Taková normální rodinka

Anotace: Trochu delší povídka na způsob života mé rodiny. Psala jsem to asi 3 roky zpět, tak to berte s rezervou :)

Vladimír Škop přichází ráno do práce. „Dobrý šéfe,“ přivítá svého šéfa. „Dobrý den, paní Julišová,“ přivítá už trochu odvázaně jeho sekretářku, která se mu už dlouho líbí, jen neví, jak jí to má říct. „Jakto, že jdete pozdě?“ sprdne ho hned šéf, než ho jeho vyvolená stihne pozdravit. „No, já jsem musel odvézt dceru do školy,“ vymluví se. „Kolik je vaší dceři?“ zajímá se. „Ehm….no……čtrnáct.“ „Myslím, že byste si měl najít jinou práci,“ nepříjemně ho překvapí šéf. „Už jsem o tom uvažoval.“ V tu chvíli promluví Julišová. „Ehm, pane Škop, nechcete jít někdy na kafe?“ překvapí ho. „Někdy? Třeba hned!“ ujede mu. „Tak jo, tak po práci před vchodem.“ Kdežto Vladimír Škop se těší na rande, Romana Julišová se těší na příjemné posezení v nové kavárně. „Tak jsem tady, promiňte,“ přilítne Vladimír rychle z kanceláře. „Vy se nikdy nezměníte,“ prohlásí Romana, když se jen lehce pousmála udýchanému Vladimírovi. „Jak to myslíte?“ nechápe Vláďa. „Pořád chodíte pozdě,“ vysvětlí mu. „Jo tak, tak to jsem zdědil po mamince.“ „Nebudeme si tykat, když už jdeme na to rande?“ příjemně ho překvapí Romana. „Tak jo, Vladimír jméno mé,“ udělá přitom vtipnou grimasu. „Vy, teda ty komiku,“ usměje se Romana. „Já jsem Romana,“ představí se. To už jsou v kavárně, povídají si a zjistí, že je skoro sedm hodin večer. „Romano,“ zakřičí rychle Vláďa. „Ano?“ optá se Romča. „Kde bydlíš?“ „Támhle v Klenečský, prostřední dům v ulici.“ „Tak jo, měj se.“

Po roce

Vladimír Škop končí v práci a nastupuje do firmy SIEMENS a Romana začíná překládat a tlumočit a začínají spolu „chodit“. Jednou jde Romana na prohlídku ke svému gynekologovi. To už Vladimír a Romana spolu bydlí. „Škope, dneska musím k doktorovi.“ „A kdy příjdeš miláčku?“ zeptá se. „Někdy k večeru,“ řekne Romana a odejde. Na gynekologii se dozví zprávu, která jí vyrazí dech. „Paní Julišová, jste těhotná,“ oznámí jí lékař. Přijde domů. „Vypadáš šťastně, co se děje?“ lekne se Vláďa doma. „Miláčku, musím ti něco říct,“ odpovídá Romana. „Co se děje, už se lekám,“ Vláďa to obrátí v žert. „Já…jsem těhotná.“ „Cože? To je super zpráva!“ zakřičí Vladimír a objímá Romanu. Pak si vzpomněl, že jí taky chtěl něco říct. „Romano, chceš si mě vzít?“ překvapí jí Vladimír. Romana nechává Vladimíra chvíli „podusit“ a mlčí. Pak vyhrkne: „To víš, že jo,“ a políbí ho. Je právě 18.9.1992 a Romana a Vladimír už jsou manželé a Vláďa je právě na veletrhu v Brně. „Pavle, přijeď, já už asi rodím,“ křičí Romana do telefonu, kterým volá svému bratrovi. „Romy, vydrž, hned jsem u tebe,“ odpovídá Pavel a pokládá mobil. Odvezl jí do porodnice na Bulovku. Přichází mladá lékařka. „Mamino, ještě nerorodíte, ale už si vás tu necháme.“ A odvezla jí na pokoj. Romanin bratr Pavel mezitím jel k ní domů a zabalil pár věcí. Hned jí je odvezl do nemocnice. „Děkuju, a Vláďovi nic neříkej, chci ho překvapit.“ Je právě 19.9.1992 a Romaně se narodila holčička, kterou pojmenovala, jak se s manželem dohodla, Veronika. O tři dny později se vrací Vladimír domů. Všímá si, že Romana nemá v chodbě ani boty ani bačkory. Odešla snad od něho? „Romy, jsi doma?“ zařve do bytu, ale nikdo mu neodpovídá. Zděsí se a zavolá Pavlovi, Romaninýmu bratrovi, ten by mohl vědět, kde se jeho manželka nachází. „Pavle, nevíš kde je Romana? Doma není a víš, já se bojím, že ode mě odešla.“ „Ale Vláďo, já ti to teda povím. „Že odešla?“ Vláďa se děsí nejhoršího. „Romana…je na Bulovce, porodila vám dvěma krásnou dceru,“ uklidňuje ho Pavel. „Hned za ní jedu, měj se.“ Vletí do porodnického pavilonu a schání se po Romaně. „Pokoj číslo pět,“ řekne suše sestra. Opatrně zaklepe. „Dále,“ ozve se. „Ahoj Romano,“ řekne a pozdraví ostatní spolupacientky. „To je dost, myslela jsem, že ani nepřijdeš,“ řekla místo pozdravu Romana. Vladimír, jako by to přeslechl. „Kde je Veronika?“ „Je v inkubátoru, má novorozeneckou žloutenku, uvidíš jí zítra,“ oznámí mu.



