Život je hra

Anotace: Opravdu můžeme žít bez hranic?

Jsem mladá. Tak mám právo si užívat, ne? Tohle jsem si opakovala pokaždé, když jsem se ráno probudila vedle nějakého kluka a měla ten zvláštní pocit, který mi svíral žaludek. Život byl pro mě hrou a já chtěla být aktivní hráčkou, která nemá co ztratit. V jednu chvíli jsem si dokonce myslela, že jí i jsem. Ale pak přišel šok…
Chtěla jsem se bavit. Nechtěla jsem se vázat. Vzala jsem si na sebe svoje nejlepší šaty, kozačky na vysokém podpatku, pusu přejela vyzývavě červenou rtěnkou a naposled na sebe žertovně mrkla do zrcadla. Přehodila jsem přes sebe kabát, pak jsem zavřela dveře, zamkla a seběhla pár schodů, které mě dělily od východu. Když jsem vyšla před dům, do tváří mě uhodil svěží vzduch, který ohlašoval blížící se zimu. Obloha byla jasná a objevovaly se na ní i první hvězdy. Perfektní večer! Večer naprosto vhodný na lov. Mírně jsem se pro sebe pousmála a rychlým krokem vyrazila směrem do klubu.
Sešla jsem se přede dveřmi s Katkou. Musela jsem uznat, že jí to taky slušelo. I ona nezaváhala a oblékla si dokonale padnoucí šaty, jejichž lem nyní vykukoval zpod jejího červeného sáčka. Pozdravily jsme se a společně vešly do klubu. Vřelo to tam jako každý pátek. Na parketu se vrtěla spousta lidí, stoly byly obsazené líbajícími se páry, ale co bylo nejdůležitější – u baru postávalo mnoho krásných volných kluků. Zatetelila jsem se radostí, když jsem jednoho takového uviděla. Měl jemné rysy, černé vlasy a sexy postoj. Něco podobného jsem hledala.
Svlékla jsem si kabát a vydala se k němu. Dávala jsem si pozor na chůzi. Chtěla jsem ho trochu navnadit. Posadila jsem se na židli vedle něj a objednala si pití. Po celou dobu jsem se na něj dívala. Vyčkávala jsem, až se i on podívá na mě. Netrvalo dlouho a on opravdu zvednul hlavu. Zachytil můj pohled a usmál se. Věděla jsem, že mám vyhráno. Úsměv jsem mu opětovala a byla připravená přejít do další fáze. Právě jsem se nadechovala, když vtom se vedle něj objevila malá blondýnka a majetnicky ho objala. Náš oční kontakt rázem skončil a já se znechuceně otočila. Zadaný… to jsem si mohla myslet. Večer začínal ztrácet svůj třpyt a na mě sedala špatná nálada. Pak ale přišel Petr…
Přistoupil ke mně zezadu a objednal mi pití. Prý se mu zdám smutná. Neprotestovala jsem. Vypadal dobře. Byl opálený, svalnatý a i v obličeji byl hezký. Navíc mu muselo být kolem 29 – a mě starší muži vždycky přitahovali. Když se usmál, zašimralo mě v břiše. Při rozhovoru s ním, jsem se dostávala opět do nálady a začala věřit, že dnešní večer není ztracený. Netrvalo dlouho a objímali jsme se na parketu. Tancovali jsme jen na ploužáky. Byla to moje taktika, abych mu mohla být fyzicky co nejblíže. Každý se na to chytil a ani on nebyl výjimka. Po pár tancích mu ruce začaly sklouzávat z mých zad, dech se mu zrychloval a rty se pomalu přibližovaly k mým. Prvotní ostýchavé polibky přerůstaly v divokou smršť.
Skončili jsme u něj doma. Nebála jsem se, že by se mi mohlo něco stát. Všechno jsem měla přece pod kontrolou. Navíc sama jsem to chtěla. Strhali jsme ze sebe oblečení a vrhli se do víru vášně. Bylo to úžasné, ale zároveň strašně vyčerpávající. Ihned po tom jsem po jeho boku spokojeně usnula…
Když jsem se ráno probudila, Petr tu nebyl. Jeho šaty zmizely a část postele byla uhlazená. Rozespale jsem se podívala na budík na nočním stolku a rozmrzele se ohlédla kolem. Bylo teprve osm hodin. Vstala jsem a vydala se hledat koupelnu. Nebylo to tak těžké. Její dveře totiž byly otevřené. Vešla jsem dovnitř a myslela, že omdlím. Na zrcadle stálo napsané mojí rtěnkou – „Vítej v klubu HIV pozitivní“. Nejdřív jsem to nechápala. Ale nebylo tak těžké poskládat si dvě a dvě. Ten hajzl…Zavřela jsem oči, snažila se zmírnit tlukot srdce, ale nešlo to…Po otevření očí tam nápis stále byl a vypadal ještě hrozivěji než na první pohled. Otočila jsem a utíkala zpět do ložnice. Naházela jsem na sebe oblečení a ihned jsem byt opustila. Seběhla jsem schody a na ulici se dala do běhu. Utíkala jsem, co mi síly stačily, a nemohla se zastavit. Přes slzy, které se mi nahrnuly do očí, jsem neviděla kolem sebe a vrážela do lidí. Potřebovala jsem vědět, že to není pravda! Ne, tohle nemůže být pravda!
