Bez pomoci zemřít

Anotace: Tato povídka vychází z článku, který jsem našla v novinách. Byl o dívce, která zemřela naprosto zbytečně. Kvůli nezodpovědnosti a neschopnosti pomoct sám sobě i ostatním. Je to napsáno z pohledu tří lidí, jejichž osudy se setkali v nevhodnou dobu.

Erika
„Tak co? Líbilo se ti to?“ zeptá se, když vycházíme z prosklených dveří strakonického kina. „Děláš si srandu? To byl nejhorší film, co jsem kdy viděla. Na takovou blbost s tebou už nikdy nejdu,“ odpovím mu. „ A pojď trochu rychlejc, mně je hrozná zima.“ David zrychlí a po chvíli mi oznámí: „Tak já půjdu domů.“ „Ne, Davide, pojď se mnou. Já nechci jít sama po tmě,“ přemlouvám ho s psíma očima, ale on si nechce dát říct: „Dneska fakt ne, já bych zmrznul a chci se jít koukat na fotbal.“ „ No jo, tak já půjdu sama. Ahoj,“ otočím se a odcházím. „Tak zítra,” zavolá na mě ještě. Ohlédnu se a zamávám. Vyndám si z kapsy sluchátka a pustím muziku. David má štěstí, že bydlí tak blízko, pomyslím si, je alespoň minus pět stupňů a já se potáhnu až k nám na kopec. Už jenom pár ulic a budu doma v teple. Při pomyšlení na horkou koupel přidám do kroku. Se sluchátky v uších přecházím silnici k bazénu. Přes refrén oblíbené písničky uslyším skřípění brzd. Cuknu sebou a než upadnu pod kola modré dodávky, zahlédnu ještě vystrašený výraz ženy na sedadle spolujezdce.

paní Eva
„Karle, prosím Tě, pusť mě k tomu řízení. Ty jsi pil a můžou tady být někde policajti,“ pobízím manžela. „Co to zase žvaníš? Co by tady asi dělali? Prej policajti,“ kroutí hlavou a děsivě se směje. „ Policajti tady, ve středu města…“ Podívám se přes přední sklo a uvidím na silnici mladé děvče v zimní bundě. Zakřičím, ale manžel nestaví. Zavřu oči a chci znovu křičet, ale nejde to. Křik je příliš mocný, než aby mohl projít hrdlem. Auto ujelo ještě asi deset metrů a pak konečně zastavil. Hbitě rozepnu pás, rozrazím dveře a vyskočím z auta. Doběhnu k dívce, padnu na kolena. Prosím, ať je v pořádku, modlím se. Zkouším na ni mluvit, ale neodpovídá. Dotknu se její tváře, je úplně zmrzlá. Uslyším zvuk zapalovače. Ohlédnu se. Manžel stojí u auta, loktem opřený o kufr. Klidný výraz doplňuje cigareta v ústech. „Tak zavolej sanitku!“ „Děláš si srandu?“ dojde ke mně, skloní se a vyfoukne kouř mým směrem. Moje nenávist k cigaretovému kouři mě rozkašle na celé kolo. „Se nechám zavřít kvůli tomu, že mi ňáká kráva skočí pod auto, ne?“ řekne s jeho oblíbeným výrazem: já jsem chlap, takže mám pravdu. Jsem tak v šoku, že skoro zapomenu dýchat. Pane bože, koho jsem si to vzala? Jak někdo může být tak zlý? Karel hodí nedopalek na zem a udusí ho podrážkou černých bot. Sehne se. Uchopí dívku za nohy. Nechápu, co dělá. „Tak pomůžeš mi nebo ji mám táhnout sám?“ zařve na mě hlasem, po kterém většinou následuje facka. Automaticky vstanu a chytnu ji za ruce. Cítím, jak jsou studené. Dívka se ani nepohne. Kriste pane, ona je mrtvá! On ji zabil. Ne, já za to můžu. Neměla jsem ho nechat řídit. Já jsem ji zabila. Stejně jako před patnácti lety. Když jel Karel opilý do Prahy a způsobil tu autonehodu. Jel tam kvůli mně. Sám mi to řekl, že za to můžu já. Ale oni to přežili. Ta dívka se jeví mrtvá… „Položíme ji sem,“ rozhodne Karel a tím mě vytrhne z černých myšlenek. V následujících minutách sleduji manžela, jak opírá dívku o zeď nočního klubu. Karel se otočí a vytáhne z kapsy další cigaretu. S ledovým klidem si sedá do auta. „Tak jdeš nebo tam budeš stát do rána?“ zakřičí z okénka dodávky. Naposledy se podívám na neznámou dívku. Přijde mi, že pohnula očima. „Karle?! Ona mrkla! Musíme zavolat záchranku! Potřebuje doktora!“ má hysterie přechází v zoufalství. Karel obrátí oči v sloup. Beze slova si potáhne z krátké startky a pak pomalu vyfukuje kouř z úst. Chápu. Teď musím bez keců nasednout do auta a „těšit“ se domů. Po cestě nepromluví, jen když projíždíme kolem kina, vyhodí nedopalek z okna. Zastaví před domem. Vystoupím z auta a dojdu ke dveřím. Ohlédnu se. Karel sedí v autě a zapaluje si další cigaretu. „Ty nejdeš?“ zeptám se nejistě. Pomalu otočí hlavu. „Ne,“ řekne a odplivne si z okénka. „Jedu na pivo. A opovaž se něco vykecat tý svý kámošce,“ poslední slova vysloví s ironií v hlase. Naučeným pohybem vloží cigaretu mezi rty. Pravou rukou otočí klíčem v zapalování. Odemknu dveře a vejdu do bytu. Osprchuji se a jdu spát.

