Návštěvnost
Dobrý hlasy
Dobrý hlasy
Pokaždý si řeknu to svoje kouzelný zaklínadlo. Asi by některý lidi chtěli to zaklínadlo znát, a kdybych jim ho řekla, byli by zklamaný a kroutili by hlavama. A třeba by se i ptali, ti nevěřící Tomášové, jak to teda vlastně funguje. Jaxe dá cestovat v čase pouhým slůvkem Teď.
Já nevím, jak to funguje, ale funguje to. Hlavní je pamatovat si, že neexistuje žádná minulost ani budoucnost, když se řekne Teď, to je začátek tý hry a všechno existuje současně. A já hraju, hraju jak nejlíp umím, abych se pak zrcadlila sama v sobě jak nejlíp umím. Dneska už vím, že ne v zrcadle se zrcadlím, a že je blbost trpět nějakou anorexií. Já trpím, protože trpět chci.
Ale stejně mi to chybí. Od tý doby jsem tu blbou hru nehrála. Až teď. Ale už to není ono. Nevím už, s kým mám hrát. Kdo se kouká.
Vím, že je to blbost. Vím, že bych se měla pohnout, otevřít pusu a říct: Jo, jasně že vás slyším! Tak proč tu teda dál ležím jako mrtvola a zírám před sebe bez zájmu o to, co se děje v mým zorným poli. Proč zrovna teď myslím na elektrošoky, a s pocitem bezmoci si uvědomuju, že tím budu muset projít ještě jednou. Ještě jedna poprava. Asi to fakt potřebuju.
Fuck the medication. I hate it. Again I have to get shot with Consta every so often. Shit. I've been there and done that and yet, here we go again. I could've lived a normal life, if only...
Where did I go wrong this time? I know I could go back and change it all, but how? Where exactly is the breaking point?
Going back in time into the presence. There it is. This is exactly the breaking point. Now!
Už mě skoro dobíhá. Už mě skoro má. Už jí slyším, jak se mi vyšklebuje: kampak utečeš tentokrát? Jak dlouho chceš ještě utíkat, než si to přiznáš, jak dlouho než připustíš, že jsme to my, kdo má pravdu. Kdo - my? Jsem tu jen já a moje hlasy. Jak můžou moje hlasy pocházet zvenčí?
Je to jako déja-vu, když mě v nočních můrách honěj ošetřovatelé v bílým, s vysoukanejma rukávama a pazourama jak řezníci. Jak dlouho budeš ještě utíkat, ptaj se pobaveně a skoro vlídně, a já zdrhám a zdrhám a furt je mám v patách.
Je to běh na místě, kroužek z hada, co má v hlavě vlastní ocas, je to rozpolcenost, kde na jednu stranu vládne absolutní svoboda, a na druhou je to meziplanetární osamělost a opuštěnost.
Vzpomínka na cestu do Jugošky, stavíme na benzínce, jdu na záchod a cestou zpátky mám na okamžik absurdní pocit, že naši odjeli beze mě. Flashbacky a kolotoč myšlenek, co jen tu budu dělat sama? Kdo mi pomůže? A pak jsem viděla naše auto a na chvíli mi bylo trapně a já tenkrát vůbec netušila proč. Nebyla to úleva, ale pocit studu.
If schizophrenia really means "split personality", what kind of personalities am I split into?
It hurts. Tell them to stop. I don't wanna play this painful game anymore. Too scary. Too much something, too much of muchness... I can't take it anymore, yet I can't stop it either. I'm helpless. A victim.
Memories! Memories! Stupid. Painful. Brutal. Memories!!!
Schizophrenia to me is a lying disease. All schizophrenics are liars. I am! I can admit that and I wonder whether the others know it too, and if they'd agree with me.
Schizophrenia is a war against myself, and all the fucking devices planted in my sick brain. I have to learn to be frank and truth to myself. ...and others...
Jen další noc, kdy zas bloudíš
ztracená
hlasy tvé staly se tebou
jsi pouhá ozvěna.
Proč ještě čekáš? Vždyť čas je tak krátký.
Seber se, utíkej a nevracej se zpátky.
Trmácej nohy až tam, kam vede tě cesta blátivá
do klína skal, kde ozvěna tiše doznívá.
Odporná, špinavá, vyjetá feťačko
nepatříš sem, nepatříš k nám,
tak táhni, kam patříš, dotěrná kukačko,
daleko zmiz, a zůstaň si tam.
Až křídla unavíš, nohy své trmácej
bez směru, bez cíle... po celým světě,
mezi nás ostatní víckrát se nevracej
ať nikdo nikdy už nenajde tě.
Já hledám tě, kukačko na mezi,
do hodin možná ulétla jsi,
hledám tě v rubrikách Ztráty a nálezy,
hledám tě všude, a zbytečně asi.
I will never forget the night I called Lifeline. That without a doubt was a mistake. I wish I could go back in time, back to that night when I felt so damn bad I had to cut myself and overdose. I just could not stand it for any longer. I didn't know why. But now I know that to call Lifeline was a bad mistake. I should have called James instead. But I needed to speak with someone who didn't know me, nothing about me. I didn't want to be judged. I needed to speak, but stay unknown.
She was nice though. Karen was her name. She was really understanding and softly spoken, in such soothing way, that she gained my trust and I opened up to her, more than I intended to.
We talked for ages. At first, I couldn't speak at all... I had a panic attack so severe, I was having hard time to even breathe. It felt like drowning, suffocating. My speech was reduced into bunches of random, meaningless words I'd stumble over in that word salad, in sudden spasms every now and again. I was almost coughing them up, choking on them.
But Karen was great. She didn't push me, she wasn't firing questions, nothing like that. She listened patiently to my gibbering and talked when I couldn't, to fill the gaps in our conversation. I remember telling her how scared I was, and she seemed to understand. But then she called the ambulance...
Psychiatrům jde hlavně o to, aby donutili pacienty fungovat tak, aby byli "normální", tzn. podobní většině, a to za každou cenu.
Prostory bez času, bezejmenná místa. Propadliště, trhliny v předivu času, jenž zamrzl. Na hodinách je pořád stejně. Konečná. Dál už nejedem... a to je všechno! Lhostejně, bez zájmu mávli nad tebou rukou. Škrtli tě jediným pohledem. Jsem uvnitř kus ledu, zmrzlá slza. Ale mě už nějak nebaví to putování bez trasy, když se vlastně nehýbu z místa. Hodit tu s sebou do trávy, a sledovat líně čas. Mění se jako počasí.
Než mraky nad hlavou se přeženou, jako čas zůstanu stát, a marnit ho, a povídat si s ozvěnou...
O rozmanitosti schizofrenie: flexibilitas cerea et al
Pacient se nemusí nijak zvlášť zajímat o to, že jsou mu kladeny otázky. Psychiatři to nazývají "deficit pozornosti".
Postižený člověk bude neochvějně trvat na tom, že je zdravý. Toto psychiatři nazývají "ztrátou vhledu".
Pozitivní diagnostické znaky psychózy:
střídání nálad
poruchy myšlení
halucinace
deficit pozornosti
ztráta vhledu
bludy
Žádný z těchto diagnostických bodů však není objektivní, vyplývá pouze z domněnek vyšetřujícího psychiatra. Co se děje v mysli pacienta se nedá žádným způsobem zjistit (...díky Bohu!)