Po 7 letech

Dcera roste a roste a už se blíží zápis do první třídy. „Verčo, asi nestihnem oficiální zápis do školy, zavolám tam a domluvím si se zástupkyní schůzku,“ řekne dceři. „Mami, proč ho nestihnem?“ „Jedeme na hory, holčičko.“ Rodina se už vrátila z hor. „Verčo, pojď, vysprchuju tě a umeju ti hlavu, zejtra máme ten náhradní zápis,“ nabádá svou dceru Romana. „Hlavu nééééé,“ kričí Veronika. „Já vím, že to nemáš ráda, ale už je to nutný, abys byla krásná.“ „Já ale nechci, mamí prosím.“ Přidá se do toho Vladimír. „Veroniko, jsi zpocená, Romano umej jí tu hlavu.“ Když po půl hodině vyleze celá mokrá Romana z koupelny, na chodbu a hlasitě si oddychne. Po čtvrt hodině, kdy ještě nutí dceru, aby si vyčistila zuby, už konečně vylezou. „No vidíš, už jsi k světu,“ prohlásí Vladimír a Romana odnáší dceru do pokoje. „Škope, běž jí přečíst pohádku, jinak neusne.“ Romana se šla převlíct do noční košile a Vladimír už taky uspal dceru a sám už usnul na gauči v obýváku. Romana se ráno vzbudí celkem brzy a na osmou probudí dceru, aby se stihly připravit, na devátou musí do školy na zápis. „Verunko, chceš kakao nebo mlíko?“ „Kakao,“ zařve Veronika z pokoje. „Vstávej!“ křičí už tak nervózní Romana, když v půl devátý dcera ještě nevylezla z postele. „No jo,“ řekne líně Veronika. „Dělej, jdi si vyčistit zuby! A oblíknout se! Nebo to nestihnem.“ Romana a Veronika nasedají do auta a jedou ke škole. „Po zápisu jdeme s tetou Ivanou a Tomáškem do tý nový picérie na rohu,“ oznámí Romča dceři. „Hm,“ odpoví dcera. „Dobrý den! Ahoj Veroniko,“ přivítá je zástupkyně. „Kdypak jsi se narodila Veroniko?“ Musí za ní odpovědět mamka, když posléze se Veronika osmělí a začíná odpovídat sama. „Co tě baví?“ Veronika jí to řekla. „Takže chceš do hudební třídy?“ „Jo,“ odpovídá Verča. „Takže, zápis hotov, vaše dcera Veronika v září nastoupí do hudební třídy, první á.“ „Tak děkujeme, nashledanou.“ „Nashledanou,“rozloučí se Romana. Veroniku v autě hned sprdne. „Jak to, že jsi nepozdravila?“ „Když já to nestihla.“ „No dobře, teď pojď, teta Ivana a Tomáš už tam musí být.“ Když dojedou do pizzerie, Romanina kamarádka a Ivana a její syn Tomáš už tam sedí. „Tak co? Jak to dopadlo? V jaké třídě jste?“ zasype Romanu hned několika otázkami. „No, je v hudební třídě, první á,“ srhnula Romana jednou odpovědí všechny otázky své kamarádky Ivany. „Tak co si dáte děti?“ zeptá se Romana Tomáše a Veroniky. „Já chci noky se špenátem!“ křičí Veronika. „Dobře, ale nemusíš tady křičet na celou restauraci.“ „Co si dáš ty Tomáši?“ „Asi picu, margarítu.“ „Tak dobře.“ Když už všichni dojedli, rozloučili se a šli domů. „Verčo, slíkni si ty pěkný šatičky a dej je do špíny. Zítra půjdeš do školky normálně, ne v šatech.“ Když Vladimír přišel ze SIEMENSU domů, hned se vyptával. „Tati, já jsem v hudební třídě,“ oznámí mu Veronika. „V hudební?“ „Jo, v hudební.“ „Tak to tě jedině šlechtí.“ „Verunko, kam pojedeš na prázdniny? Pojedeš zase k babičce do Paky?“ „Jo, huráááá.“ „Ale je březen, musíš ještě vydržet.“ „Mami, musim se dneska sprchovat?“ zeptá se po večeři Veronika. „Měla bys,“ odpovídá jí místo mámy táta. „Tatí, já nechci, prosím,“ smlouvá Verča. „Dohodni se s mámou, já se jdu dívat na zprávy, Romy bylo to moc dobrý.“ „Taky mi to chutnalo,“ utrousí jakoby nic Veronika. „Verčo, nemusíš,“ odpoví jí Romana.



