Samota je výhodou

Anotace: Je to moje maturitní práce, kterou jsem si nenápadně přivlastnila. vařila jsem vlastně z vody, téma bylo složité a nepřímo položené, ale snad se to povedlo x)

Téma :

O Popelce
Popelka přebírá hrách:
zrníčka dobrá, zrníčka špatná,
ano a ne, ano a ne
Popelka ví. A zná tu hloubku
ví, že je sama bez holoubků.
A přece ten hrách přebere


V Port Angeles 7. července 2023

Milá Adélko,
Už je to celkem dlouho, co jsem Ti psala naposled. Bylo to, tuším, někdy okolo Vánoc. Zrovna jsem si stěžovala na tu nakupovací mánii. Tak mě napadá, že většinou Ti píšu, když jsem zklamaná nebo nějakým způsobem pobouřená. Doufám, že to nebereš osobně. Slibuji, že příště napíšu něco veselého. Možná.
Tentokrát bych se Ti ráda svěřila s tím, nad čím už delší dobu uvažuji - samota.. Ne snad přímo ty chvíle, kdy je člověk sám v místnosti. Spíše to, jaké to je být sám na život. Přemýšlím o tom už dlouho a s věkem se mé názory mění.
Když jsem byla malá, a jak říkává máma, milá a usměvavá, žila jsem v jakési naivní představě o tom, že mi vždy někdo pomůže. Proč taky ne, zní to hezky. Tenkrát to tak možná i bylo, vždy jsem měla po ruce své rodiče. Vyšli mi vstříc a snažili se mě všemožně podpořit. Vzbudilo to ve mně dojem, že to tak bude pokaždé a o to více jsem byla později překvapená, že tomu tak není. Ono je to sice hezké být malá, ale má to i své nevýhody. Třeba takové pohádky. Kdo by je neměl rád? Je v nich ukryta životní moudrost, síla, láska… Někdo mi však jako malé zapomněl sdělit, že život nedopadne vždycky jako mé oblíbené pohádky. Že si pro mě nepřijde princ na koni, mi došlo celkem brzo a uklidněně jsem si oddechla. Však víš, jak „miluji“ koně. Dokázala jsem také přijmout, i když nerada, že neexistují čáry, kouzla a podobné úkazy, co mě tak nadchly. Smířit se však s tím, že při mně vždycky nebude někdo stát, aby mi ukázal správnou cestu, to mi trvalo dlouho.
Teď trochu odbočím, předem Tě varuji. Nedávno jsem viděla film s názvem Remember me. Hned na začátku tam byl citát. Gándhí jednou řekl: „Všechno, co uděláme v našem životě, bude nevýznamné, ale je velmi důležité to udělat.“ Velmi sarkastické, viď? Sarkastické a bohužel taky pravdivé. Hlavní postavou ve filmu byl Tyler. Jeho bratr umřel a on si psal deník a tím k němu promlouval. Něco mi to připomíná, že by se tvůrci inspirovali námi? Každopádně je v tom filmu hezky zachyceno to, co prožívají všichni z nás – samostatný život. Tylerovi je 21 let, život nemá zrovna nejfialovější a je smířen s tím být sám. S jeho malou sestřičkou je to horší. Je sice velmi inteligentní, ale to nic nemění na tom, že je ve svých jedenácti letech sama. Maluje obrazy, má talent, je sama sebou. Kvůli tomu nemá žádné kamarády a posmívají se jí, přijde jim divná. Z dnešního světa je mi hrozně. Radši Ti ani neřeknu, jak ten film dopadl, můžu jenom podotknout, že dost zle.