Proto žádný znak tohoto typu by nebyl u soudu přijat jako důkaz. Případ je pro psychiatra jednodušší, pokud člověk obviněný ze schizofrenie reaguje násilným chováním. Takové objektivní projevy někdy prokážou opodstatněnost obvinění: ospravedlní omezení svobody (které může být i násilné), a rovněž ospravedlní aplikaci silných sedativ (!!)
Především britští a američtí psychiatři (...a australští)... jsou spíše cennými agenty společnosti, kteří vykonávají úklidovou práci snáze přirovnatelnou k funkci policie a soudnictví, spíš než k funkci lékařské profese.
Je vůbec nějaký rozdíl mezi tím, co se dělo v Rusku, když byli političtí odpůrci prohlašováni za blázny a vězněni v psychiatrických léčebnách, a tím, co se děje v Británii a Americe, kde lidé, kteří se nepodrobí současným společenským mravům a normám, jsou soudně zbaveni svéprávnosti a izolováni?
Pojem "dobrovolného přijetí" je umným obratem pro neupřímné zachování fazóny. Všichni, kterých se to týká, dobře vědí, že jestliže se "pacient" vzepře a nebude jednat dobrovolně, bude zadržen nedobrovolně a výsledek bude stejný.
Mami tohle přesně sedí na mě a na to, co se mi stalo v Austrálii. Odvezli mě do nemocnice, tam mě hodili na nejbližší volnou postel a už se na mě ani nepodívali. Já už nikdy nebudu schopná zapomenout, co jsem tam všechno viděla.
Teď! Teď musím psát. Je to strašně důležitý. Už vím, co chci. Prostě chci mít obojí. Načase vypadnout a zotavit se. Musím našetřit sílu a prachy na letenku. Sílu zase se zvednout a jít dál. Sílu to všechno včas sbalit, vystěhovat a dorazit do Austrálie. Třeba jít i do toho programu. Je mi jasný, že mě na letišti nezatknou. Ale mohli by mě vrátit. I na tuhle šanci musím myslet. No, snad ne. Proč taky? A dál co? Program, léky, chráněný dílny? Anebo radši case managera, unit, kočku... práci! Smysl života a smysl psaní. Vždyť bych se mohla angažovat i v nějakých klubech a tak. Psát o tom. Vydat to. Když už jsem to prožila, můžu to klidně prožít ještě stokrát. A nejenom to. Stačí inspirace, představivosti mám až až. Můžu třeba pobírat i dva důchody, pracovat i psát knížky! Páni, já budu v balíku! Práce byla prostě naprosto geniální v AP, kdoví jestli druhou takovou seženu.
Chtěla bych být šťastná. Já bych prostě jenom chtěla být šťastná, a přeju to i druhým. Já jsem vlastně nikdy nebyla sama sebou. Je načase začít. Třeba depkuju z těch drog. Promiň mi to, Alane. Já jsem tě nechtěla vyděsit. Já jenom nemůžu otočit oči, natož promluvit. Já tě slyším. Proč mě ty neslyšíš? Proč to musí být takhle dramaticky, abys mě aspoň viděl?
I feel depressed again. And anxious. I am no longer sure whether I want this. But the voices insist on me doing it. I know I have to get out of here, before they kill me. They're killing me here faster. I just wanna be dead. I don't wanna wake up anymore.
Shut up, you bastard. I'm trying, can't you see?.
The doctor seemed quite nice. Always smiling, he wasn't stressing out like everybody else.
"Good morning, Michala,"he'd say.
"How are you feeling today? Better? Are you sure? Well, I think you even look better today."
I almost smile at him. Don't, told me the voices, and so I didn't. I kept staring at my shoes, so that he might think I'm shy. But I only didn't want him to see that I was psychotic again.
I could just see his knees and legs in dark blue trousers. I wouldn't dare to look higher.
He kept on talking, but I wasn't listening. I admired his ironed trousers and his shoes. Just as I marvelled at the shiny blackness of his shoes, the nasty voice came back again. He started mimicking the doctor's voice:"How are we today, Michala? Are you feeling better, Michala?"
"I am fine," I said aloud.
"What did you say?"
"Leave me alone."
"Do you talk to the voices, Michala?"
I didn't reply, so he repeated the question:
"Do you speak with the voices?"
"No," I said.
"You don't need to be lying."
I was no longer sure who is talking. I covered my ears and screamed:
"Stop it, I hate yoü!"
"OK, Michala, I see. Don't worry, everything is gonna be okay shortly."
I didn't want him to finish with me and hand me over to the nursing staff, to take me to my room and shoot me with Haldol.
"No," I said again.
"You don't understand. I can just hear your voice, that's all. Nothing else."
"Are you scared? We only want to help you, you don't need to be afraid of us."
"I'll be fine," I said and all the voices in my head yelled at me to shut up.
"Don't say no more"! they threatened me..
"I'm sorry, Michala. I have to put you back on consta. Don't argue with me, I can see it clearly that you're hallucinating. It wasn't the best idea after all..."
Nejednotnost: jedna část mého já si přeje trpět, aby mohla žít. Ta druhá si naopak přeje zemřít, aby nemusela trpět. Zvítězí touha, nebo strach? Anděl, nebo ďábel? Dilema...
Láska je hnací silou: je to vůle rozšířit své "já", aby bylo schopno pojmout milovaný objekt. Pokud váhám, čím láska vlastně je, začnu od toho, čím není... nemá nic společného se zamilovaností ani sexem. Zamilovanost je pomíjivá iluze, pouze subj. pocit.
Bezvědomí je útěk duše z těla, když se už nechce dívat na svět.
Je těžké vnímat samu sebe jako sebe. Abych vůbec dál mohla pokračovat, musím vnímat sebe jako cizí, úplně jinou bytost. Jen tak mě nemůže přemoci vlastní nemohoucnost. Hraju tu hru se sebou a s tou cizí, trapně nedokonalou holkou, která je vlastně taky já. Halucinace se tváří rozpačitě a předstírají, že nejsou. Slunce se shůry dívá bez zájmu, jen oceán posílá jednu vlnu za druhou, aby se taky podívaly..
Než mě objalo teplo sladkého spánku, vzpomínala jsem, jak se moje duše vydala do korun stromů, do nebe, plavala v řece a létala mezi nočními motýly s dušemi zemřelých, a rozmlouvala s nimi, aby o tom ráno mohla o překot vyprávět rozespalému tělu.
Opravdový bohatství je ve vědění. I když si koupíš Ferrari, budeš zase jenom idiot ve Ferrari.
Na vrcholku Everestu není dost místa pro všechny.
Ego je ta největší lež, kterou jste přijali za pravdu. Pokud by si každý uvědomil bezcennost ega, celosvětová olympiáda by se jednoduše zastavila. Nikdo by nechtěl vystoupit na Everest a všichni by si užívali místo, kde by se právě nacházeli. Byli by blažení.
Ego nemůže mít radost ze současné chvíle. Ego neexistuje v přítomnosti, existuje pouze v budoucnosti a minulosti - je tím, co neni.
Být schizofrenní znamená "být sám sebou" (sám-se-sebou), a slyšet i ozvěnu. Slyší obojí, a toho je někdy moc.
Schizofrenie je život ve snu.
Up and down, up and down... I don't know what is happening, nor I can tell whether this is real or not. Suddenly I don't know where I am or what's going on. I am too much in a psychosis right now. Please help me. Please, don't.
Flashbacks. Me calling Lifeline again, telling them - what? That something is wrong, and somebody or something is after me...?
Come on, Misha! Voices again. Deep, evil voice. Male's voice. Do you know that you are online? It is still haunting me.
