Fakt jsi měla pravdu, mami, aneb jak jsem přiznala svou chybu

Anotace: Tak tady je moje slohová práce z deváté třídy o feťačce, původně měla být delší, ale nesměla jsem =D

„ Terezo! Jak si to představuješ ?!“ Řve máti.
„ Co je zas?“ Vzhléhnu otráveně od večerě a sjedu pohledem šestnáctiletého puberťáka papír, který moje drahá matinka drží v ruce.
„ Jaký co je zas?! Jak to se mnou vůbec mluvíš?!“ huláká jako na lesy a pomalu, ale jistě rudne.
„ Úplně normálně“, odpovím s ledovým klidem, „ tak co je to za papír?“ Můj otrávený hlas stoupá úměrně s matčinou hysterií.
„ To....to je dopis, vlasně upozornění! Z gymnázia! Paní ředitelka píše, že máš 50 neomluvených hodin. Co to má znamenat?! Vysvětli mi to, a hned!!!“
A sakra, tak přece jen se to profláklo. No však už vím, co na „maminku“ zabere: „ Ty snad nějaké krávě věříš? Já ti tady říkám, že do školy chodím. Co si o mně vlastně myslíš? Proč bych ti jako měla lhát? Ty mně snad nevěříš?“, zvyšuji výhružně hlas.
Podle očekávání to zabere.
„ Dobrá, dobrá, já ti přece věřím, Terezko. Hned zítra tam zavolám a řeknu jim, že to musí být omyl, protože ty do školy chodíš. Hlavně na mě prosím nekřič“, dodává kajícně.
Vida, jak ji mám vycvičenou. Zvedám se a bez odpovědi odcházím do svého pokoje. Tím ji vytrestám. Vím, že teď bude nejmíň hodinu brečet.
Volám kámošce a domlouvám se s ní na dnešní diskotéku. Doufám, že se otec nevrátí dřív z práce, než stihnu odejít. Ne jako včera. Namlátil mi a zamčel mě v pokoj. Jak na cizí. A hlavně si už potřebuju šlehnout perník. Absťák se mi rozjíždí a doma ho schovávat nemůžu, fotr mi šmějdí ve věcech.

Oblékám si zářivě růžový top a koženou mini. Dlouhé blond vlasy, na kterých si zakládám, si vyčešu do vysokého ohonu a sepnu koženou sponkou. Tak a ještě kozačky nad kolena na jehlách a namalovat obličej na ksicht. Normálně vypadám tak strašně, že i slepý by se lekl, ale několik vrstev mejkapu, řasenky a rtěnka to zpraví, abych vypadala normálně.
Mrku na sebe naposledy do zrcadla. Tak 19 let. Usměji se na sebe, popadnu kabelku a vyrážím.
„ Jdu ven“, houknu do ložnice.
„ Vrať se prosím brzy“, žádá máti.
„ No jó, pořád. Je mi 16, jsem dospělá“. Bože, to jsou zase kecy. Jako vždy.
„To teda nejsi!“ žačne opět hysterčit. „Nedokážeš se o sebe postarat! Jsi ještě dítě a potřebuješ mě!“
„ Vážně?!“, neodpustím si a prásknu dveřmi.
Venku je krásně. Večer jako dělaný na diskotéku.

Reproduktory řvou na plné pecky a já se natřásám uprostřed parketu. Jsou 2 ráno a mám super náladu. Ale jen díky perníku, za který jsem zaplatila nemalou cenu. Rodiče ty svatební prsteny postrádat nebudou. Mají mi dávat větší kapesné.
Mám žízeň a jdu k baru. „ Jednu vodku s džusem, prosím“. Čišník mi bez řečí podá můj milovaný nápoj. Přisedá si ke mně podezdřele vypadající týpek. „ Chceš zkusit něco nového?“, podává mi sáček s bílým práškem.
„ Co to je? A za kolik?“ Vypadá to přinejmenším divně.
„ Něco, po čem ti bude jako v ráji a zadara. Dáš si?“
Proč to nezkusit. Nic mi to neudělá.
Odcházíme spolu do ztemnělé místnosti. Opravdu, nekecal. Jakmile si šlehnu jsem v ráji. Lítám, vznáším se, vše je tak silné. Stav bez tíže.
Po hodině euforie se mi udělá příšerně zle. Běžím na odporné diskotékové záchodky a zvracím a zvracím. Za 30 minut se vypotácím do umývárny. „ Pane Bože! Já vypadám!“ Nohy se mi podlomí a omdlím.