Z noční můry ji probudí bouchnutí dveří. Otevře oči a pohledem sjede k zakrváceným šatům. Leknutím se jí rozšíří zorničky, nebyl to sen. Karel se zjeví vedle postele. Marně se snaží udržet rovnováhu. Jí je na zvracení z toho pachu cigaret a whisky. „Vstávej!“ zařve rozzlobeným hlasem. Okamžitě si vzpomněla, že když naposledy takhle řval, musela týden nosit sluneční brýle. A byly i dny, o kterých nosila blůzy s dlouhým rukávem, či dokonce svetry, zapnuté na všechny knoflíky až ke krku. Rychle se posadila na posteli. „ Víš, co mi poradili chlapy v hospodě, zlato?“ zeptal se. Abys už nepil? To jsi je měl možná poslechnout, pomyslí si. Nahlas by si to nikdy říct nedovolila. „Co?“ hlesne potichu, sotva slyšitelně. „Že nikdo neví, kdo řídil. Takže když teď zavoláš fízlům, žes ji srazila ty, tak budu v suchu,“ řekl a s nadšením sledoval, jak se jí objevuje strach ve tváři. Má rád, když se ho bojí. Když má nad ní moc. Její vyplašené oči. „Karle, to nemůžu! Já teď musím-“ „Držet hubu, to musíš!“ zařval. „Ale…“ snaží se odporovat. „Drž už hubu! Slyšíš?“ Takhle rozzlobeného ho nikdy neviděla. „Tak zavoláš tam?“ hodil telefonem. „Karle, prosím tě, počkej do rána,“ snažila se odporovat. Najednou ucítila jeho drsnou dlaň na levé tváři. Zasáhl ji dost tvrdě na to, aby ho pálila ruka a ji vyhrkly slzy. Oči se jí rozšířily překvapením a bolestí. Ruka vylétla k napadené tváři. Sesunula se na zem a nahmatala telefon. On přešel na druhou stranu místnosti. Zaslechla škrtnutí zapalovače a sledovala, jak mu stoupá šedavý kouř přes rameno, zatímco telefon vyzváněl.

David
„Jo, děkuji. Nashledanou.“ „Kdo to byl?“ zeptá se spolužák. „Máma Eriky,“ odpovím. „Koho?“ zajímá se Lukáš. „Jedný holky, co se mnou chodila na základku. Byla skvělá.“ „A proč ti jako volá její máma?“ nechápe Lukáš. A já se mu nedivím. Nerad o Erice mluvím. „Víš, já jsem ti neřekl něco důležitýho,“ začnu a vyprávím mu všechno. Chvílemi se mi vrací ten známý pocit vinny. Mluvím o tom, jak jsem si to vyčítal, jak jsem na ni každou minutu, každou vteřinu myslel, jakou jsem cítil nenávist k té ženě, co se přiznala, že ji srazila a potom, když se po městě začali vést fámy, že ji k tomu přiznání donutil její manžel řezník, už jsem necítil nic. Jenom odpor. K němu i té ženě, co kvůli svému strachu z manžela nechá nepotrestaného vraha. Řekl jsem mu úplně všechno, i to, že tohle je důvod, proč jsem chtěl jít na střední školu do Prahy. „Skoro každý den kolem mě projížděl v autě chlap, který srazil mojí nejlepší kámošku, potom ji opřel o zeď a nechal ji tam s vnitřním krvácením zemřít. Šest hodin krvácela do mozku. Šest hodin seděla na zemi v mínus deseti stupních. Tohle si nezasloužila. Tohle by si nezasloužil nikdo, ani ten, kdo v životě dělal chyby, natož ona. Ani řidičák mu nevzali. To se prostě nedalo vydržet.“ Lukáš pouze seděl a naslouchal. I když jsem skončil ještě pár minut mlčel. Přemítal v hlavě všechno, co slyšel. „Jak to může někdo udělat?“ zeptal se konečně. „Já to nechápu a ani snad nechci pochopit,“ hlesnu. „Její máma říkala, že toho chlapa dneska odsoudili na tři roky. Chápeš to? Jenom na tři roky…“ „Pojď, musíme jít na odpolku,“ vyzve mě Lukáš.

Když Lukáš zatlačil na prosklené vstupní dveře, zahlédl David něco, s čím se nikdy nikomu nesvěřil. Na chvíli v tom skle zahlédl jejich odraz, ale vedle něj i krásnou patnáctiletou dívku s milým úsměvem na rtech.