And there is nothing, you can do. You can't run away. We know where you are. You cannot hide, we can see you! Ha ha, you stupid, fucking bitch! You can't just close your eyes and hope we'll dissapear. It doesn't work that way. I am still here, see me, bitch?
Go away! Leave me alone! I know you, I know, who you are. You are a liar, not me! You are the greatest liar of all, go and kill yourself... no.... I don't want to... DO IT!
Misha don't do it. No, I have to do it. You will regret. You'll be damned. I have to do it, I am doing it. You can run away. Please run, they are after you! Help me. Somebody help me! You will survive. She'll survive, right? She's strong, a fighter. Don't give up now, girl.
Good voices. Thank you for coming and saving me. Where have you been, good voices, all the time? Why did you leave me with the bastards? Leave me alone now. I wanna die now, I wanna be dead!
Můj pokoj má číslo 305 a okno s výhledem do keřů. Mám chuť se na něj vrhnout a vymlátit ho třeba i pěstma, ale vím, že na mě číhají. Že hledají sebemenší záminku k tomu, aby zakročili. Zkrotím svůj vztek, a jak ten opadává, střídá ho bezmoc a únava.
"How do you like your new room?" ptá se mě sestra. Odkývu to. Whatever! Leave me alone!
Konečně o samotě! Tvářím se, že jako nevím o té kameře nade dveřmi...
Snad jen, když se kompletně vzdám svého ega, nacházím svoje pravé JÁ, svojí podstatu. Čas přestává existovat, hranice se hroutí, kruh se uzavírá.
Svět neleží koĺem nás. My jsme svět. Ať už půjdeme kamkoliv, vezmeme si náš svět s sebou...
Být sám a slyšet hlasy. V první řadě jsou to hlasy přítomnosti, ve druhé řadě pak hlasy minulosti. Nebo budoucnosti, to už je jedno. Je to stejná ozvěna. Slyšet hlasy a umět je správně rozšifrovat znamená umět vidět do budoucna. Začínám zase věřit v boží mlýny, slyším je, jak klapou, ale klapou pomalu. Proto se mi to všechno, co mi bylo ukradené, vrátí odjinud. Prostě jinou cestou.
Je to prima, psát si deník. Člověk má pak i přehled o svojí budoucnosti. Páni, mít deník a psát si do něj svojí budoucnost, komu se to poštěstí? Mě jo, já jsem přece čarodějnice.
I am paranoid. I can see the agents, they're listening but I can hear them. Right now they're asleep. Somebody somewhere in this world my love is talking in his sleep. They already know who my love is, but I haven't met him yet...
Čarodějka, která bloudí v tmách
jsem ztracená v černých ozvěnách
od stěn se odráží, rozléhá v prázdnu,
jak hluboko je to dno, na které spadnu?
Čarodějka, která zapírá svůj stín
ať sletí střemhlav do hlubin
Heretik! Kacíř! Upalte jí!
Pak to snad skončí, netuším
ta hra zatím visí v ovzduší.
Jsem čarodějka, sílu velkou mám
když stoupám do kopce ke hvězdám
a cítím se snad na staletou
okolo mě všude stromy kvetou
a kvítka se sypou k zemi
vše bylo řečené jednou větou
brodím se jimi jak peřejemi
těmi bílými květy všemi.
Ozvěna
nese můj výkřik němý
mrtvola jsem
zmítaná nadějemi
a obklíčená ze všech stran
zděšená
s ústy dokořán.
Jsem nehybná a plná stesku,
rovná jak hladina za rozbřesku
jež odráží také moji tvář
snad nemá svatozář
je prázdná jak zrcadlo bez odlesků.
Přijď ke mě ďáble, Satane,
já věřím v Něj, mě se nic nestane
to tajemství jsme uchovali
já a můj bráška malý.
Bolest je velká, však není větší
nežli to kamení v sobě
v případě každého nebezpečí
já úkryt najdu
v mokrém, chladném hrobě.
Jsem Nikdo, Každý, Cokoli
jsem prázdno, které nebolí
jsem zrcadlo, jež neodráží
mých tisíc tváří.
Matka mi jednou život dala
a já ho stokrát umírala
už tehdy jako malá žena
usmrkaná a umíněná
už tehdy mě deprese pokousala.
Venku je mlha, a modř sivá
již za oknem se rozednívá
je mrtvá již ta malá žena?
Už je zase naměkko,
a v očích má vše daleko
je sama, obklíčená.
To jsou svině! Takhle sprostě nás tři využít na pokusy! Nebo jsem to jenom já? Ne. Ondra je taky schizofrenik, jako Stáník. Jenom se ještě neprozradili. Ale jinak chápou? Nechápou?
Nebudu je posílat za Martinou. Ona o to beztak nestojí. Tohle město mě zradilo, vydalo mě australskejm doktorům na pokusy. Nevadí mi to. Pro Stáníčka to udělám. Každý jsme tam, kde máme být.
Já vím, že tam jste. že na nás studujete drogy. Já vás taky vidím. Vás, Martino Jaborová, pane doktore Ivanovský, Michale Bolfíku, dokonce i Vás, paní učitelko Pospíšilová a Šámalová. Já byla paranoidní už od dětství.
Už dopředu vědět, že všechno, co napíšu, bude mít jednou obrovskou cenu (pro mě). Už dopředu vědět, co je mi předurčeno za osud - že jsem měla spáchat sebevraždu, ale neudělám to! Vždyť umím umřít i bez toho, abych páchala sebevraždu. Aťsi zkoumaj! Nakonec stejně přijdou na to, že zkoumaj sami sebe. Že schizofrenie není žádná nemoc, ale velice užitečná zbraň. A vím, že to LSD nechci. Kapitola drogy je za mnou. Stejně, co uvidím? Schízu. Asi jí fakt mám.
Ta schizofrenie, to je horší než kašel (to řekl Ondra).
Budoucnost mezi záchvaty kašle.
V hluboké studni
kolem dokola vlhkých stěn
léta ubíhaj bez větších změn
zakletá jsem.
V bezvětří ráje
pod prsty žabí slepota, sliz
jsem motýl, co hraje
ale pořád jsem ten samý hmyz.
V zakletí lesa
pobíhá v úleku, opuštěná
a pak jde do kleku
bílá jako stěna
a všichni prstem ukazují na ní,
hle bílou paní!
A ona z toho do pláče se dává
na zpožděné rychlíky v noci přesedává,
nechá si o okno otloukat hlavu
a říká si: Já kráva...
Ty kráva, přizvukují hlasy
tak zdá se mi asi
že tohle všechno, co děje se právě
děje se jen v mojí hlavě.
Tatínku, odpusť mi že života nevážím,
tebe i sebe i každého urážím
co dělat s tím, copak já vím?
Drogy a hulení, jehly a stíhy
v kukani vejce kukaččí
přelétni nad hnízdem,
zamávej křídly
ač síly ti na to nestačí.
Táhněte k čertu.
Ty sama jsi ďábel,
neházej kamením, bez viny nejsi,
bratříčku můj, ať Kain jsi, či Ábel,
domů se vrať, ať jsi kde jsi.
Zleknutí v tmách.
Kdo obchází stavení po špičkách
kdo krade se jak zloděj do ratejny
sčítání. Výsledek vždycky stejný
Nevinný vinen všemi hlasy
v hlavě rozlíhaj se asi
nebo je to snad mámení?
Kdo vlastně házel kamení?!
