Můj neblahý zážitek se stoletou vodou

Anotace: Tato povídka ukazuje jak umí být voda zlá a já jsem teprve nyní o tom dokázala psát,

MŮJ NEBLAHÝ ZÁŽITEK SE STOLETOU VODOU


Tento příběh se mi skutečně stal na vlastní kůži a věřte mi, že ve mně zanechal trvalé stopy. Bylo to v době, kdy jsem se vrátila z dlouhodobého pobytu v nemocnici, a proto jsem si plnými doušky užívala domácí péče. Bylo mě den ze dne lépe a lépe.Až jednoho dne to přišlo! Koukaly jsme s mamkou na televizi, kde se najednou ve zprávách objevila strašlivá zpráva, že se na Prahu valí stoletá voda.
,,Mami, myslíš, že to pro nás něco znamená?“ pohlédla jsem na mamku – také nevypadala moc klidně, ale nedala na sobě nic znát, jelikož věděla, že já jsem nervák, jenom začala více kouřit, což mě zneklidnilo možná víc než kdyby mi něco řekla.Ještě jsme se koukly na komedii, kterou však přerušovali mimořádné správy o stavu záplav v Praze. Nejvíc mě znepokojilo, to když hlásili, první evakuované a bohužel i pohřešované. Po malé chvíli zazvonil u našich dveří strážník:
,,Dobrý den jdu vás jen informovat o stoleté vodě, která nás postihla ale myslím, že nemusíte mít žádné obavy, jelikož bydlíte daleko od vody. Jen si raději dojděte koupit pitnou vodu a nějaké potraviny“
Jakmile strážník odešel, utíkala mamka raději do obchodu. Já zůstala doma a protože jsem nemehla chodit, nezbylo mi nic jiného, něž se dívat na ty strašné správy, které se objevovali čím dál častěji. Opravdu nebyl z toho dobrý pocit, vidět valící se vodu před kterou není úniku.Konečně mamka přišla.
,,Holka, tam leje jako z konve, nevím, nevím jak tohle dopadne, nebudu Ti nic nalhávat venku to vůbec nevypadá dobře. Nic se ale neboj já raději zabalím pár věcí,kdyby snad náhodou dodala a šla do ložnice pro nějaké věci. Já seděla nehnutě v křesle, čekajíc co bude dál, Když měla mamka tašku připravenou. Šly jsme si lehnou, kapky deště zlověstně bubnovali do okenních skel takovou silou, že se ani nedalo usnout
Jen co jsme však začaly usínat, ozval se pronikavý hlad sirén, hukot vody se kvapem přibližoval a najednou se ozvalo:
,,Evakuace všichni občané musí opustit svá obydlí jste v ohrožení života, voda stále stoupá“!
No to vám byl šok ze všeho největší! Okamžitě jsem se posadila na posteli abych viděla co se vlastně děje. No hrůza, děs pod okny se děsivě valila špinavá voda a brala sebou, vše, co měla v cestě, opravdu děsivý pohled , opravdu děsivý pohled a navíc to hučení , které se blížilo se stoupající hladinou. Aby toho nebylo málo začalo blýskat. Tam kudy jsem chodila na procházky tam bylo všude plno vody a smetí.
,,Mamko, já mám strach, my se od tud nedostaneme a utopíme se“!
,,Ničeho se neboj zavolám pomoc oni pro nás přijedou na člunu nic se neboj máme všechno potřebné v tašce,“ tišila mě mamka ale bylo na ní vidět, že má také strach, a že se musí hodně přemáhat aby to na ní nebylo vidět.
A opravdu asi po půl hodině čekání, zakotvil u nás velký vojenský člun, ze kterého vylezl záchranář a šel nám pomoci.
,,Tak dámy jsme tu pro vás aby jste se neutopily“ řekl a už mě nesl v náručí do houpajícího se člunu, pak pomohl mamce aby náhodou nespadla do vody. Po usazení na provizorní sedátka zavrčel motor a člun se pomalu začal rozjíždět po velice neklidné a špinavé hladině. Po chvilce plavby jsme míjeli nádherný park, ve kterém rostly stoleté památné stromy jejíchž koruny olizovala voda. Budova Invalidovny ve které bylo nyní vojenské muzeum kde se nacházeli velice cenné exponáty z první světové války, byla též do své půlky zatopené a ze statického úřadu z vody vyčníval pouze komín. A to už jsme se ocitli na hlavní ulici, po které za normálních okolností jezdí auto a tramvaje. Nyní po ní jel člun po vodní hladině, která byla tak vysoká, je se naše hlavy skoro dotýkaly troleje. Na hladinu byl opravdu žalostný pohled, nejen že byla silně zašpiněná, okolo člunu plavali různé odpadky, polámané stromy i celé větve, použité hygienické potřeby nevyjímaje. Když se projíždělo kolem obchodu, byly vidět obaly od potravin ale i potraviny samotné.
