Hadrová panenka

Anotace: Takovej menší pokus o povídku.... :)

… a žili šťastně až navěky… S trhnutím jsem knížku zahodila do kouta pokoje.
Co jsem si vlastně myslela? Že zapomenu na všechno, co se mi stalo? Že odvrátím oči od minulosti a budu se dívat stále jenom vpřed? Že můj život bude končit happy endem jako nějaká naivní pohádka?Chtěla jsem na všechno zapomenout, ale nešlo to. Veškerá snaha o vymazání minulosti z paměti by tady byla marná. Na to, co se mi stalo se nedá jen tak zapomenout. Kéž bych ztratila paměť…
Můj táta ode mě a od mamky odešel, když se dozvěděl, že je těhotná. Zůstaly jsme sami dvě. Ale jen do doby před dvěma lety. Tehdy si mamka našla nového přítele – Marka. Od té doby se z mého života stalo peklo, ve kterém existuje jenom bolest, strach a krev. Nenávidím Marka. Ještě nikdy jsem nikoho tak nenáviděla jako jeho. Je to obyčejný vrah mého života. Nic víc. Pomalu, ale jistě mě zabíjí. Kousíček po kousíčku. Jako kdybych byla nějaká hadrová panenka a on mě trhal na kusy.
Vždycky, když přijde domů, je úplně na mol. Mamka spí, ale já ne. Se strachem si přehodím peřinu přes hlavu a čekám. Vím, že přijde a potom… Radši jsem na to nechtěla myslet. Pohozenou knížku jsem urovnala do poličky na své místo a sešla do kuchyně.
U stolu seděla mamka s Markem a před nimi ležel kus nějakého papíru. Když mě uviděli ve dveřích, ztuhli.
Ovšem netrvalo dlouho a Mark praštil pěstí do stolu při čemž křičel: „Jak si mohla vychovat takovýho spratka! Vždyť nic neumí! Jenom se po večerech fláká bůhví kde a potom si přijde domů jakoby nic! Ale takhle to dál nepůjde holčičko…“ při těch slovech se otočil ke mě. Moc dobře jsem rozuměla podtónu v jeho hlase.
Poraženecky jsem sklopila pohled a přiznala tak svou porážku před tím, než nějaká bitva vůbec začala. Před chvílí Mark nemluvil o mě, ale popisoval to, co dělá on sám.
„Marku pojď si už lehnout. Probereme to ráno, až se vyspíš“ uklidňovala ho mamka.
„Ne! Já si nepůjdu lehnout! Ještě ne. Musím si s ní ještě něco vyřídit“
Rozklepaly se mi kolena, protože jsem věděla co bude následovat. Ale mamka neměla tušení, o čem Mark mluví, jelikož je celé dny v práci a nechává mě s ním doma samotnou.
Jenom na mě vykulila oči a vstala ze židle. „Co se to tady děje?“ očividně s ní Mark nemluvil o tom, že se mnou zachází jako s kusem hadru.
„Vůbec nic. Ale bude se dít…“ řekl. A než stačila mamka cokoliv namítnout nebo se zeptat, co tím myslel, drapl mě za ruku a táhl ke dveřím do sklepa. Marně ho mamka prosila, ať mě nechá být.
Když se sklepní dveře se skřípotem zavřely a mamka zůstala stát venku, věděla jsem, že teď už se tomu nevyhnu.
Zoufale bušila na dveře v naději, že snad Mark dostane rozum a nechá mě být. Mýlila se.
Když mě strhl na zem, nevstala sem. Bolelo by to mnohem víc. Nehnutě jsem ležela na chladné kamenné zemi a naivně čekala na to, že snad dostal rozum a že mě jenom zastrašuje. Mýlila jsem se.
Surově mi strhl tričko ze zad a když mohutný řetěz zaskřípal, znamenalo to jediné. Byla jsem naivní, když sem si myslela, že z něj může být lepší člověk.
Oči jsem upřela do ohně, který plápolal v krbu a snažila sem se nemyslet na bolest, kterou mi řetěz způsobovat pokaždé, když se setkal z kůží na mých zádech.
S každou ránou, jako by v Markovi narůstala touha po mé bolesti. Cítila jsem, jak mi po zádech stékají pramínky krve. Skřípání řetězu, který mi drásal kůži, mi trhal uši. Jako by nestačilo, že už tak je ta bolest nesnesitelná.
Z očí mi tekly slzy a Marka jako by to donutilo přestat. Ne úplně, ale i tak na něm bylo vidět, že se vyžívá v mé bolesti…

Když řetěz odhodil zpátky do kouta, klekl si ke mně, pohladil má roztrhaná záda a potom si ruce očistil do kusu hadru, který tam ležel a který po mě hodil.
„Tohle se nemuselo stát, a ty to víš“ zašeptal mi do ucha. Já ale netušila o čem mluví. Já jediná jsem byla zblbnutá tou jeho přetvářkou. Já jediná jsem věřila, že by to už neudělal.
Pustil mě a jeho kapse zazvonil klíč od dveří. Jeho dunivé kroky ustávaly, jak se vzdaloval ke dveřím. Když mě tam zamknul, stulila jsem se do klubíčka, i když mi to způsobovalo ještě větší bolest, a rozplakala jsem se. Bolest z mého těla odcházela stejně pomalu, jako slzy…
Od té doby jsem věděla, že už nikdy nebudu jako dřív. Jizvy po celém mé těle mi vždycky budou připomínat, jak surový dokáže Mark být.
Pomalu jsem upadala do bezvědomí. Jen matně jsem slyšela, že v kuchyni někdo křičí o pomoc…