Zkoušela jsem chlastat, jako všichni normální lidi, a čučet na bednu, nadávat na svět, hlasovat a nakupovat v Tescu... lidi, to prostě už nejsem já! Co po mě ještě chcete? Asi sem nepatřím, snad ani nechci... Nevím už, jestli žiju v budoucnosti, nebo ještě tady, ale vím, že dneska je sobota a já musím v úterý na letiště, a jestli se do té doby nevrátí Ondra, tak musím odletět stejně.
Bojím se, že nejsem dost dobrá, že zklamu. Bojím se, že bych mohla selhat. Jako už tolikrát předtím.
Když řeknu, že už nechci žít, znamená to snad, že chci umřít? Konečně mi to došlo. Vždyť já jsem byla celou tu dobu nemocná, ale nechtěla jsem si to přiznat. Teď si to už přiznat můžu, čímž jsem z toho venku a klidně si mě můžou zkusit schízovat. Deset měsíců terapie a dva měsíce schízy.
Několikrát jsem si už přála umřít. Už jen umřít... rychle, a pokud možno bezbolestně... nejlépe usnout a už se nikdy neprobudit. Chtěla jsem umřít, ale bála jsem se zabít. Bála jsem se trestu.
Výčitky. Pocity viny - i za to, že vůbec jsem, pocity viny za to, že nechci žít, že i jenom myslím na smrt... i to je rouhání.
Rozhodnout se pro život. Ale kde jen najít nějakou chuť žít? Kde najít sílu? A samu sebe. Když se někdy podívám na sebe do zrcadla, vidím už jen to zrcadlo.
I feel numb. Pervitin je jak anestetikum pro mojí bolavou duši.
...and I know exactly who said it, and why. Because I'm gonna go back to the hospital - and I know that's what they want but I don't care - I have nothing to hide (yet) or nothing to be afraid of (any more)! I know I have to go back and study THEM and see how they're gonna like it.
"I'll show you to your room..."
Leave me alone! Turn the lights off, the camera, the action...
This isn't peaches and cream... and I don't wanna waste away studying drugs. No dear, it's all about the PSYCHOLOGY, there is the key. You have to "catch it" first, then I can treat you. But stop yelling. Screw you!
It's all about connecting the dots.
Where am I? How did I get here? I don't wanna be here. Let me out. Let me out!
The time-out room is so close again, and I'm dying to be there. Why? Now it's up to me, here or there. Once Alan sees me like this, that's it. Would he call the Lifeline? Or do I have to do it. Again. My broken wings are hurting. Enough. Please. Stop following me like a sick puppy dogs. Nasty, nasty voices. Sacred voices. Voices everywhere.
Leave me alone. Please!
It's a game. I found the other one in Ondra. I was hoping Stanik would help, but he can't. I don't mind, I can help myself. But it hurts. I lie down and think: poor Ondra. Every time I lie down to die, to meditate, to heal... he has to go back there. He is the agent watching over me. I'm in a psychosis every time I'm out of my comfy zone. I pretend too much. But why? I have nothing to hide.
Mum, I'm sorry for doing this to you. I didn't mean to, I didn't know. But they sent me here, back from the future. Who? Schizophrenics, or the dead one, the one I have to make up for. If you have seen the movie 12 monkeys, you would understand. The movie is almost about me. It's about a guy who has schizophrenia. We all reincarnate.
My mission is to study drugs vs. people. Pervitin helps to start the psychosis. Antipsychotics stop it, but they also reduce you to a poor, slobbering felow with no brains. You need pervitin again.
I never needed pervitin before. They taught me the habit somehow.. Both are useless chemical crap, but it should be tested on cancer patients.
Stejně ale mám důkazy, že nejsem úplnej blázen. Martina si o mě asi myslí, že jsem. Dr. Ivanovský je o tom přesvědčený. Ale mě to nevadí. Ten hlas z toho počítače. Oni nás totiž schízujou přes počítače a přes televizi. If you can type, you can make movies. Mami ty subliminálky maj na svědomí ty australský policajti. Mrzí mě, že jsem tady Martině ani nestála o to, aby se o mě postarala, přitom já jsem jí měla docela ráda. Mami ale schízujou nás, a mě to hrozně baví, a proto taky hulim, protože se tím bavím. Ale stejně jsem se málem podělala, když se mi z počítače ozvalo Do you know that you are online. Kdyby byly počítače co k čemu, tak by měly umět číst myšlenky. Když to dovedou lidi. Já to dovedu. Škoda že neprošlo to video. I když, když mi tam přehrávaj You make me smile, its hard not to smile back.
Mami já jsem onemocněla tou depresí v době, kdy bouchl ten Černobyl. Já mám tuhle depresi a teď si se mnou hrajou na schizofrenii australští doktoři, místo aby vymysleli, jak to tam uklidit. On tam ten radiobordel ještě pořád je teď, a můj svět je prázdnej jako ty domy v Pripyati. Podívej se schválně na tohle:
http://www.youtube.com/watch?v=ilq3Qm2d_0c
Vždyť piš, copak ty nevidíš, že se jim to líbí. Když to pak píšeš mamce na mejla a je baví to číst, protože já slyším i je. Není těžký slyšet hlasy, když slyším jen ozvěny. Jsme všichni ozářeni, celá planeta je ozářená a ve mě to teď vypadá jak celý v sutinách. To je pak těžký nemit deprese a nechtit brát drogy. Mě ty drogy dávaj to poslední potěšení ze života na týhle předem mrtvý planetě. Kdoví, jestli se v příštím životě nenarodím jako nějaký mutant.
Vy australský doktoři, vy jste ti agenti. Ne Martina Jaborová, ta je na tom jako já. A má děti, které to odskáčou jako my všichni. Mami, my tu schizofrenii máme mezi sebou, a to je to rozdvojení osobnosti, jaký se vy agenti bojíte. Vy fízlové jste imunní vůči ozáření, protože jste daleko. Vy jste daleko, vy jste tam nebyli, fízlové australský, ale my jsme byli k tomu Černobylu blízko (a jsme, pořád, protože ono to tam ještě doutná), ale já od té doby co bouchnul Černobyl, mám deprese, a to mi bylo 9 let!
A pak jste mi hodili na krk žvásty o té vaší schizofrenii! Jenže tenkrát jsem jí opravdu měla, takže jste vlastně měli pravdu. Já jsem ráda, že jste mě sundali z toho kříže ve třiatřiceti, jak jste slíbili.
Myslím, že drogy jsou cestou, jak vymýtit tenhle radioaktivní radiobordel, že teď je fakt potřebujeme. A proto je super, že vy amíci tolik zkoumáte a že jste přišli na způsob, jak mě uzdravit, ale na ten jsem si taky přišla sama. Ty vole, já jsem zkouřená jako prase! Moji přátelé, co berou drogy, potřebujou ty vaše léky, já vlastně teď už taky. Ale nejsme o nic horší jen kvůli tomu, že berem drogy, vždyť vy jste mě na drogy navykli sami. Já jsem nikdy nic nepotřebovala. Zato teď potřebuju a cítím, že mi pomáháte... kurva, vy jste mě navíc vyléčili i z depresí! Díky těm vašim drogám já teď můžu brát sračky, jako je piko.
Po těch šokách přišla taková dekompenzace, že se toho lekla i Martina Jaborová. Mami, teď už rozumíš, z čeho já mám depky. Já mám strach, že bych mohla mít rakovinu, a že už stejně umírám. Proto jsem se chtěla zabít. Ale nedokázala jsem to. Mami, já jsem tak ráda, že jsem to neudělala. Já myslím, že to nejhorší je už za mnou, ale já jsem asi konečnš vyrostla. Jsem dospělá. Já vím, chvilku to trvalo, ale vždyť víš, že já jsem nikdy nebyla nejrychlejší...