Po 3 měsících

Dny běží a běží. Už je konec června a Veronika končí ve školce. „Verčo, měj se v tý škole hezky, a někdy nás přijď navštívit.“ „Tak ahoooooj,“ zakřičí ještě Veronika při odchodu. „Ahoj Veroniko,“ ozve se ještě ze školky. „A uvidíme se ještě v Řecku,“ slyší ještě. „Joooo,“ odpoví. Už jsou doma a balí do Řecka. „Broučku, chceš ty námořnický kalhoty a tričko?“ „Jo,“ odpoví Verunka. Vrací se Vladimír Škop z práce. O tom Řecku ještě nic neví. „Holky, kam se balíte?“ diví se. „Jedem do Řecka, se školkou tati,“ odpoví Veronika. „Jo, aha, a chcete odvýst na letiště?“ optá se. „Kdybys byl od té lásky,“ prohodí jakoby nic Romana. Už jsou na letišti. „Mamí, tady je to dobrý!“ Sedí v letadle. „Veroniko, vstávej, je jídlo,“ budí ji Romy. „Já jsem spala?“ diví se Verča. „Jojo, spala jsi dvě hodiny,“ řekne jí to. Přistávají na letišti a jedou autobusem do hotelu. „Verčo, jdi spát, už je pozdě.“

Po létě

Už se vrátili a Veronika má první školní den. „Mamí, který šaty?“ šílí Verča 1.9. ráno. „Ty, cos měla na zápise.“ Když už sedí v autě, táta se zeptá dcery: „Verčo a ty jdeš do á bé nebo do cé?“ nemůže si vzpomenout Vladimír. „Do áčka tati.“ „Veroniko, pojď nebo ještě přijdem pozdě,“ popohání Romana svou dceru před školou. „Ty jsi Veronika, viď? Tak pojď a nestyď se,“ láká jí k sobě učitelka už ve škole. „Jen jdi, tvrdila si, že se nebudeš bát, tak běž,“ konstatuje Veroničina babička Jaroslava. Když už vylezli ze školy, táta s mámou a dcerou čekají. „Tatí, odvezem Filipa do školky, viď?“ „To víš, že jo, ale musíme na něj počkat.“ „Mami kolik je hodin?“ ptá seVeronika. „Po devátý.“ „Tati, je po devátý,“ hlásí Veronika, když vystupuje z auta. „Já vím,“ odpovídá Vladimír. „Tobíši, to není k jídlu,“ nechce psovi dát svůj slabikář, který dostala na první hodině ve škole. „Bobr, zavolej ségrám.“

