Nový začátek

Anotace: Krátký příběh o tom, jak nebývá snadné začít znovu, jak nebývá snadné změnit svoje návyky a chovat se úplně jinak než doposud.

Šance začít znovu – a já ji nemíním promrhat. Sice nikdo nic netuší, doufám, že nikdo netuší, jaká byla ta dlouhá předešlá léta pro mě utrpením. Každé ráno vstát, najíst se, vyčistit si zuby, pak cesta do školy. Deset minut rychlé pěší chůze, kdy jsem se snažila vyhnout spolužákům. Těm, které nemám ráda, a pro jistotu i těm, se kterými bych chtěla kamarádit. Není totiž nic horšího než pocit, že člověk, kterého máte rádi, vámi opovrhuje. Ale to je teď jedno, všichni jsou už pryč, čekají mne čtyři roky bez nich. Vím to. Na gymnázium nikdo z nich nejde, ne že bych věděla, na kterou školu kdo jde, ale bylo to zjevné dle debat ve třídě, které jsem zaslechla, zatímco jsem seděla u učebnice a předstírala, že mě učení baví víc než společnost mých spolužáků.
Jak jsem otvírala vchodové dveře do mé nové školy, srdce mi bušilo, bála jsem se, že nedokážu začít znovu, že v okamžiku, kdy přejdu práh třídy 1.A, nebudu vědět co dál. Uvidím snad pár samostatně sedících spolužáků, ke kterým bych si mohla přisednout a bavit se s nimi, možná si k nim opravdu přisednu, vlastně jsem si byla naprosto jistá, že to tak musím udělat. Avšak, co když přijdu k někomu sympatickému a on mi řekne, že někomu drží místo? Budu pak mít dost odvahy oslovit někoho dalšího? Ne, to bude trapné oslovit někoho dalšího, vlastně už když mě ten první spolužák odmítne, bude vidět, jaká jsem divná, bude všem jasné, že nemám nikoho, ke komu si sednout. A tak, než jsem došla od vchodových dveří těch asi deset metrů ke dveřím 1.A, byla jsem velice nerozhodná, co udělat dál. Dveře byly zavřené, vzala jsem za kliku a uvědomila si, že mám naprosto zpocené ruce. A hlavně, že mám strach, že někdo pozná, jak moc jsem nervózní, že na to upozorní a že mě podrobí krutému výsměchu. Ale nesmím myslet na minulost, teď už nejsem na té hrozné základní škole, tady mě nikdo nezná, tady nikdo nepozná, že se posměškům neumím bránit. Snad. Vkročila jsem do třídy. Byla prázdná. Také bylo teprve půl osmé. Rozhlédla jsem se, třída byla menší než ta na základce, naproti dveřím byla dvě okna se žlutými rámy, napravo velká černá tabule a před ní čtyři řady lavic, čtyři vedle sebe, což je dost neobvyklé, na základce jsme měli jen tři lavice vedle sebe a řad bylo asi pět nebo šest.
Najednou se mi začalo chtít na toaletu, a tak jsem třídu opustila velice záhy. Na toaletách jsem strávila dost času, neboť jsem se stále držela myšlenky, že vejdu do třídy a k někomu si přisednu a to pochopitelně nejde, když tam budu první, takže jsem vyčkávala. V půl a deset minut jsem se vracela do třídy. Dveře byly tentokrát otevřené a má nervozita stoupala. Vevnitř bylo asi deset lidí, někteří se spolu hlučně bavili. Kašlu na to. Nebudu je obtěžovat svojí přítomností. A posadila jsem se do zatím prázdné třetí lavice u okna. Tam alespoň nebudu mimo dění jako na základce v té první lavici. Ale to jsem se mýlila, nikdo si mě doposud nevšímal. Spolužáci přicházeli, oblečeni v nejnovějším oblečení, jen moje neznalost módy mi umožnila, abych se nestresovala tím, že je daleko dražší než to moje. Usazovali se do okolních lavic a já jen mlčky doufala, že si i ke mně někdo přisedne. Kupodivu se to tak stalo. Štíhlá vysmátá dívka ke mně přišla a optala se, zda mám vedle sebe volno. Přikývla jsem, v duchu štěstím bez sebe. Představily jsme se, jmenovala se Veronika, a chvilku se bavily o bývalých školách. Moje radost z toho, že konečně někoho znám, však neměla trvat dlouho. Už téměř po zvonění přišla do třídy středně vysoká dívka s krátkými černými vlasy, Jana. Moje spolusedící ji nadšeně pozdravila. Znaly se zjevně už z dřívějška, ale netušily, že obě jdou na stejnou střední. Černovlasá dívka se také pozdravila se dvěma chlapci, jenž seděli za mnou. No a než jsem se nadála, požádala mě moje dosavadní spolusedící, jestli by nemohla být v lavici s ní. Jistě – proč ne. I argument Jany, že se zná s chlapci a že by ráda seděla u nich byl celkem rozumný. Ale proč na to, že nikoho neznám, musím doplácet já? Copak jsem nebyla na tom místě první? Jana na mě vrhla neupřímný omluvný úsměv a já se poslušně zvedla a šla si vybrat, zda chci sedět v lavici před katedrou, nebo v první lavici u dveří. Zvolila jsem první u katedry, tu, kde jsem sedávala posledních několik let na základce.
Byla jsem najednou v naprosté izolaci. Blonďaté dívky sedící v druhé lavici se bavily s Janou a Veronikou. Přála jsem si, aby už přišla naše třídní a vytrhla mě z trapného osamění. Vzala jsem svůj mobil a začala si na něm hrát jednu značně primitivní hru, abych se aspoň trochu zabavila. Ale hned po spuštění vešla dovnitř vyhublá slečna jen o pár let starší než já, tak mi to aspoň připadalo. Představila se trochu nervózně, přivítala nás na škole a rozdala nám rozvrh hodin. Vysvětlila nám, kde najdeme kterou učebnu a pak nás vytáhla do třetího patra, kde jsme měli přiděleno deset skříněk. Nikdo z nás zcela nechápal, proč máme přidělené skříňky o několik pater výš, než je naše domovská třída, ale rychle jsme se s tím smířili a začali se rozdělovat do trojic. Pro mě opět trochu skličující úkol. Ani na chvíli mě nenapadlo, že bych se třeba měla přidat k Veronice a Janě, ty dvě blondýnky z lavice za mnou se mi taky nechtělo obtěžovat, protože se na můj vkus s výše jmenovanými příliš bavily. A než jsem se rozmyslela, kupodivu mě jedna z blondýnek sama oslovila, a tak jsme utvořily blond trio – já, Iva a Simona. Slíbila jsem jim, že zítra přinesu na skříňku zámek se třemi klíčky, což s nadšením přivítaly. Začala jsem věřit, že se mi začátek nového života opravdu povede.