Já nevím, jak to funguje, ale funguje to. Hlavní je pamatovat si, že neexistuje žádná minulost ani budoucnost, když se řekne Teď, to je začátek tý hry a všechno existuje současně. A já hraju, hraju jak nejlíp umím, abych se pak zrcadlila sama v sobě jak nejlíp umím. Dneska už vím, že ne v zrcadle se zrcadlím, a že je blbost trpět nějakou anorexií. Já trpím, protože trpět chci.
Ale stejně mi to chybí. Od tý doby jsem tu blbou hru nehrála. Až teď. Ale už to není ono. Nevím už, s kým mám hrát. Kdo se kouká.
Vím, že je to blbost. Vím, že bych se měla pohnout, otevřít pusu a říct: Jo, jasně že vás slyším! Tak proč tu teda dál ležím jako mrtvola a zírám před sebe bez zájmu o to, co se děje v mým zorným poli. Proč zrovna teď myslím na elektrošoky, a s pocitem bezmoci si uvědomuju, že tím budu muset projít ještě jednou. Ještě jedna poprava. Asi to fakt potřebuju.
Fuck the medication. I hate it. Again I have to get shot with Consta every so often. Shit. I've been there and done that and yet, here we go again. I could've lived a normal life, if only...
Where did I go wrong this time? I know I could go back and change it all, but how? Where exactly is the breaking point?
Going back in time into the presence. There it is. This is exactly the breaking point. Now!
Už mě skoro dobíhá. Už mě skoro má. Už jí slyším, jak se mi vyšklebuje: kampak utečeš tentokrát? Jak dlouho chceš ještě utíkat, než si to přiznáš, jak dlouho než připustíš, že jsme to my, kdo má pravdu. Kdo - my? Jsem tu jen já a moje hlasy. Jak můžou moje hlasy pocházet zvenčí?
Je to jako déja-vu, když mě v nočních můrách honěj ošetřovatelé v bílým, s vysoukanejma rukávama a pazourama jak řezníci. Jak dlouho budeš ještě utíkat, ptaj se pobaveně a skoro vlídně, a já zdrhám a zdrhám a furt je mám v patách.
Je to běh na místě, kroužek z hada, co má v hlavě vlastní ocas, je to rozpolcenost, kde na jednu stranu vládne absolutní svoboda, a na druhou je to meziplanetární osamělost a opuštěnost.
Vzpomínka na cestu do Jugošky, stavíme na benzínce, jdu na záchod a cestou zpátky mám na okamžik absurdní pocit, že naši odjeli beze mě. Flashbacky a kolotoč myšlenek, co jen tu budu dělat sama? Kdo mi pomůže? A pak jsem viděla naše auto a na chvíli mi bylo trapně a já tenkrát vůbec netušila proč. Nebyla to úleva, ale pocit studu.
If schizophrenia really means "split personality", what kind of personalities am I split into?
It hurts. Tell them to stop. I don't wanna play this painful game anymore. Too scary. Too much something, too much of muchness... I can't take it anymore, yet I can't stop it either. I'm helpless. A victim.
Memories! Memories! Stupid. Painful. Brutal. Memories!!!
Schizophrenia to me is a lying disease. All schizophrenics are liars. I am! I can admit that and I wonder whether the others know it too, and if they'd agree with me.
Schizophrenia is a war against myself, and all the fucking devices planted in my sick brain. I have to learn to be frank and truth to myself. ...and others...
Jen další noc, kdy zas bloudíš
ztracená
hlasy tvé staly se tebou
jsi pouhá ozvěna.
Proč ještě čekáš? Vždyť čas je tak krátký.
Seber se, utíkej a nevracej se zpátky.
Trmácej nohy až tam, kam vede tě cesta blátivá
do klína skal, kde ozvěna tiše doznívá.
Odporná, špinavá, vyjetá feťačko
nepatříš sem, nepatříš k nám,
tak táhni, kam patříš, dotěrná kukačko,
daleko zmiz, a zůstaň si tam.
Až křídla unavíš, nohy své trmácej
bez směru, bez cíle... po celým světě,
mezi nás ostatní víckrát se nevracej
ať nikdo nikdy už nenajde tě.
Já hledám tě, kukačko na mezi,
do hodin možná ulétla jsi,
hledám tě v rubrikách Ztráty a nálezy,
hledám tě všude, a zbytečně asi.
I will never forget the night I called Lifeline. That without a doubt was a mistake. I wish I could go back in time, back to that night when I felt so damn bad I had to cut myself and overdose. I just could not stand it for any longer. I didn't know why. But now I know that to call Lifeline was a bad mistake. I should have called James instead. But I needed to speak with someone who didn't know me, nothing about me. I didn't want to be judged. I needed to speak, but stay unknown.
She was nice though. Karen was her name. She was really understanding and softly spoken, in such soothing way, that she gained my trust and I opened up to her, more than I intended to.
We talked for ages. At first, I couldn't speak at all... I had a panic attack so severe, I was having hard time to even breathe. It felt like drowning, suffocating. My speech was reduced into bunches of random, meaningless words I'd stumble over in that word salad, in sudden spasms every now and again. I was almost coughing them up, choking on them.
But Karen was great. She didn't push me, she wasn't firing questions, nothing like that. She listened patiently to my gibbering and talked when I couldn't, to fill the gaps in our conversation. I remember telling her how scared I was, and she seemed to understand. But then she called the ambulance...
Psychiatrům jde hlavně o to, aby donutili pacienty fungovat tak, aby byli "normální", tzn. podobní většině, a to za každou cenu.
Prostory bez času, bezejmenná místa. Propadliště, trhliny v předivu času, jenž zamrzl. Na hodinách je pořád stejně. Konečná. Dál už nejedem... a to je všechno! Lhostejně, bez zájmu mávli nad tebou rukou. Škrtli tě jediným pohledem. Jsem uvnitř kus ledu, zmrzlá slza. Ale mě už nějak nebaví to putování bez trasy, když se vlastně nehýbu z místa. Hodit tu s sebou do trávy, a sledovat líně čas. Mění se jako počasí.
Než mraky nad hlavou se přeženou, jako čas zůstanu stát, a marnit ho, a povídat si s ozvěnou...
O rozmanitosti schizofrenie: flexibilitas cerea et al
Pacient se nemusí nijak zvlášť zajímat o to, že jsou mu kladeny otázky. Psychiatři to nazývají "deficit pozornosti".
Postižený člověk bude neochvějně trvat na tom, že je zdravý. Toto psychiatři nazývají "ztrátou vhledu".
Pozitivní diagnostické znaky psychózy:
střídání nálad
poruchy myšlení
halucinace
deficit pozornosti
ztráta vhledu
bludy
Žádný z těchto diagnostických bodů však není objektivní, vyplývá pouze z domněnek vyšetřujícího psychiatra. Co se děje v mysli pacienta se nedá žádným způsobem zjistit (...díky Bohu!)
Proto žádný znak tohoto typu by nebyl u soudu přijat jako důkaz. Případ je pro psychiatra jednodušší, pokud člověk obviněný ze schizofrenie reaguje násilným chováním. Takové objektivní projevy někdy prokážou opodstatněnost obvinění: ospravedlní omezení svobody (které může být i násilné), a rovněž ospravedlní aplikaci silných sedativ (!!)
