Jeden víkendový večer

Anotace: Je jen na každém z vás, jak si to kdo přebere. Po delší době jsem se opět potřebovala vypsat a dokonce k tomu měla i síly...

Stála samotná uprostřed temné noci a po tvářích se jí kutálely slzy, ty malé průzračné potvůrky, které odhalovaly její slabost. Byli to její kamarádi! Jak jí to mohli udělat?! Pořád měla před očima ten večer, odraz té hnusné reality... Jsou to již dva roky a ona se s tím pořád nedokázala smířit. Je strašně těžké viníky její neusychající bolesti pořád vidět, stačí jeden pohled a je v tom zase zpátky. Neustále cítí jejich ohavné ruce na svém těle, pocit poníženosti, smích mnohokrát přehlušující její pláč,...
Nikdy neměla moc kamarádů. Vždycky patřila spíš k samotářům, i když se tak necítila nejlépe. Měla jiné zájmy i jiné názory než její vrstevníci, na svůj věk byla hodně vyspělá, psychicky i fyzicky... Na to tehdy asi nejvíce doplatila. Sedět devět hodin ve škole a poslouchat jen nudné výklady se jí moc dlouho nedařilo. Neměla moc možností, s kým se začít bavit, s kým trávit svůj volný čas, a proto byla ráda za tu jedinou skupinku, která se jí tehdy ujmula. Kluci, přibližně stejně staří jako ona, o něco málo starší. Nejstaršímu z nich, Davidovi, největšímu oblíbenci na škole, bylo necelých šesnáct. Ano, i jí velmi imponoval, ale taková šedá myška, jako byla ona, neměla v žádném případě šanci na někoho takového, jako byl on. Postupně se do té party vžila, za chvíli jí ani nevadilo, že je sama holka a začala alespoň malinko rozkvétat. Přátelé jsou v životě strašně moc důležití, a i přesto, že do té doby se o tom sama nemohla ujistit, věděla to moc dobře. V tuhle chvíli už je ale měla po svém boku a cítila přátelství, měla se vždy komu vybrečet na rameno. Neměla jediný důvod k tomu, aby jim nedůvěřovala. Naopak, její důvěra byla po okraj naplněná.
Bohužel, jako vše, to i pro ni mělo negativní stránky. S rodiči už se nemohla vystát, ve škole se zhoršila a propadla kouření. Vždycky k němu měla odpor, ale co, všichni její přátelé kouřili! Přes to všechno byla asi poprvé za svůj život šťastná... Ne, šťastnější byla, když si jako dítě hrála na písku, stavěla hrad a plácala bábovičky, ale všechny radosti jednou končí. A ona se spokojila s tím, co měla teď...
Bylo léto, krásná slunečná sobota a ona už pospíchala na jejich místo, na to, kde trávila v poslední době nejvíce času. Hned na první pohled cítila nějakou změnu, atmosféra byla mnohem hustější, než jindy. V hlavě jí prolétla myšlenka, co se sakra stalo. Odpovědi se jí dostalo ihned - po tříletém vztahu se s Petrem rozešla přítelkyně. No, rozešla... rok a půl spala s jiným. Najednou se hodily všechny holky do jednoho pytle. Přilítla jí facka. Druhá. "Stejně jste všechny svině!" řval na ní Petr a i když se ho ostatní snažili zadržet, dostala ještě pěkných pár dalších. "Ty vole, nech jí, vždyť ti nic neudělala!" zastal se jí jediný David a ona mu za to byla moc vděčná. Postavil se před ní a dostal jich několik přímo doprostřed obličeje. Od té doby už to v partě nikdy nebylo takové, jako dřív. Nevěděla, jak se má cítit. Má se jich bát? Má Petrovi odpustit?
Ještě pořád měla ale Davida, toho jediného, který jí zůstal. Byla do něj už půl roku zblázněná, ale copak ona, malá dvanáctiletá holka měla na takového, jako je on? Trávil s ní veškerý volný čas a jiskry pomalu začaly přeskakovat. Ne, z tohohle bude akorát problém, honilo se jí hlavou, přesto tomu nedokázala zabránit. "Nechceš se večer stavit u nás? Budou tam i další lidi, alespoň přijdeš na jiný myšlenky" usmál se na ní povzbudivě a s mrknutím dodal, že rodiče budou pryč. Neváhala. Přece nebude trávit sobotní večer sama doma s maximálně plyšovým medvědem!