Celý den jsem o tom přemýšlela. Napadaly mě různá vysvětlení. Třeba to je jenom lež, výmysl. Chtěl se mi pomstít. Nebo si ze mě prostě jen utahuje. Snažila jsem se přesvědčit sama sebe, že tomu tak je. Ale pořád tu byla možnost, že to je pravda… Točila se mi hlava, cítila jsem se strašně slabá. Tohle se mi nemůže stát. Ne mně! Proč mně? Vydržela jsem to celý den, ale k večeru jsem celá zoufalá zavolala Katce. Vyslechla mě a poradila mi, ať si zajdu na testy. Prý tak zjistím, jak na tom jsem. Po ukončení hovoru jsem si byla jistá, že to nezvládnu. Přijít někam a říct – chci testy na AIDS, jsem hloupá a nechránila jsem se. Bude to tak strašně ponižující! Ale zároveň…ta nejistota jak na tom jsem, byla rozhodně horší. Rozhodla jsem se tedy, že dám na radu Katky a půjdu na testy. Večer jsem si na internetu našla informace, kde se dá nechat testovat a vypravila se tam. Byla jsem hloupá, když jsem si nepřečetla, kdy je vhodné na test jít. Sestra mě poslala domů s tím, ať se dostavím za 3 měsíce – až tehdy bude možné zjistit, jestli jsem infikovaná nebo ne. Zarazilo mě, s jakým klidem mi to oznamovala. Šlo přece o lidský život! O MŮJ život! Vrátila jsem se domů a nastaly nejhorší tři měsíce mého života…
Přestala jsem chodit do klubu, nechtěla jsem vůbec chodit ven. Tím nejlepším lékem podle mě byla samota a odříkání si všeho, co jsem měla ráda. Možná jsem se podvědomě trestala, protože jsem věděla, že jsem vinna. Nechutnalo mi jíst, mamka mě do jídla musela nutit. Nebavilo mě dívat se na televizi, poslouchat písničky. Nechtěla jsem nic dělat, ale zároveň jsem nedovedla jen tak sedět na místě. Okamžitě mě totiž dostihly sžírající myšlenky a nedaly mi vůbec šanci se jim bránit. Byla jsem zoufalá. Večer mě přepadala bezmoc, nicota. Bylo tomu už dávno, kdy jsem se klidně vyspala. Buď jsem nemohla usnout, nebo jsem se v noci budila se strašnými sny v zádech a výkřiky v ústech. Přemýšlela jsem nad tím, co bude, jestli budu nemocná. Dokážu se s tím někdy vyrovnat? Nebo už budu jen čekat na smrt? Každý večer jsem se otřásala v záchvatech pláče a hysterie. Najednou jsem pochopila, jak jsem žila svůj život. Marnila jsem čas poháněná touhou po požitcích. Chtěla jsem jen brát, ale ne dávat. Bavila jsem se, a přitom myslela jen na sebe. Neohlížela jsem se na ostatní. Neměla hodnoty. Přebírala kluky. Sváděla je bez vážnějších úmyslů. Byla jsem lehkomyslná a sebevědomá. Myslela jsem, že mně nemůže potkat nic zlého. To se přece děje ostatním – ale mně? Nikdy.
Den před testy jsem nemohla spát. Byla jsem vzhůru celou noc. Nervózně jsem klepala nohou, rukama se hrabala ve vlasech. Budík zazvonil v 7 hodin. Zamáčkla jsem ho a vyrazila vstříc pravdě. Odběr proběhl v pořádku. Odebrali mi několik mililitrů krve a řekli, ať si za několik dní přijdu pro výsledky. Čekala jsem už tak dlouho, že těch pár dní se mi zdálo jako pouhá vteřinka. Nedalo se říct, že by můj neklid vzrostl. Byl se mnou pořád.
Když nadešel den vyzvednutí výsledků, kráčela jsem tam celkem vyrovnaně. Za ten čas jsem se už smířila s nejhorší myšlenkou, že nemoc se potvrdí. Mohla jsem se tedy jen radovat, kdyby výsledky tento verdikt vyvrátily. Dalo by se říct, že jsem si urovnala priority a uvědomila si, jak chci dál žít. I kdyby to byla jen chvíle… Seděla jsem na židli, dívala se ke dveřím a čekala, až vyjde sestra. Netrvalo dlouho a ke mně se kolíbala starší paní s obálkou v ruce. Vzdychla jsem, zhluboka se nadechla a obálku rozlepila. Test byl negativní…
Dnes už vím, že život je hra. Jenže prohra v ní je osudná. Není cesty zpátky, když dostanete mat. Proto ji hrajte opatrně a važte každý svůj krok, než na šachovnici zůstane ležet vaše poslední figurka a vy zemřete s ní…