Především britští a američtí psychiatři (...a australští)... jsou spíše cennými agenty společnosti, kteří vykonávají úklidovou práci snáze přirovnatelnou k funkci policie a soudnictví, spíš než k funkci lékařské profese.
Je vůbec nějaký rozdíl mezi tím, co se dělo v Rusku, když byli političtí odpůrci prohlašováni za blázny a vězněni v psychiatrických léčebnách, a tím, co se děje v Británii a Americe, kde lidé, kteří se nepodrobí současným společenským mravům a normám, jsou soudně zbaveni svéprávnosti a izolováni?
Pojem "dobrovolného přijetí" je umným obratem pro neupřímné zachování fazóny. Všichni, kterých se to týká, dobře vědí, že jestliže se "pacient" vzepře a nebude jednat dobrovolně, bude zadržen nedobrovolně a výsledek bude stejný.
Mami tohle přesně sedí na mě a na to, co se mi stalo v Austrálii. Odvezli mě do nemocnice, tam mě hodili na nejbližší volnou postel a už se na mě ani nepodívali. Já už nikdy nebudu schopná zapomenout, co jsem tam všechno viděla.
Teď! Teď musím psát. Je to strašně důležitý. Už vím, co chci. Prostě chci mít obojí. Načase vypadnout a zotavit se. Musím našetřit sílu a prachy na letenku. Sílu zase se zvednout a jít dál. Sílu to všechno včas sbalit, vystěhovat a dorazit do Austrálie. Třeba jít i do toho programu. Je mi jasný, že mě na letišti nezatknou. Ale mohli by mě vrátit. I na tuhle šanci musím myslet. No, snad ne. Proč taky? A dál co? Program, léky, chráněný dílny? Anebo radši case managera, unit, kočku... práci! Smysl života a smysl psaní. Vždyť bych se mohla angažovat i v nějakých klubech a tak. Psát o tom. Vydat to. Když už jsem to prožila, můžu to klidně prožít ještě stokrát. A nejenom to. Stačí inspirace, představivosti mám až až. Můžu třeba pobírat i dva důchody, pracovat i psát knížky! Páni, já budu v balíku! Práce byla prostě naprosto geniální v AP, kdoví jestli druhou takovou seženu.
Chtěla bych být šťastná. Já bych prostě jenom chtěla být šťastná, a přeju to i druhým. Já jsem vlastně nikdy nebyla sama sebou. Je načase začít. Třeba depkuju z těch drog. Promiň mi to, Alane. Já jsem tě nechtěla vyděsit. Já jenom nemůžu otočit oči, natož promluvit. Já tě slyším. Proč mě ty neslyšíš? Proč to musí být takhle dramaticky, abys mě aspoň viděl?
I feel depressed again. And anxious. I am no longer sure whether I want this. But the voices insist on me doing it. I know I have to get out of here, before they kill me. They're killing me here faster. I just wanna be dead. I don't wanna wake up anymore.
Shut up, you bastard. I'm trying, can't you see?.
The doctor seemed quite nice. Always smiling, he wasn't stressing out like everybody else.
"Good morning, Michala,"he'd say.
"How are you feeling today? Better? Are you sure? Well, I think you even look better today."
I almost smile at him. Don't, told me the voices, and so I didn't. I kept staring at my shoes, so that he might think I'm shy. But I only didn't want him to see that I was psychotic again.
I could just see his knees and legs in dark blue trousers. I wouldn't dare to look higher.
He kept on talking, but I wasn't listening. I admired his ironed trousers and his shoes. Just as I marvelled at the shiny blackness of his shoes, the nasty voice came back again. He started mimicking the doctor's voice:"How are we today, Michala? Are you feeling better, Michala?"
"I am fine," I said aloud.
"What did you say?"
"Leave me alone."
"Do you talk to the voices, Michala?"
I didn't reply, so he repeated the question:
"Do you speak with the voices?"
"No," I said.
"You don't need to be lying."
I was no longer sure who is talking. I covered my ears and screamed:
"Stop it, I hate yoü!"
"OK, Michala, I see. Don't worry, everything is gonna be okay shortly."
I didn't want him to finish with me and hand me over to the nursing staff, to take me to my room and shoot me with Haldol.
"No," I said again.
"You don't understand. I can just hear your voice, that's all. Nothing else."
"Are you scared? We only want to help you, you don't need to be afraid of us."
"I'll be fine," I said and all the voices in my head yelled at me to shut up.
"Don't say no more"! they threatened me..
"I'm sorry, Michala. I have to put you back on consta. Don't argue with me, I can see it clearly that you're hallucinating. It wasn't the best idea after all..."
Nejednotnost: jedna část mého já si přeje trpět, aby mohla žít. Ta druhá si naopak přeje zemřít, aby nemusela trpět. Zvítězí touha, nebo strach? Anděl, nebo ďábel? Dilema...
Láska je hnací silou: je to vůle rozšířit své "já", aby bylo schopno pojmout milovaný objekt. Pokud váhám, čím láska vlastně je, začnu od toho, čím není... nemá nic společného se zamilovaností ani sexem. Zamilovanost je pomíjivá iluze, pouze subj. pocit.
Bezvědomí je útěk duše z těla, když se už nechce dívat na svět.
Je těžké vnímat samu sebe jako sebe. Abych vůbec dál mohla pokračovat, musím vnímat sebe jako cizí, úplně jinou bytost. Jen tak mě nemůže přemoci vlastní nemohoucnost. Hraju tu hru se sebou a s tou cizí, trapně nedokonalou holkou, která je vlastně taky já. Halucinace se tváří rozpačitě a předstírají, že nejsou. Slunce se shůry dívá bez zájmu, jen oceán posílá jednu vlnu za druhou, aby se taky podívaly..
Než mě objalo teplo sladkého spánku, vzpomínala jsem, jak se moje duše vydala do korun stromů, do nebe, plavala v řece a létala mezi nočními motýly s dušemi zemřelých, a rozmlouvala s nimi, aby o tom ráno mohla o překot vyprávět rozespalému tělu.
Opravdový bohatství je ve vědění. I když si koupíš Ferrari, budeš zase jenom idiot ve Ferrari.
Na vrcholku Everestu není dost místa pro všechny.
Ego je ta největší lež, kterou jste přijali za pravdu. Pokud by si každý uvědomil bezcennost ega, celosvětová olympiáda by se jednoduše zastavila. Nikdo by nechtěl vystoupit na Everest a všichni by si užívali místo, kde by se právě nacházeli. Byli by blažení.
Ego nemůže mít radost ze současné chvíle. Ego neexistuje v přítomnosti, existuje pouze v budoucnosti a minulosti - je tím, co neni.
Být schizofrenní znamená "být sám sebou" (sám-se-sebou), a slyšet i ozvěnu. Slyší obojí, a toho je někdy moc.
Schizofrenie je život ve snu.
Up and down, up and down... I don't know what is happening, nor I can tell whether this is real or not. Suddenly I don't know where I am or what's going on. I am too much in a psychosis right now. Please help me. Please, don't.
Flashbacks. Me calling Lifeline again, telling them - what? That something is wrong, and somebody or something is after me...?
Come on, Misha! Voices again. Deep, evil voice. Male's voice. Do you know that you are online? It is still haunting me.
And there is nothing, you can do. You can't run away. We know where you are. You cannot hide, we can see you! Ha ha, you stupid, fucking bitch! You can't just close your eyes and hope we'll dissapear. It doesn't work that way. I am still here, see me, bitch?
