Jako obvykle

Anotace: Nejdřív mě napadlo, že z toho udělám knížku, ale potom jsem to zařadila jen jako povídku. Uvidíme, možná dopíšu ještě pár kapitol :)

Jednou se to prostě podaří. Jasně, že se to podaří...proč by se to nepodařilo. Člověk musí nabrat zkušenosti, aby až to přijde...kruci! Překotně se vyhnu sloupu, který se na mě culí (vážně jsem si jistá, že se zlomyslně usmál), když ho neobratně míjím. Aspoň jsem do něj nevrazila. Nakonec ne!
Nechápu proč všechna moje randění dopadají fiaskem. Vždyť tohle byl právník! Špičkový právník! Připravovala jsem se hodiny, abych mu mohla dokázat, že vím o čem je zákon č. 263...nebo 265, to je jedno. No dobře, upřímně řečeno teď vůbec nevím o co jde...podstatné je, že jsem to všechno věděla, vážně jsem měla přehled. Dokonce jsem si i sestavila plán o čem budeme mluvit. Vždycky si pár témat připravím. Radili to v jednom časopisu. Taky se vždycky ujistím, že mám v kabelce voňavku a žvejkačky...tak to říkali.
Vypsala jsem si snad pětset rad "jak na muže". Ano, je pravda, že některý zabral. Dokonce mi zavolal hned po schůzce, ale já jsem nějak nevěděla...no chápete to, ne. Nemůžete se prostě rozhodnout pro životního partnera během jedné vteřiny. To prostě nejde. A když potom doráží a doráží...tak jsem si změnila číslo. Ne, určitě to není zbabělost. Je to jen...jen mám prostě větší ochranou zónu, no. To taky někde psali..
Dojdu k semaforu a zmáčknu tlačítko.
Mělo to být jako ve filmu. Měl mi donést růži, zavést mě do restaurace, kde by voněly květiny a pak objednat šampaňské..
Růži donesl. Ale vypadala tak chcíple, že jsem se bála, aby jí neupadl květ (pokud se tomu tak dá říct) jakmile s ní pohnu. Vymlouval se na počasí a spěch a práci a nějaký ten případ, co teď běžel v televizi. Vážně jsem to chtěla pochopit, vážně jsem se snažila pochopit i to, že jsme nešli do žádné romantické restaurace, ale do natřískaného baru a že neobjednal šampaňské, ale jakési dva pochybné koktejly o kterých tvrdil, že je to lahoda světa..
Zelený panáček se na semaforu rozeběhne a tak přeskáču ušmudlanou zebru a zatočím za roh. Nejradši bych si dala panáka. Ne, pořádný čokoladový koláč. Alkoholu bylo až dost. Vůbec bych se nedivila, kdyby byl ten koktejl nejlevnější ze všeho, co tam bylo, poznamenám suše v duchu, když se ozve moje břicho...To prostě chce čokoládový koláč.
Otočím se na podpatku a razantně změním směr. Skoro schodím jednu postarší paní, která začne nadávat a tak sklidím skvělý ohlas i u dalších.
Dojdu k oblíbenému podniku a otevřu dveře. Dýchne na mě pohodová atmosféra a závan muffinů. Miluju muffiny. A ten čokoládový koláč...!
Ne, určitě si nepamatují, že jsem tu seděla před týdnem ve stejném stavu, když jsem šla od toho fotbalisty..byl moc hezký, tak jsem kývla, když mě oslovil. Byla jsem zvědavá. Ne, určitě mě nepoznají, vždyť mám jiné šaty...
"Dobrý večer, zase čokoládový s muffinem?" Usměje se na mě blonďatá servírka.
Tak dobře. Je to můj oblíbený podnik. Nemůžu si pomoct. Dělají tu ten nejlepší koláč na světě. A muffiny taky. Prostě nemůžu odolat. Má tak uklidňující účinky..!
Jen odevzdaně kývnu hlavou a vyberu si místo u okna. Jako vždycky.
Ten fotbalista mě vzal na zápas. Ale ne na ledajaký. Na FOTBALOVÝ..Chápejte, nemám nic proti fotbalu a bylo mi jasné, že když půjdu někam s fotbalistou, bude se minimálně polovina naší konverzace točit okolo fotbalu, ale proč jsme museli jít rovnou na fotbal to nechápu. Ano, rozuměla jsem všemu - taky jsem to doma studovala dost dlouho - ale doufala jsem, že půjdeme...dobře doufala jsem o malé restauraci a malém, úplně malinkatém kafíčku. Cokoliv. COKOLIV jiného než fotbalový zápas. Byl pak strašně překvapený, že musím tak brzo odejít. Vymluvila jsem se na sousedčina pejska. Potřebuje do lékárny a nemá ho kdo hlídat. Ve skutečnosti nemá ani jedna sousedka moje číslo. A upřímně řečeno, ani nevím jestli má některá z nich psa. Ale zabralo to. Řekl mi "tak ahoj" a dál skákal na tribuně... Šla jsem domů a opravdu jsem tam skoro dorazila, ale pak jsem prostě musela zatočit a usídlit se tady.
Blonďatá servírka mi donese pořádný kus koláče a čtyři muffiny. Všimnu si, že dnes je ten kus opravdu velký. No nevadí. Aspoň bude opravdu dobře.
"Poslyšte,"řekne, když mi talířek postaví na stůl, ,,netrapte se kvůli němu, on za to nestojí. Všimla jsem si, že sem chodíte každý týden a každý týden si dáváte to samé. Vím, že mi do toho nic není, ale kdybyste potřebovala pomoc nebo si jen tak popovídat...Mám doma taky jednoho. Chtěla jsem se s ním už dávno rozvést, ale-"
,,To je v pořádku,"zarazím ji, ,,není to jen kvůli jednomu."
Servírka zmateně zamrká dlouhýma řasama a s povinným úsměvem odejde. No super, teprve teď mi dojde, jak to muselo vyznít. Dneska už se nic stát nemůže, zhodnotím situaci.
A ukrojím si pořádnou dávku čokoládového koláče, který voní na sto honů.