Asi ve 4 mě tam najde kamarádka, probudí a odvede mě domů. Připadám si jako mrtvola. Sotva lezu. A co horšího! Začínám mít zase absťák. Nejspíš po tom prášku. Doma snad vyhrabu nějaké léky a zkusím kombinovat.
Jakmile se připlazím ke dveřím od bytu, ztuhnu. Tam někdo chodí! No jasně. Je půl páté ráno a otec vstává do práce. Já blbec. Proč mě to nenapadlo. A zdrhat! Nebo se o to aspoň snažit.
„ Terezo?!!“ Ó néé, pozdě. Vyhružný hlas zní těsně za mnou. Teď se nedá nic dělat.
Ne, já se nedám. Je to můj život a ani jeho dárce mi do něj nebude kecat!
„ Kdes byla a co jsi tam dělala?!“, jeho hlas nabírá na síle.
„ Venku“, odpovím přidrzlým, mírně roztřeseným hlasem.
„ Venku?! Jak venku?! Je půl páté ráno, jsi oblečená jako štětka,určitě zfetovaná a ty si mi klidně říkáš, že jsi byla venku?!
Snažím se zachovat svoji důstojnost. „ Jo byla. A tobě do toho nic není. Jsem dospělá!“
„ Jo tak dospělá?! To si snad ze mě děláš srandu!“ Vrazí mi takovou facku, že druhou vezmu o zeď. Potom mě chytne a hodí do pokoje. Strašný!
„ Ještě jednou a půjdeš se léčit!!“, zavře dveře a vypadne do práce.
To tak, to by si mohl zkusit. Dnes nejdu do školy a hotovo!
Poté lehnu a spím.

Kolem dvanácté vstávám. Máti vaří oběd, na který absolutně nemám hlad. Nenápadně vykradu lékárničku a s myšlenkou na drogu se opět vytratím do pokoje. V noci, až budou všichni spát, se opět vypařím na diskotéku.
Celý den se snažím zašívat. Ve tři ke mně vstoupí matka. Pokouší se mi promluvit do duše. „ Terezko, holčičko moje, prosím tě, přestaň se tak chovat. Buď zase hodná holka. A to radši nemluvím o těch drogách. Vzpamatuj se. Zničíš si život. Tělo budeš mít zjizvené. Nikdo tě nebude chtít. Skončíš jako troska. Udělej to pro mě. Prosím. Jsi moje jediné dítě a nechci tě ztratit.“
„ Taky že mě neztrácíš! A co to vůbec plácáš za blbosti?! Dejte mi všichni pokoj!“ Zařvu a vyhodím ji z pokoje.
V noci se nenápadně vykradu na diskotéku.

A tak to jde pořád dokola. Hádka s matkou, rvačka s fotrem, krádež doma ( hlavně nenápadně ), útěk na disko a konečně fet. Trvá to rok a zatím se to neprofláklo. Však jak taky?

Jednoho dne ale rodiče zjistili, že většina cenností z domu zmizela a také objevili moje jizvy od jehel.
To už neměl otec se mnou slitování a bez řečí mě odvezl do léčebny. Bránila jsem se, leč marně.
Matka se mi snažila naposledy promluvit do duše. „ Udělala jsi velkou chybu, Terezko. Snaž se a buď hodná, ať tě co nejdříve pustí.“ Pak se nervově sesypala a odvezli ji na psychiatrii, kde si pár měsíců poležela.
Já v tu chvíli nic nevnímala. Byla jsem naštvaná na celý svět.

Je prvního července. Teplé letní ráno a já vycházím po dvou letech z léčebny. Do té doby jsem z ní nesměla ani na krok.
To je nádhera. Ta volnost. „ Kdybych tak uměla létat“, uvažuji. Vím o jednom způsobu, který vám zajistí stav „bez tíže“, ale odolám. Navždy.
Vydávám se směrem k domovu.
„ Snad na mě nezapomněli?! Snad mě nevyhodí z domu?! Snad se nepřestěhovali?! Snad, snad!!!
S malou dušičkou zazvoním na náš zvonek. Rajská hudba pro mé uši.
Někdo otevírá. „ Mami? Maminko! Já tě tak strašně ráda vidím. Promiň, za všechno se ti omlouvám. Můžeš mi to odpustit? Slibuji, že ti budu se vším pomáhat, budu chodit do školy a hlavně, hlavně už nikdy si nevezmu žádnou drogu!“
Pevně věřím, že ten slib dodržím, i když to bude ještě dlouhá cesta, protože jsem na vlastní kůži poznala, jak je droga nebezpečná.