Go away! Leave me alone! I know you, I know, who you are. You are a liar, not me! You are the greatest liar of all, go and kill yourself... no.... I don't want to... DO IT!
Misha don't do it. No, I have to do it. You will regret. You'll be damned. I have to do it, I am doing it. You can run away. Please run, they are after you! Help me. Somebody help me! You will survive. She'll survive, right? She's strong, a fighter. Don't give up now, girl.
Good voices. Thank you for coming and saving me. Where have you been, good voices, all the time? Why did you leave me with the bastards? Leave me alone now. I wanna die now, I wanna be dead!
Můj pokoj má číslo 305 a okno s výhledem do keřů. Mám chuť se na něj vrhnout a vymlátit ho třeba i pěstma, ale vím, že na mě číhají. Že hledají sebemenší záminku k tomu, aby zakročili. Zkrotím svůj vztek, a jak ten opadává, střídá ho bezmoc a únava.
"How do you like your new room?" ptá se mě sestra. Odkývu to. Whatever! Leave me alone!
Konečně o samotě! Tvářím se, že jako nevím o té kameře nade dveřmi...
Snad jen, když se kompletně vzdám svého ega, nacházím svoje pravé JÁ, svojí podstatu. Čas přestává existovat, hranice se hroutí, kruh se uzavírá.
Svět neleží koĺem nás. My jsme svět. Ať už půjdeme kamkoliv, vezmeme si náš svět s sebou...
Být sám a slyšet hlasy. V první řadě jsou to hlasy přítomnosti, ve druhé řadě pak hlasy minulosti. Nebo budoucnosti, to už je jedno. Je to stejná ozvěna. Slyšet hlasy a umět je správně rozšifrovat znamená umět vidět do budoucna. Začínám zase věřit v boží mlýny, slyším je, jak klapou, ale klapou pomalu. Proto se mi to všechno, co mi bylo ukradené, vrátí odjinud. Prostě jinou cestou.
Je to prima, psát si deník. Člověk má pak i přehled o svojí budoucnosti. Páni, mít deník a psát si do něj svojí budoucnost, komu se to poštěstí? Mě jo, já jsem přece čarodějnice.
I am paranoid. I can see the agents, they're listening but I can hear them. Right now they're asleep. Somebody somewhere in this world my love is talking in his sleep. They already know who my love is, but I haven't met him yet...
Čarodějka, která bloudí v tmách
jsem ztracená v černých ozvěnách
od stěn se odráží, rozléhá v prázdnu,
jak hluboko je to dno, na které spadnu?
Čarodějka, která zapírá svůj stín
ať sletí střemhlav do hlubin
Heretik! Kacíř! Upalte jí!
Pak to snad skončí, netuším
ta hra zatím visí v ovzduší.
Jsem čarodějka, sílu velkou mám
když stoupám do kopce ke hvězdám
a cítím se snad na staletou
okolo mě všude stromy kvetou
a kvítka se sypou k zemi
vše bylo řečené jednou větou
brodím se jimi jak peřejemi
těmi bílými květy všemi.
Ozvěna
nese můj výkřik němý
mrtvola jsem
zmítaná nadějemi
a obklíčená ze všech stran
zděšená
s ústy dokořán.
Jsem nehybná a plná stesku,
rovná jak hladina za rozbřesku
jež odráží také moji tvář
snad nemá svatozář
je prázdná jak zrcadlo bez odlesků.
Přijď ke mě ďáble, Satane,
já věřím v Něj, mě se nic nestane
to tajemství jsme uchovali
já a můj bráška malý.
Bolest je velká, však není větší
nežli to kamení v sobě
v případě každého nebezpečí
já úkryt najdu
v mokrém, chladném hrobě.
Jsem Nikdo, Každý, Cokoli
jsem prázdno, které nebolí
jsem zrcadlo, jež neodráží
mých tisíc tváří.
Matka mi jednou život dala
a já ho stokrát umírala
už tehdy jako malá žena
usmrkaná a umíněná
už tehdy mě deprese pokousala.
Venku je mlha, a modř sivá
již za oknem se rozednívá
je mrtvá již ta malá žena?
Už je zase naměkko,
a v očích má vše daleko
je sama, obklíčená.
To jsou svině! Takhle sprostě nás tři využít na pokusy! Nebo jsem to jenom já? Ne. Ondra je taky schizofrenik, jako Stáník. Jenom se ještě neprozradili. Ale jinak chápou? Nechápou?
Nebudu je posílat za Martinou. Ona o to beztak nestojí. Tohle město mě zradilo, vydalo mě australskejm doktorům na pokusy. Nevadí mi to. Pro Stáníčka to udělám. Každý jsme tam, kde máme být.
Já vím, že tam jste. že na nás studujete drogy. Já vás taky vidím. Vás, Martino Jaborová, pane doktore Ivanovský, Michale Bolfíku, dokonce i Vás, paní učitelko Pospíšilová a Šámalová. Já byla paranoidní už od dětství.
Už dopředu vědět, že všechno, co napíšu, bude mít jednou obrovskou cenu (pro mě). Už dopředu vědět, co je mi předurčeno za osud - že jsem měla spáchat sebevraždu, ale neudělám to! Vždyť umím umřít i bez toho, abych páchala sebevraždu. Aťsi zkoumaj! Nakonec stejně přijdou na to, že zkoumaj sami sebe. Že schizofrenie není žádná nemoc, ale velice užitečná zbraň. A vím, že to LSD nechci. Kapitola drogy je za mnou. Stejně, co uvidím? Schízu. Asi jí fakt mám.
Ta schizofrenie, to je horší než kašel (to řekl Ondra).
Budoucnost mezi záchvaty kašle.
V hluboké studni
kolem dokola vlhkých stěn
léta ubíhaj bez větších změn
zakletá jsem.
V bezvětří ráje
pod prsty žabí slepota, sliz
jsem motýl, co hraje
ale pořád jsem ten samý hmyz.
V zakletí lesa
pobíhá v úleku, opuštěná
a pak jde do kleku
bílá jako stěna
a všichni prstem ukazují na ní,
hle bílou paní!
A ona z toho do pláče se dává
na zpožděné rychlíky v noci přesedává,
nechá si o okno otloukat hlavu
a říká si: Já kráva...
Ty kráva, přizvukují hlasy
tak zdá se mi asi
že tohle všechno, co děje se právě
děje se jen v mojí hlavě.
Tatínku, odpusť mi že života nevážím,
tebe i sebe i každého urážím
co dělat s tím, copak já vím?
Drogy a hulení, jehly a stíhy
v kukani vejce kukaččí
přelétni nad hnízdem,
zamávej křídly
ač síly ti na to nestačí.
Táhněte k čertu.
Ty sama jsi ďábel,
neházej kamením, bez viny nejsi,
bratříčku můj, ať Kain jsi, či Ábel,
domů se vrať, ať jsi kde jsi.
Zleknutí v tmách.
Kdo obchází stavení po špičkách
kdo krade se jak zloděj do ratejny
sčítání. Výsledek vždycky stejný
Nevinný vinen všemi hlasy
v hlavě rozlíhaj se asi
nebo je to snad mámení?
Kdo vlastně házel kamení?!
Zkoušela jsem chlastat, jako všichni normální lidi, a čučet na bednu, nadávat na svět, hlasovat a nakupovat v Tescu... lidi, to prostě už nejsem já! Co po mě ještě chcete? Asi sem nepatřím, snad ani nechci... Nevím už, jestli žiju v budoucnosti, nebo ještě tady, ale vím, že dneska je sobota a já musím v úterý na letiště, a jestli se do té doby nevrátí Ondra, tak musím odletět stejně.