Na večer se náležitě připravila, ostatně jako na každý, který trávila s ním. Přišla do již pořádného veselí a ve zmatku mnoha těl vyhledala to jedno, které hledala. Lípla mu pusu na tvář a požádala ho o pití. "Když si skočíš ke mně, leží mi u postele kofola... nebo máš v lednici víno. Znáš to, jako doma." Zase ten úsměv. Zase ten pohled, který měla tak ráda. Raději už vyběhla do schodů a za pár vteřinek už hltala její milovanou kofolu. Spokojeně se rozhlídla po pokoji a její pohled se zarazil na nástěnce. Ona. Její fotka. V hlavě jí prolítla taková změť myšlenek, že vlastně ani nevěděla jaké. "Sakra, to jsem se lekla" otočila se vyděšeně na Davida, který jí položil ruce na ramena. "Tohle mi nedělej, nebo to tady se mnou sekne!" a chytla se ho za ruku aby se tato vyřčená myšlenka neuskutečnila. "Strašně ti to sluší" přešel na úplně jiné téma on a sebral jí tím naprosto pevnou půdu pod nohama. "No, ehm, díky" začervenala se a pohlédla znovu na svou fotku. "Proč tady máš tuhle fotku?" zvedla zvědavě pohled na něj a doufala, že se jí nedostane jedné z jeho vyhýbavých odpovědí. "Už by jsi mě mohla znát natolik, aby jsi věděla, že milované věci mám rád na očích". Nedostalo. S překvapeným pohledem vzhlédla. Jeho obličej se začal přibližovat k jejímu. Nebezpečně se začal přibližovat. Tohle se nikdy nemělo stát sakra! problesklo jí hlavou těsně před tím, než se jejich rty spojily. Líbal jí tak něžně a ona se ráda nechala objímat jeho silnými pažemi, ve kterých se cítila tak bezpečně. Ruku v ruce se následně vrátili k ostatním a s lahví vína usedli spokojeně ke stolu. "Zlato, pustíš mě na chvíli pryč? Scháněj mě venku." "Jasně, jen běž" a s letmým polibkem ho pomalu vyhodila ven. Rozhodla se, že půjde prozkoumat, kdo tu vlastně všechno je. Á, její stará parta. I s Petrem. Všichni, do jednoho. Neměla na ně náladu a tak se jim raději vyhnula obloukem. Raději si užívala svého alespoň kratičkého štěstí.
Večer postoupil a jak přibývalo času, lahve vína začínaly být prázdné. Lidí ubývalo a za chvíli už tam nebyl nikdo jiný, než její bývalá parta. David nikde a Petr se najednou hnal k ní i se svými druhy za patami. "No kohopak to tu nemáme. naše malá děvka. Tak jsme slyšeli, že už jsi dala Davidovi." Copak tohle má zapotřebí poslouchat? Chtěla se zvednout ale nedovolil jí to. Strhnul jí za ruku a posadil si jí na klín. "No počkej, kam by jsi chodila, my taky chceme okusit mladé maso!" a s huronským smíchem okolo jí začal pátrat rukou ve výstřihu. "Né, sakra, nech toho!" snažila se mu vysmenknout, ale nepodařilo se jí to. Byla mladší, slabší, holka. Ať bude chtít udělat cokoliv, ona se mu neubrání. "No kozy máš pořádný, to se musí nechat, ale tak přece je nebudeme věznit ne?!" Div, že mu netleskali, ty blbečkové, kteří si dřív říkali kamarádi. Slzy už nemohla potlačit. Stála do půlky těla nahá před bandou šesti kluků a nemohla s tím nic udělat. A tím to končit nemělo... Za pár minut už jí na sobě nezbylo vůbec nic, roztrhané a zbytkami vína polité kousky jejího oblečení ležely všude kolem ní. Sakra, ať přijde David!! prosila snad všechny andělíčky strážné, ale ty jí neuposlechli. "Vyžrala" si to všechno s plnou parádou. Přidali se i ostatní, přece tuto srandu večera nepřenechají pouze Petrovi...
Probrala se až k ránu. Nahá, se šílenou bolestí hlavy, stehny od krve a otupělou bolestí mezi nohami. Vyčerpaná tím, co se stalo, psychicky i fyzicky naprosto na dně. Davida už nikdy neviděla....

Stála jsem samotná uprostřed temné noci a po tvářích se mi kutálely slzy, ty malé průzračné potvůrky, které odhalovaly moji slabost. Byli to moji kamarádi...