěstí, všechno by se vrátilo zpátky. Ale ona by nikdy nezapomněla…

********************************************************

// Nezáleží tolik na tom, kolik máme, ale jak si to, co máme, užíváme //

„Mami! Mami!“ ozval se malý chlapeček a naléhavě zatahal postarší, uhlazenou dámu v klobouku za ruku.
„Říkala jsem ti, že se máš chovat slušně, když jsme na veřejnosti! To znamená nehulákat.“ napomenula ho a rychle se rozhlédla, jestli snad jejího syna nikdo při tomhle chování neviděl.
„Promiň, matko.“ sklopil snad desetiletý chlapeček smutně hlavu.
„To už je lepší, ale usmívej se. Co jsi chtěl?“ odvětila chladně žena, zatímco se chlapec narovnal a rozzářil se šťastným, nacvičeným úsměvem. Zadmula se pýchou, když ho viděla, vypadal tak vznešeně.
„Matko, co je to za dům?“ ukázal na bílý komplex budov obehnaných vysokým plotem, z jehož zahrady právě vycházelo bledé stvoření, které i našlapovalo, jako by chodilo po oblacích. Rudé vlasy dívky byly plné neposedných zelených lístečků trávy a oči jako by se dívaly někam do dálky, když jí chytila nějaká silná dáma v bílém a odváděla ji dovnitř tak nešetrně, že ona bledá kráska musela mít tělo samou modřinu. Měl sto chutí vykřiknout, ať se ta ďáblice chová jemně, jestli snad nevidí, že rusovláska se ztrácí před očima, ale ovládl se. Vedle stála jeho matka a opovržlivě se na scénu dívala.
„Na to se už nikdy neptej.“ odsekla.
„Proč?“ ozval se neuváženě syn a hned dostal facku a ledový pohled od dámy.
„Sem dávají lidi, co to nemají v hlavě v pořádku. Sem ty nepatříš, nechci, aby ses sem ještě někdy přiblížil!“ zasyčela a chytila ho stejně nešetrně za ruku, jako ona žena v bílém bledou krásku.
„Ano, matko.“ zamumlal poslušně syn. „A jak se tomu tady vůbec říká, matko?“
„Psychiatrická léčebna.“ řekla s opovržením dáma a spolu s chlapcem, který věnoval poslední pohled zamčené vysoké bráně, zmizela za rohem.

// Nikdo nemůže předpovědět, do jaké výšky můžeš vzlétnout, dokud jsi nerozepjal svá křídla //