Bojím se, že nejsem dost dobrá, že zklamu. Bojím se, že bych mohla selhat. Jako už tolikrát předtím.
Když řeknu, že už nechci žít, znamená to snad, že chci umřít? Konečně mi to došlo. Vždyť já jsem byla celou tu dobu nemocná, ale nechtěla jsem si to přiznat. Teď si to už přiznat můžu, čímž jsem z toho venku a klidně si mě můžou zkusit schízovat. Deset měsíců terapie a dva měsíce schízy.
Několikrát jsem si už přála umřít. Už jen umřít... rychle, a pokud možno bezbolestně... nejlépe usnout a už se nikdy neprobudit. Chtěla jsem umřít, ale bála jsem se zabít. Bála jsem se trestu.
Výčitky. Pocity viny - i za to, že vůbec jsem, pocity viny za to, že nechci žít, že i jenom myslím na smrt... i to je rouhání.
Rozhodnout se pro život. Ale kde jen najít nějakou chuť žít? Kde najít sílu? A samu sebe. Když se někdy podívám na sebe do zrcadla, vidím už jen to zrcadlo.
I feel numb. Pervitin je jak anestetikum pro mojí bolavou duši.
...and I know exactly who said it, and why. Because I'm gonna go back to the hospital - and I know that's what they want but I don't care - I have nothing to hide (yet) or nothing to be afraid of (any more)! I know I have to go back and study THEM and see how they're gonna like it.
"I'll show you to your room..."
Leave me alone! Turn the lights off, the camera, the action...
This isn't peaches and cream... and I don't wanna waste away studying drugs. No dear, it's all about the PSYCHOLOGY, there is the key. You have to "catch it" first, then I can treat you. But stop yelling. Screw you!
It's all about connecting the dots.
Where am I? How did I get here? I don't wanna be here. Let me out. Let me out!
The time-out room is so close again, and I'm dying to be there. Why? Now it's up to me, here or there. Once Alan sees me like this, that's it. Would he call the Lifeline? Or do I have to do it. Again. My broken wings are hurting. Enough. Please. Stop following me like a sick puppy dogs. Nasty, nasty voices. Sacred voices. Voices everywhere.
Leave me alone. Please!
It's a game. I found the other one in Ondra. I was hoping Stanik would help, but he can't. I don't mind, I can help myself. But it hurts. I lie down and think: poor Ondra. Every time I lie down to die, to meditate, to heal... he has to go back there. He is the agent watching over me. I'm in a psychosis every time I'm out of my comfy zone. I pretend too much. But why? I have nothing to hide.
Mum, I'm sorry for doing this to you. I didn't mean to, I didn't know. But they sent me here, back from the future. Who? Schizophrenics, or the dead one, the one I have to make up for. If you have seen the movie 12 monkeys, you would understand. The movie is almost about me. It's about a guy who has schizophrenia. We all reincarnate.
My mission is to study drugs vs. people. Pervitin helps to start the psychosis. Antipsychotics stop it, but they also reduce you to a poor, slobbering felow with no brains. You need pervitin again.
I never needed pervitin before. They taught me the habit somehow.. Both are useless chemical crap, but it should be tested on cancer patients.
Stejně ale mám důkazy, že nejsem úplnej blázen. Martina si o mě asi myslí, že jsem. Dr. Ivanovský je o tom přesvědčený. Ale mě to nevadí. Ten hlas z toho počítače. Oni nás totiž schízujou přes počítače a přes televizi. If you can type, you can make movies. Mami ty subliminálky maj na svědomí ty australský policajti. Mrzí mě, že jsem tady Martině ani nestála o to, aby se o mě postarala, přitom já jsem jí měla docela ráda. Mami ale schízujou nás, a mě to hrozně baví, a proto taky hulim, protože se tím bavím. Ale stejně jsem se málem podělala, když se mi z počítače ozvalo Do you know that you are online. Kdyby byly počítače co k čemu, tak by měly umět číst myšlenky. Když to dovedou lidi. Já to dovedu. Škoda že neprošlo to video. I když, když mi tam přehrávaj You make me smile, its hard not to smile back.
Mami já jsem onemocněla tou depresí v době, kdy bouchl ten Černobyl. Já mám tuhle depresi a teď si se mnou hrajou na schizofrenii australští doktoři, místo aby vymysleli, jak to tam uklidit. On tam ten radiobordel ještě pořád je teď, a můj svět je prázdnej jako ty domy v Pripyati. Podívej se schválně na tohle:
http://www.youtube.com/watch?v=ilq3Qm2d_0c
Vždyť piš, copak ty nevidíš, že se jim to líbí. Když to pak píšeš mamce na mejla a je baví to číst, protože já slyším i je. Není těžký slyšet hlasy, když slyším jen ozvěny. Jsme všichni ozářeni, celá planeta je ozářená a ve mě to teď vypadá jak celý v sutinách. To je pak těžký nemit deprese a nechtit brát drogy. Mě ty drogy dávaj to poslední potěšení ze života na týhle předem mrtvý planetě. Kdoví, jestli se v příštím životě nenarodím jako nějaký mutant.
Vy australský doktoři, vy jste ti agenti. Ne Martina Jaborová, ta je na tom jako já. A má děti, které to odskáčou jako my všichni. Mami, my tu schizofrenii máme mezi sebou, a to je to rozdvojení osobnosti, jaký se vy agenti bojíte. Vy fízlové jste imunní vůči ozáření, protože jste daleko. Vy jste daleko, vy jste tam nebyli, fízlové australský, ale my jsme byli k tomu Černobylu blízko (a jsme, pořád, protože ono to tam ještě doutná), ale já od té doby co bouchnul Černobyl, mám deprese, a to mi bylo 9 let!
A pak jste mi hodili na krk žvásty o té vaší schizofrenii! Jenže tenkrát jsem jí opravdu měla, takže jste vlastně měli pravdu. Já jsem ráda, že jste mě sundali z toho kříže ve třiatřiceti, jak jste slíbili.
Myslím, že drogy jsou cestou, jak vymýtit tenhle radioaktivní radiobordel, že teď je fakt potřebujeme. A proto je super, že vy amíci tolik zkoumáte a že jste přišli na způsob, jak mě uzdravit, ale na ten jsem si taky přišla sama. Ty vole, já jsem zkouřená jako prase! Moji přátelé, co berou drogy, potřebujou ty vaše léky, já vlastně teď už taky. Ale nejsme o nic horší jen kvůli tomu, že berem drogy, vždyť vy jste mě na drogy navykli sami. Já jsem nikdy nic nepotřebovala. Zato teď potřebuju a cítím, že mi pomáháte... kurva, vy jste mě navíc vyléčili i z depresí! Díky těm vašim drogám já teď můžu brát sračky, jako je piko.
Po těch šokách přišla taková dekompenzace, že se toho lekla i Martina Jaborová. Mami, teď už rozumíš, z čeho já mám depky. Já mám strach, že bych mohla mít rakovinu, a že už stejně umírám. Proto jsem se chtěla zabít. Ale nedokázala jsem to. Mami, já jsem tak ráda, že jsem to neudělala. Já myslím, že to nejhorší je už za mnou, ale já jsem asi konečnš vyrostla. Jsem dospělá. Já vím, chvilku to trvalo, ale vždyť víš, že já jsem nikdy nebyla nejrychlejší...
Komentáře (0)
Doporučit
TiskKomentáře
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.