Vzpomínám na sebe jako mladší. Taky jsem se necítila vždycky zrovna obklopena láskou a pochopením. Třeba na střední škole. Kolikrát jsem si vyčítala obor, který jsem si vybrala, s tím, že kdybych byla jinde, měla bych se lépe. Nakonec jsem vždy usoudila, že to tak není a všude se najde banda tupců. Však to znáš, shodovaly jsme se v tom. Ani bych nespočítala, kolikrát jsem tenkrát seděla mlčky ve třídě a těšila se domů. Ano, i tam bych byla sama, ale na úrovni. Zalezla bych do své milované postele s knihou a ta by mě na chvíli donutila zapomenout na celou třídu. Tenkrát jsem měla ještě naivní představu, že přechodem na vysokou se to změní. Budu přeci v prostředí psychologů, ti musí uvažovat jinak, lépe. Nakonec jsem s obrovským zklamáním přišla na to, že ani tam to není lepší a mohla jsem se jen těšit na chvíle s Tebou. V té době jsem si našla novou naivní představu. Pomůžu lidem a oni díky mě nebudou na život sami. Docela chytré, že? Vím, že ses mi to chvíli snažila vymluvit, ale moje romantická duše to nebrala na vědomí. Několik let praxe mi trvalo, než jsem pochopila, jak se věci mají a několik dalších let, než jsem uznala, že nemohu zachránit celý svět. A je to dobře, že lidé jsou na život sami. Došlo mi, že být sám je opravdu dobré. A čím dřív se to člověku stane, tím lépe. Mít rodiče, co pomohou dítěti vést život, je v pořádku. Učitelé na základní škole a částečně i na té středí? I to je dle mého názoru v pořádku. Je to pak ale docela nářez, když dítko, co je zvyklé na pomoc druhým, přijde na vysokou. Pamatuješ si našeho profesora z klinické psychologie? Celou dobu jsme na něj nadávali, všichni. Teď jsem za něj ráda. I on mě naučil, že se životem musím protloukat sama, jen jsem to tenkrát brala jinak.
A víš, kdo je dalším pomocníkem při hledání vlastní cesty? Politici. Ano, je to tak. Radši se budu spoléhat sama na sebe, než abych svůj život vložila do jejich rukou a nechala se vést hloupým davem.
Promiň, jestli Ti přijde, že vše pletu dohromady. Na to, co Ti napíšu, myslím vždy delší dobu. Nedávno, asi tři dopisy zpátky, jsem zavedla novou taktiku – píšu si lístečky. Kdykoliv mě napadne něco, co Ti chci říct, rychle si to napíšu. Většinou to jsou jen hesla.. už jsem dokonce došla do fáze, že si ty lístečky beru i do vany. Martin na mě pak posměšně křičí: „Are you crazy? My got..“ ano, už i s ním mluvím většinu času anglicky. Rozhodli jsme se, že to tak bude lepší. Bylo to občas celkem trapné, když jsme při rozhovorech s přáteli začali diskutovat zběsile česky a oni jen valili oči. Nevýhoda u Američanů je, že jsou tak zahledění do svého jazyka. Je tedy opravdu malá šance, že by rozuměli cizinci. No dobré, možná je to i tím, že mým rodným jazykem je čeština. Kdo by se ji jen tak učil. Já asi česky mluvím ráda. Poslední dobou píšu, abych byla přesná.
Žít mezi takovým množstvím kultur a menšin má i další nevýhody. Nedávno za mnou přišla klientka s tím, že její šéf jí s prací nepomáhá jako ostatním, protože je černá. Pohotově jsem odpověděla, že může být ráda, pokud to tak je. Následoval dlouhý monolog o tom, jak to v životě chodí, a dotyčné jsem vysvětlila, že má vlastně štěstí a musí z toho vytěžit co nejvíc. Jako zjednodušený příklad jsem uvedla pohádku po Popelce. Žena na mě však jen vykuleně koukala a mně došlo, že příběh nezná. Po krátkém popisu děje uznala, že na tom něco bude a z ordinace odcházela s vítězným úsměvem na rtech. Tato příhoda mě opět donutila se nad tématem zamyslet. Usoudila jsem, že i já mám vlastně štěstí. Už odmala. Svou odlišností jsem si dost brzy zajistila, že jsem sama na život, díky své profesi jsem tento um ještě prohloubila a ztráta Tebe mě jen utvrdila v tom, že právě díky této samotě svůj život pořád zvládám. A víš co? Ono to za to i stojí.
Tvoje Verunka