Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá

Anotace: Velmi krátká povídka, vypracovaná jako školní sloh na téma "kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá".Vzhledem k tomu, že byla vypracována narychlo, nelze očekávat žádný zázrak, přesto věřím, že nebudete litovat přečtení.(Za komentáře a hodnocení budu vděčný)

Zrovna začínalo léto roku 1912, byl vlahý večer a já jako každou středu zavítal do malostranské hospody U Zlaté pípy, kterážto nacházela se zhruba v půli cesty od Újezdu k Vltavě.

V této hospodě mne již očekávali dva mí staří známí, kteří taktéž přicházeli každou středu. Byl to Franz Schuemann, tou dobou voják v záloze. Byl nádherným exemplářem burana a pitomy, a jak už to tak se záložními vojáky bývá, povaleč a příživník.

Tím druhým byl Antonín Jalový, bývalý univerzitní profesor, kterýžto se považoval za zneuznaného intelektuála. O tom, jak přišel o své místo na univerzitě, se obecně mnoho nemluvilo, on sám tvrdil, že za tím byla politika a kdejaké špatnosti, ale málokdo z jeho okolí neznal onen příběh, jak profesor Jalový přišel na přednášku zpitý pod obraz a vykládal studentům, že není možná, aby se Země otáčela kolem své osy, poněvadž by se neustále muselo dělat spoustě z nás špatně, jako například pokud si sedneme na kolotoč.

Poručil jsem si tedy jednu Plzeň a přisedl k těmto dvěma.

„Zásadně nesouhlasím s oním příslovím, že kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá,“ nechal se slyšet Antonín Jalový.

„A pročto by ne?“ zaburácel mu v odpověď Franz Schuemann.

„Podívej se přeci na to,“ vysvětloval Jalový. „Nejlíp se má vždycky ten, kdo činí nejhůř. Znal jsem jednoho takového, byl to jednu dobu můj soused, a to vám, pánové, byla taková svině! Na každého donášel, kde mohl někoho srazit, tam srazil a za chvíli to dotáhl na ředitele fabriky.“

„Ale však ono se mu to jednou taky vrátí,“ pronesl hostinský ¨Patočka, který mi právě přinášel pivo. „Já jsem chodíval hrát mariáš s nějakym panem Ohníčkem a toho snad nikdy nikdo nevidě, že by za něco mincí zaplatil. On vždycky říkával, že je známý sochař a až dostane zakázku, vše že splatí. A tak sliboval, přísahal a úpisy psal asi rok a už mu lidi vyčítali jeho dluhy. Ale on jim na to vždycky povídá, že už brzo dostane zakázku a pak že jim to pánbůh stokrát zaplatí. Jednoho večera již panu Ohníčkovi přerostly dluhy přes hlavu, a tak chtěl utéct do ciziny, ale dojel sotva na Staré město a jeho kůň zakopl a celý fiakr se rozbil o zeď. No a když pak se pan Ohníček dověděl, že kůň zakopl o krucifix, dostal hrozný strach z Božího trestu a dočista se z toho zbláznil.“

„Ale ty své dluhy nezaplatil, že?“ protestoval Antonín Jalový.

„No, to ne, poněvadž v pominutí mysli vyskočil z pátého patra.“ odpovídal hostinský Patočka.

„To mně zas můj známý tuhle říkal,“ vložil jsem se také do diskuse, „že prý nějaký zloděj šel vykrádat jednu vilku tam na Hradčanech. A tento zloděj, že prý do té své kopané jámy spadl velmi rychle, poněvadž když přišel domů, zjistil, že byl sám vykraden. No zavolal na to strážníka, ať s tím něco udělá, ale v tom rozhořčení, že byl okraden, úplně zapomněl, že ho vlastně hledají. Ten strážník ho pochopitelně poznal a dal ho zavřít. Takže já si myslím, že mnohý spadne do ještě mnohem hlubší jámy, než kterou si sám vykopá.“ usmál jsem se a dopil.