,,Tolika škody na tak malém úseku cesty jak to asi vypadat po celé Praze“ pomyslela jsem si v duchu. Ani jedna z nás raději nic neříkala, jen jsme s netrpělivostí čekaly na přistání na suchu. To se nám za nedlouho splnilo a my se ocitly v evakuačním centru, kde nám poskytli deky teplé pití a sušenky.Následoval další rozvoz podle stavu postižených do dalších lokalit. Mamka jelikož byla zdravá, převezli jí do jakési školní tělocvičny, mě poněvač jsem byla po úrazu odvezla sanita do blízké nemocnice.
,,Nu dobrá tedy oni vědí co dělají“ pomyslela jsem si v duchu
Po nějaké době jsme dorazili k nemocnici, kde už n˙s čekali. Příjem netrval dlouho,jelikož to byl spíše azyl, pro ty co byly nějak postižené. Za chvíli ně sestra převezla na pokoj, byl to obyčejný nemocniční pokoj, jenom s tím rozdílem, že zde byli například starší lidé které postihla velká voda. Uložili mne na lůžko a odešli. Pár minut mě bylo docela dobře, bylo zde sucho a teplo. Dobré to bylo až do doby, kdy se mi začalo chtít na WC i nahmatala jsem na nočním stolku zvonek a zazvonila. Ozval se mě dobře známý zvuk, který jsem slyšela asi jenom já, jelikož nikdo nešel zkusila jsem to ještě jednou, ale opět nic
,,To musíte několikrát mladá paní“ radil mě paní z protější postele.
,,Myslíte, že neslyší?“ podivila jsem se ale bylo mě to divné
Na několikáté mé zvonění konečně přišla neochotně vypadající sestra.
,,Co chcete?“ zeptala se
,No víte já bych potřebovala na wc, mohla by jste mi prosím podat mísu?
,,Máte jí přece pod postelí, stačí se jen nahnout!“ řekla rázným hlasem a odešla z pokoje.
Naklonila jsem se trochu z postele a hned mi bylo jasné, že tohle nezvládnu, jelikož postel byla příliš vysoká a já se bála, že spadnu. Co mi zbývalo, než vydržet nebo se pokusit podat si mi mísu aniž bych spadla z postele. Zvítězilo to první – vydržet.
Napadla mě spásná myšlenka. Vzala jsem mobilní telefon a zavolala nejdřív známou na chalupu, jestli bychom tam mohly najít azyl, ta po mém vylíčení situace řekla abychom přijely. Nyní zbývalo ještě sehnat auto což se mi zanedlouho povedlo. Za nějakou chvíli tam pro nás bylo auto přijela sestřenice. Nejdříve co jsme udělaly bylo, že jsem si došla na WC ,
potom nezbytné propuštění z nemocnice a pak hurá do auta kde již čekala mamka a honem na chalupu.
Jenže nikdo z nás netušil, jak dlouho na chalupu pojedeme jelikož všude byly silnice zatopené a policie musela odklánět dopravu. Opět se mi několikrát naskytl pohled na kalnou hladinu plnou odpadků, a tak jsem se raději nekoukala. Ani nevím kudy jsme v ten osudný večer vůbec jeli, jelikož nás každou chvíli zastavil policista s tím, že je opět zatopená silnice, a že se ten úsek musí objeti, tudíž se naše cesta pěkně protáhla.
Konečně jsme dorazili na dlouho očekávanou chalupu. Ve dveřích již na nás čekala kamarádka se slovy:
,,No to je dost, že jedete,už jsem měla strach,aby se vám něco nestalo. Mám uvařenou teplou večeři, tak honem nebo vystydne“
Všichni jsme se najedli a šli spát. Na chalupě jsme zůstali ještě několik týdnů než voda úplně opadne a silnice dají trochu do pořádku.
Zážitek to byl strašný, a ještě dnes když si na to vzpomenu, běhá mě mráz po zádech.