Když skončí bitva a my se ohlédneme lecos pochopíme

Anotace: Vzpomínka na základní školu....

Konec. Konečně přišel ten vytoužený konec, to něco, co jsem očekávala celých deset měsíců. Skončilo to.
Základní škola. Už se tam nikdy nevrátím, už nikdy nevkročím do proskleného vestibulu, plného nástěnek a neuvidím našeho školníka jak se svýma ospalýma očima rozhlíží a kontroluje zda se nedějí žádné nepravosti. Už nepozdravím svoje malé kamarádky z páté třídy a maličká Nika, kterou za školní taškou ani není vidět mi už neskočí do náruče. Škola jde dál,ale já už tam nepatřím. Někoho tam čeká poslední rok, další teprve přišli a vystrašeně hledí na všechny co prochází okolo a s posvátnou bázní naslouchají slovům učitelek.
Nastal den, na který jsem se těšila už od nástupu do deváté třídy. Máme 30. června a já se tímto rozžehnala se všemi svými spolužáky a spolužačkami. Tolik jsem se na to těšila, byla jsem nadšením bez sebe jenom při tom pomyšlení.
Zvláštní, ne? Kolik lidí se těší na loučení? Asi málokdy, všichni tento okamžik podvědomě oddalují a nechtějí se loučit se svými přáteli. Ale co když lidé se kterými se máte loučit nejsou přáteli? Co když jsou to vaši nepřátlé, lidé co vám s gustem den co den hází klacky pod nohy a dělají nad vámi úšklebky? Potom je loučení to největší dobro ve vašem dosavadním životě.
Valná většina z těch, kterým jsem dnes zamávala a otočila se k nim zády, odešla od nich mi chybět nebude. Jak ráda jsem se tě zbavila Naty? Pevně věřím v to, že už v životě nepotkám nikoho jako jsi ty. A lituju všechny, kteří se s tebou budou muset setkat.
Eliško? Honzo? Kateřino? Nemusím vás jmenovat všechny, vůbec to není nutné. Nechci na vás myslet, natož vzpomínat. Jsem ráda, že už je to za námi. Bylo oboustrané trápení předstírat jak se máme rádi v těch lepších dnech a v těch horších se hádat a štěkat na sebe jak staré babky před samobsluhou.

Ale teď se mi hrnou slzy do očí. Jsou tací, kteří mi budouc chybět. Nerada jsem se s vámi loučila a pokud jsme se spolu objali, neměla jsem chuť vás pouštět, chtěla jsem s vámi stát v objetí a nenechat se ničím rušit.

Znali jsme se tak dlouho. Od první třídy, pořád jsi chtěl sedět u mě v lavici. Tahal jsi mě za vlasy a já jsem tě odměňovala prásknutím učebnicí přes hlavu. Bibi, tolik mi budeš chybět! S kým se teď budu smát na angličtině, kdo tě nahradí? Odpověď je prostá. Nikdo. Nikdo nebude jako ty, ty jsi unikát. Známe se devět let a teď jsme se během několika hodin či snad minut rozloučili a kdy se zase uvidíme? Kde je ta jistota, že stojíš někde v povzdálí a dáváš na mě pozor? Kdo mě obejme až budu mít z nějakého důvodu splín?
Leni.... Proč jsme k sobě našly cestu tak pozdě? Dost dlouhou dobu jsme se neměly rády a kdo by uhodl jak to skončí? Já tedy rozhodně ne. Přesto jsem vděčná za těch několik měsíců, za těch několik posledních měsíců kdy jsme se bavily. Uvidíme se v létě a musíme si to pořádně bigbíťácky užít! Naposledy.....
S kým si asi prvního září sednu v lavici? Nemám ponětí, prostě nemám páru! Ale jednom vím jistě. Nikdo nebude takovým spolusedícím jako ty, Šimone. Nedokážu spočítat ty tvoje hlášky a skvělé průpovídky při kterých jsem se popadala smíchy za břicho. " Za deset minut zvoní? Tak to nemá cenu začínat počítat tuhle rovnici...." Tolik legrace! Upřímně závidím tomu kdo si vedle tebe v příštím roce sedne. Doufám, že jsem pro tebe byla také tak dobrou spolusedící jako ty pro mě.
Možná nevím ke komu si sednu do lavici,ale vím, která holka bude jednou vážně šťastná. Ta která bude chodit s tebou, Ondro. Ty jsi ten princ na bílém koni, kterého by jsme si měly všechny přát. Do naší třídy ses přivalil jako velká voda a přinesl jsi sebou spoustu elánu a optimismu. Není možno zapomenout na tvoje lichotky a tvůj úsměv, který je jednoduše nakažlivý. Prosím, zůstaň takový.
Míšo? Nemám ponětí jestli tohle budeš někdy číst. Na jednu stranu si to přeju, na druhou ne. Udělaly jsme dost chyb. Chybami se člověk učí,ale čas nejde vrátit a co se stalo, nedá se odestát. Je mi to líto. To co se stalo, pokazilo se to, v ten nejméně vhodný okamžik. Kdo byl na vině? Já to nechci vědět, nechci po tom pátrat. Je mi to jedno. A věř, že i když to tak asi nevypadá, mrzí mě to. To se zhroutilo, to co se zkazilo. Moc ráda vzpomínám na ty odpoledne plná smíchu na vaší zahradě. A na stanování a polehávání u řeky. Byly to skvělé časy. Můžeme se utěšovat frází všechno jednou končí.I kdysž tohle asi skončit nemělo. Přinejmenším ne takhle. Promiň mi.
A Filipe? Jsi moc, moc fajn kluk a já jsem hrozně ráda, že jsme měli tu možnost potkat se. Nedokážu si představit svůj svět bez tebe. Díky za všechno.
Maki, Terko, Davide, Járo, Martine a Martine, Ájo, Dane....Snad se někdy uvidíme na slučákách. Snad.

Prázdniny začaly hořkosladce. Sladce chutná loučení s nepřáteli. Hořce chutná loučení s přáteli. Ale tak to chodí. Určité věci mě mrzí a byla bych ráda kdyby se nikdy nestaly. Dalších zase nelituju ani v nejmenším. Co se stalo, nedá se odestát....
Prázdniny...Doufejme v to, že nás čeká co nejvíce slunečních dnů, třeba i nějaké letní láska, nový přátelé, spousty krásných zážitků...A prvního září i nová škola. V to nemusíme doufat to víme. Ale já budu doufat v to, že to na nové škole bude lepší. O sto procent lepší než na základce. O dvěstě procent lepší kolektiv. A snad konečně i dobrá parta lidí a skuteční přátelé.


Člověk prochází přítomností se zavázanýma očima. Smí pouze tušit a hádat, co vlastně žije. Teprve později mu odvážou šátek z očí a on, pohlédnuv na minulost, zjistí co žil a jaký to mělo smysl.