Opět prázdniny

Dny ubíhají a už jsou tu hlavní prázdniny. „Pojeď s náma do Paky, Verčo, mám pro tebe překvapení,“ láká Veroniku babička. „Jo a jaký?“ zaujalo to Veroniku. „Přijede Šárka, přece, už jsem ti to jednou říkala.“ „Ajo, tak já se jdu domluvit s mamkou a sbalit si věci.“ „Jojo, jdi.“ „Mamí, můžu jet s babičkou do Paky?“ přemlouvá mamku Verča. „Ale copak copak?“ vezme to v žertu Romana. „Že by tam byl nějakej kluk?“ „Ne to ne, ale přijede Šárka,“ zklame mamku Veronika. „Jo, můžeš. Kdy pojedete?“ zajímá se Romana. „Dneska,“ překvapí mamku Verča. „Už dneska?“ vyjeví se Romča. „Já ale nemám pro tebe přichystaný žádný cvičení.“ „To nevadí mami.“ „Já vím, že tobě to nevadí, Verunko,“ pousměje se Romana. „Stejně budem chodit na výlety a na koupaliště, to bych nestihla,“ prosí a přemlouvá mamku Romanu dcera Verunka. „Jdi si sbalit,“ propustí ji nakonec. „Babí, už sem tu, můžeme jet,“ křičí Verča v chodbě. „Tak nasedni do auta a připoutej se.“ Když přijeli do Paky, došla si Veronika s babičkou na jídlo a děda mezitím dal auto do garáže. „Verčo co si dáš?“ zeptala se Veroniky babička. „No, já si dám…,“ přemyšlí Verča. „No tak co si dáš?“ naléhá babička. „Chceme jet ještě do Roškopova.“ „Tak třeba ty palačinky s ovocem a čokoládou,“ rozmyslela se nakonec Verča. „Tak dobrou chuť babi,“ popřála Veronika. „Dobrou,“ odpověděla babička. Šárka před chvílí přijela. „Jé, ahoj Šárko!“ letí k ní Verča. „Jak se máš?“ zajímá se Šárka. „Docela dobře, ale už se těším na koupaliště do Pecky. Co ty?“ zeptala se Veronika Šárky. „Taky se těším, ale i na výlety.“ Je osm hodin večer. Holky se dívají na televizi. „Holky, bežte už spát, zejtra máme těžký den,“ zahání je babička do postele. „Jakej těžkej den?“ zajímá se Verča, ale Šárka jí hned odpovídá: „Jdeme přece na koupaliště.“ „A proč je to těžkej den?“ nechápe pořád Verča. Teta Miluška předběhne svou vnučku Šárku s odpovědí: „Protože tam budem celej den, Veri.“ „Ahá,“ zasměje se Veronika. „Holky už usnuly,“ přichází teta Miluška s odpovědí do obýváku k Jaroslavě. „Já si jdu taky lehnout, dobrou noc.“ „Dobrou noc.“ Je právě půl osmé ráno. „Hej Šárko, vstávej, jdem se koukat na televizi! Jsou tam pohádky,“ budí Verča Šárku. „Už jdu, jen si dojdu na záchod,“ odpovídá Šárka. „Holky co chcete k snídani?“ vyleká je babička Jaroslava. „Já prosím chleba se sýrem,“ řekla Šárka. „A ty Verčo?“ „Já třeba chleba s marmeládou, kterou jsem měla včera,“ rozmejšlí se Veronika. „Holky jděte si zabalit věci, plavky, kruh a rukávky a nějaký hračky, třeba panenku se kterou se chcete koupat,“ rozkázala babička Miluška. Holky šly do pokoje a přitom si povídají. „Jaký máš plavky?“ ptá se Verča Šárky. „Takový obyčejný,“ pokrčí rameny Šárka. „Náhodou jsou pěkný,“ schválí jí je Verča. „Ty máš taky pěkný Verčo,“ říká Šárka. „Holky už to máte sbalený nebo jen žvaníte,“ nakoukne se smíchem babička Jaroslava do pokoje. „Už to skoro máme,“ odpověděly dvojhlasně holky. „Tak jdeme na autobus, pojďte.“ „Zavřela jsi všechny okna, Miluško?“ „Jo, zavřela.“ „Á, už to jede!“ křičí Verča se Šárkou. „Tak nastupujeme.“ „Babí, to musíme jít až z náměstí?“ protáhne Veronika obličej, když vystupují z autobusu na náměstí. „No a jak jinak bys to Verunko chtěla udělat?“ pokárá vnučku babička Jaroslava. „Ježíš, já jsem ale spocená,“ pronesla Verča, když konečně dorazili na koupaliště. „Já taky,“ ucejtí Šárka svůj pach potu. „To my všichni, tak počkejte, až trochu vychladnete a pak teprve můžete do vody.“ „Teto, tak už můžeme do tý vody?“ ptá se Šárka nedočkavě. „Tak jděte. Ale buďte jen na mělčině!“ křičí za holkama ještě Jaroslava. „Ty holky jsou ale nedočkavky,“ začala rozhovor Miluška. „Holky pojďte z vody, my chceme jít na kafe,“ říká holkám Miluška. „Běžte se vysprchovat!“ nařídila Jaroslava. „A proč?“ odporuje Verča. „My už pak nepůjdeme do vody?“ podala své babičce zvídavý dotaz Šárka. „Ne,“ odpověděla za Milušku Jarka. „Už je šest hodin večer a ještě než dojdeme na náměstí, to budeme doma tak v sedm,“ uvažuje Jarka nahlas. Cestou domů se ale stalo něco, s čím nepočítaly. Když jely přes z kopce přes Pecku, autobus to neubrzdil a vší silou narazil do lampy a převrátil se na jednu ze zahrad.

Na místě neštěstí nastal doslova chaos. Všichni hledali rodinné příslušníky, zda jsou živí a zdraví a také hledali svoje věci. Jako první se z autobusu vynořila Miluška s Jarkou. Skoro začaly brečet, že se holkám stalo něco vážného, ale pak uviděly, jak je dva z přítomných záchranářů nesou. Verča byla vystrašená, protože nic takového ještě nezažila. Holky i Jarka s Miluškou měly z pekla štěstí, protože se jim nic nestalo. Hned volaly Romče, co se stalo. Romča se hrozně lekla, ale zároveň se jí ulevilo, že se její dceři nic nestalo.