To nevymyslíš

Anotace: Poprvé a naposled

Dva roky před nástupem mé,teď již desetileté dcery Julie,jsme se přestěhovali z Břeclavi do nedaleké obce.Protože jsem v té době byla na mateřské dovolené,Julie chodila do školky jen sporadicky a protože zde nikoho neznala,nechtěla chodit ani ven.Takže do tohoto osudného dne,1.září,Julii moc dětí neznalo.To o čem Vám chci vyprávět se stalo právě 1.září.Byl to den,kdy Julie nastupovala poprvé do školy.Pro ni i pro mne to byl velký okamžik,na který se Julie moc těšila,ale já jsem měla trochu obavy.Aktovka byla větší,než samo dítě.Den předem jsme se řádně připravily.Tašku,přezůvky,sváteční oblečení zářilo novotou.Já jsem si oblečení nachystala také raději den předem.Třikrát jsem zkontrolovala budík,aby se nestalo nic nepředvídatelného.Ale ono se stalo.Zaspaly jsme.Ráno jsem vyletěla o půl osmé z postele jako řízená střela.Samozřejmě jsem Julii nemohla vzbudit.Samozřejmě se nemohla dostat do punčocháčů.Samozřejmě se na nich rozjelo očko.Ale samozřejmě jsem měla náhradní.Jakmile jsme se vypotácely z domu,letěli jsme jako splašení psi do školy.Rychle najít šatnu.Rychle přezut.Ale z čeho?!Papučky už měla na nohou.Zapomněla se doma přezout a botičky si v klidu hověly doma v botníku.Nazpět půjde zase v bačkůrkách.No nic.Papučky si nechala na nožičkách a rychle do třídy.Tam jsme dorazili,jak jinak,pozdě.Uvítací řeč už byla v plném proudu.Tak jsem Julii šoupla hned do první volné lavice a sama jsem se potichounku odšoupala až dozadu,kde jsem očekávala ostatní rodiče,ale nikde nikdo.Paní učitelka si pozvala Julii k tabuli.“Asi tady máme novou studentku.Jak se jmenuješ?“.“Julie“odpověděla dívenka tichým hláskem vyplašeného kaťátka.“A odkud ses k nám přistěhovala?“Tázala se dál učitelka.“Z Břeclavi“Slzy na krajíčku,ale držela se očima mého pohledu,který ji ujišťoval,že je všechno pořádku.“A na kterou školu jsi v Břeclavi chodila?“Ta otázka mi přišla docela divná,ale řekla jsem si.že se jen spletla.“Ale Julie si s tím pohotově poradila sama.“Já jsem tam chodila do školky“.“No dobře,to víme,ale ve které škole jsi tam nastoupila do první třídy?“V tu chvíli jsem už věděla,která bije.Julie jen vytřeštila kukadla na učitelku a řekla rezolutně“No sem,přece!“V tu chvíli to pochopila i paní učitelka.Sehnula se k dívence a s milým úsměvem jí řekla“tak víš co,Julie,jestli u tady chceš chodit do první třídy,tak vezmi maminku za ruku a zkuste to ve vedlejší třídě.Tady jsou totiž druháci,ale neboj,když budeš pilně pracovat,tak i z tebe se stane druháček.Ale to si ještě počkáš.“Julie to sice moc nechápala,ale chytla mě za ruku a pěkně se s paní učitelkou rozloučila.V tu chvíli jsem si myslela,že raději přestoupíme na jinou školu.Do jiného města.Do jiného státu a pokud možno na jinou planetu.Protože tenhle trapas,na malé obci,se dlouho neutají,zato dlouho vydrží.A takže ne.Nemohla jsem jít ani do obchodu,aby si na mne lidi neukazovali se smíchem.A co Julie?!Později to pochopila.A díky tomuhle nedorozumění má spoustu kamarádů.Nejen ve své třídě,ale i o rok starší děti.Teď už Julie chodí do páté třídy,ale můj syn by měl letos nastoupit v září do první třídy v téže škole.Tentokrát snad ani nepůjdu spát,abychom nezaspali.Klouček bude spinkal v botičkách a než vstoupíme do třídy,raději se pětkrát ujistím,že jde o správnou třídu.