Podle jiného scénáře

Anotace: příběh, který se nikdy nestane skutečností, protože ona mu pro svou hrdost nejspíš nikdy nenapíše a on jí pro svou ješitnost nejspíš nikdy neodpustí...

Promiň. Vím, že je to laciná omluva a že jí nejspíš ani nevěnuješ pozornost, ale víc Ti v tuto chvíli dát nemohu. Buď, prosím, zítra ve tři na nádraží.

Uplynulo již téměř půl roku od chvíle, kdy se viděli naposledy. Rozešla se s ním kvůli sobě i kvůli němu, přestože to nebylo snadné. Snadné nebylo ani poslat mu tu zprávu, ale nakonec udělala obojí.
Druhého dne nastoupila do vlaku doufajíc, že až za hodinu vystoupí, bude na nástupišti stát ten muž, jehož obraz se jí vryl do paměti a nezmizel ani po tak dlouhé době.
Skřípění brzd a hlášení příjezdu vlaku. Rozvážným krokem přešla koleje až k nádražní budově. Nikdo se po ní neohlížel. Jako by snad mohla čekat něco jiného.
Začala si pohrávat s vlasy spletenými do copu. V tu chvíli se musela pousmát. Copak by ji takhle vůbec poznal? Tolik se změnila. Černě podmalované oči uhrančivě vyhlížely zpod krajky řas. Dlouhé spletené vlasy daly vyniknout výrazným rysům jejího obličeje a dříve vystouplé kosti pomalu zmizely pod vypracovanými svaly.
Z myšlenek ji vytrhl zvuk amplionu. Její vlak nazpátek se zpozdí asi o třicet minut. Žádná škoda. Tentokrát bylo alespoň teplo, už jednou tu tak dlouho mrzla a opakovat by se jí to nechtělo.
Opřela se o zašedlou zeď nádraží a pozorovala cestující. Přicházeli a odcházeli osamoceni v davech, které s nimi zdánlivě neměly nic společného. Jen málo z nich si kdy uvědomilo, co je skutečně láska, nenávist, touha...život.
Dlouhovlasý mladík kolem prošel svižně, sotvaže by si všimla, jak vůbec vypadal, kdyby neměla před očima stále jeho podobu. Chvilku se zmateně rozhlížel s podmračeným výrazem, přesto se na ní jeho oči ani nezastavily. Podíval se na hodiny a na tabuli s příjezdy vlaků, aniž by věděl, který hledat. Třetí hodina byla ztracená dávno v minulosti uplynulých minut, přesto se posadil na lavičku, snad že neměl toho dne co jiného na práci. V teple prvního červnového pátku mu pomalu poklesla víčka v neklidném odpočinku.
Počkala dokud si nepřestal pohrávat prsty a dech se mu nezklidnil. S koncem copu stále v jedné dlani stanula sotva dva kroky od něj. Více se však nepřiblížila. Jen tiše, trochu posmutněle hleděla do jeho tváře, hledajíc jemný úsměv v koutcích úst. Byl tam, viděla ho.
Přese všechno, co se v uplynulých měsících mezi nimi odehrálo, nedokázala odtrhnout pohled. Viděla ve vzpomínkách jeho hbité ruce i svůdné rty, oči barvy hořké čokolády... Byly tu před ní i ve skutečnosti a zprvu nechápavě si ji prohlížely.
Náhle jako by jím projela dýka poznání. Okamžitě stál na nohou a shlížel na dívku stojící nyní přímo před ním s kamennou tváří pokerového hráče. Uštědřila mu pořádnou facku, jak tomu chtěla už dříve, a vzápětí ho umlčela polibkem tak vášnivým, jako by do něj vkládala bolest a nenávist všech svých dní metamorfovaných v jediný důkaz vášně, jenž pro nastalý okamžik hodlala obětovat.
Topil se v jejích slzách a rty jí vracel rány utržené ve věčném boji, v jejich křehkém míru. Mohl trvat nekonečnost i tisícinu vteřiny, kdyby chtěl. Chtěl? Ne, věděl, že si musí vydobýt vše zpátky. Ať už byl její důvod vrátit se jakýkoliv, teď byla tady, pokořila se před ním a nabídla mu víc než mohl kdy žádat.
“Co jsi vůbec čekal?” zeptala se trochu urážlivě, jakmile se od sebe odtrhli. To když z nich vyprchaly poslední bojovné síly.
“To víš sama dobře.”
Sklopila hlavu v přiznání pravdy. Chytil ji kolem pasu a vedl na místo, kde spolu před rokem hledali první přízraky lásky.
Dal přinést džbánek vína a vodní dýmku, jako by odehrával ten samý scénář. Jen ona byla tentokrát v mnohem lepší formě, v myšlenkách víc vedle něho. Věděla víc, co se bude hrát. Věděla. Nehlídala čas. Poslední vlak musel ujet, aby jí nezbylo než zůstat do rána.
V příšeří čajovny si ho prohlížela chtěje se utvrdit v poznání každého rysu, každého pramenu vlasů, každé nepatrné vrásky. Se stejnou pečlivostí jí ten zkoumavý pohled vracel. Nemusela mu říkat, že už víc nesnese, sám se zvedl k odchodu.
Noc se s temným pláštěm teprve chystala usadit u paty města, když přicházeli ulicí k jeho domu. Otřásla se zimou stejně jako vzpomínkou, ke které oba bezděčně dospěli. Jako by se jí chtěla zbavit, zatajila dech. Pevněji ji objal v náhlém uvědomění. Už nebyli dvěma tak zásadně rozdílnými bytostmi. Jejich mysl se prolínala a ztrácela v nedosažitelných sférách.
Oba si byli jisti tím, co bude následovat. Oba znali rozhodnutí scénáristy zbytek příběhu přepsat...