I vozíčkář se může dostat na hrad Košumberk

Anotace: Pokusila jsem se v této povídce popsat touhu vozíčkáře dostat se i do méně přístupných míst, a že s trochou štěstí a odvahy to jde.

Sbírka: Příběhy mého života

I vozíčkář se může dostat na hrad Košumberk


V této hezké léčebně na česko moravské vrchovině jsem byla letos již po šesté.a velice se mi tu líbí. Je zde velice klidné prostředí. plné zeleně, které už samo o sobě pomáhá léčit tělo i duši. Dlouhé procházky nádherným lesoparkem kde ticho, klid narušuje pouze šumot staletých stromů a keřů vám vyčistí nádherně hlavu od všech starostí i těžkostí. Každoročně jsem park projezdila křížem krážem, o každém stromu a keři jsem si pečlivě přečetla jeho původ od kud pochází a jak je starý, prostě park byl dokonale zmapován. Až na jednu věc,, která mi byla až do letošního roku utajovaná.což mě velmi trápil..Totiž nedaleko léčebny se na pořádném kopci tyčí zřícenina hradu Košumberk. Mnohé jsem o něm slyšela od chodících pacientů,,kteří se tam bez větších problémů dostali a vyprávěli své zážitky.A říkali,, že s vozíkem se tam dostat je nemožné. Já jen v duchu záviděla jejich zážitky a v noci jsem přemýšlela jak se tam dostat! Jednou po obědě jsem se vydala po cestě vedoucí k hradu.Pod kopcem mě však došel dech,,když jsem na vlastní oči uviděla ten strmý kopec plný kamenů a kořenů, kde zdravý člověk má co dělat aby si nezlomil nohu.,,,Holka to nezvládneš otoč se a uháněj zpátky a budˇ ráda, že máš kosti pohromadě No a tak jsem se otočila a v ten den skončila v cukrárně u poháru..Ale stále m vrtalo hlavou,, jak se tam dostat.. Další den byla neděle.Sluníčko krásně svítilo, stromy voněly a vál vlahý vánek, prostě počasí vybízející k nějakém výletu . Tak mě to napadlo dnes a nebo nikdy! Posilněná dobrým obědem jsem se tedy vydala cestou k hradu.. Pod strmým kopcem jsem se zastavila ještě jednou zkoukla terén který opravdu nevypadal moc dobře byl opravdu velice nerovný a kamenitý. Pacienti vůbec nepřeháněli! Několikrát jsem zhluboka nadechla zařadila na vozíku třetí rychlost a rozjela se pomalu do kamenitého kopce. Vozík se konečně dodrkotal až k samé bráně zborceného hradu.Jeden kopec byl sice překonán ale ten, který na mě ještě čekal byl mnohem horší!! To co jsem uviděla to se snad ani nedá popsat. Ještě strmější kopec, plný kamenů, děr a výmolů po přívalových deštích, no prostě hrůza děs. Ale řekla jse Jak i vozíčkář může zdolat zříceninu hradu Košumberk.
m si .,,,Když jsem zdolala jeden kopec zvládnu i tenhle.,, A začala jsem stoupat velmi pomalu a opatrně nahoru.. Mé vyhýbání se kořenům a kamenům bylo však marné, jelikož bylo všude a nabylo kam se vyhnout.Tak jsem se po strastiplné cestě konečně ocitla až na samém nádvoří hradu. Celá zpocená utrmácená ale spokojená. Stála jsem lépe řečeno na bývalém nádvoří,, nyní plácek obklopený zbytky zřícenin hradu čnějící k obloze. Ze zbytků hradeb na mne ale dýchlo staletí, a úplně jsem se v tu chvíli přenesla do doby, kdy zde bojovali rytíři na koních a dámy se procházely v krásných šatech.Když jsem přestala snít, uchvátil mě nádherný pohled na celý kraj, městečko Luži s krásným kostelem v pozadí ..Na pasoucí se ovečky dole v podhradí a na probíhající žně. Když jsem se dost vynadívala po okolí,posilnila se opečeným párkem s vychlazenou limonádou vydala jsem se na cestu dolů. Ta byla snad horší než ta nahoru jelikož bylo vidět do čeho vlastně jedu a jaká je to hloubka! No prostě hrůza! Konečně se vozík dokodrcal na první nádvoří a já si myslela, že si trochu odpočinu měla jsem tam překvapení.Čekala tam na mě paní kastelánka s prosbou o fotku a zápis do místní kroniky. Velkou radost jsem tedy neměla jelikož vlasy byly upocené a ruka se třásla od řízení vozíku.. No ale co máte dělat,když je vám řečeno,že jste jako jediný vozíčkář, který zdolal tuto trasu. Začalo tedy fotografování s následným zápisem do kroniky.Chvějící se rukou jsem tedy napsala pár slov, které mě právě napadly obdržela jsem turistickou známku, nějaké upomínkové předměty a čekala mě zpáteční cesta .Ale jelikož paní kastelánka viděla, jak mě ten výstup zmohl, poradila mi jinou ne tak strmou cestu. Byla sice o něco delší vedla ale nedalekým malebným podhradím s krásně opravenými domky, které jsem si v klidu mohla prohlédnout. Po návratu do léčebny mi nikdo nemohl uvěřit že já ač na vozíčku, jsem pokořila hrad.Až když uviděli fotky,,uvěřili a začali mě obdivovat.I když jsem byla velice unavená měla jsem nádherný pocit z tohoto mého výletu
A tato moje povídka je důkaz, že i vozíčkář může pokořit hrad na kopci.