Duše plastové lahve

Anotace: ..............................................................................................................................................................................

V hotelu Maria bylo rušno. Nemyslím teď takové to obvyklé rušno, jaké už v hotelech bývává, ale rušno slavnostní. Již na první pohled se zde chystala nějaká významná událost. Bylo tomu skutečně tak. Na tento sobotní večer připadal v rozpisu hotelového programu křest nové knihy slavného spisovatele W. M. Hatemakera. Kniha se jmenovala Duše plastové lahve a proslýchalo se, že zde spisovatel záměrně ukryl několik narážek, týkajících se jeho soukromého života. Hatemaker byl totiž, co se jeho soukromí i minulosti týče, velmi tajnůstkářský,což vedlo k řadě všmožných spekulací. Tvrdilo se o něm, že je tajným agentem, že sloužil v cizinecké legii, že má v mozku voperovaný chip nejnovější generace, že několik let strávil ve vězení, že žije s několika ženami najednou, že sám je žena, že není z tého planety a mnoho dalšího. Spisovatel sám do dnešního dne nic z toho nepotvrdil ani nevyvrátil, naděje mnohých se proto upíraly k Duši plastové lahve jako k jakémusi klíči k Hatemakerovi.
V podvečer se hala hotelu zaplnila zářícími lidskými brouky, prominentními samečky v elegantních, převážně černých krovkách a prominentními samičkami, v ještě elegantnějších krovkách všech barev. Nohatí čišníci roznášeli nápoje, chlebíčky, zákusečky a kusy mrtých bytostí se zabodnutými párátky. Do začátku křestního procesu zbývalo ještě dobré půlhodiny, proto se v hale utvořilo několik hloučků, jejichž příslušníci a příslušnice mezi sebou rozehráli známou společenskou přehazovanou sarkasmů, pochlebovánků, invektiviček, ehoipsací a dalších fragmentů verbální magie. Někde uprostřed sálu stála známá literární kritička P. Moonová, obklopená knihkupcem C. Stephensonem, novinářkou A. Ulrichovou, doktorem B. Bridgem a paní C. Clarksonovou, ženou podnikatele F. Clarksona. Paní Moonová – která, stejně jako většina ostatních prominentů měla to štěstí, že si mohla Duši plastové lahve přečíst ještě před křestem – právě vedla zasvěcenou řeč k prohlášení jedné z literárních postav.
„Když v 5. kapitole řekne Christopher Johnovi onu záhadnou větu ,vypadáš jako chodící pajzl´, mám dojem, že tím chce vyjádřit ony osudové rány, kterými se na něm podepsali rodiče, bratři, spolužáci, nadřízení a společnost vůbec. A manželky. Víte, jako kdyby jej všichni využívali jako laciný bar, kam se mohou kdykoliv schovat se svými problémy. To je velmi neobvyklá metafora, ale tak nějak v Hatemakerově stylu. Nebo máte jiný názor?“
„Tos řekla moc hezky, Patricie. A myslím, že nelze, než slouhlasit,“ povzdychávala Agnes Ulrichová. „Ale osobně si myslím, že v tomto bodě zašel Mistr ještě o krok dál a vtělil do své metafory kus sama sebe. Copak jste neslyšeli, že musel od čtyř let pomáhat v hospodě svého strýce? Od šesti už prý dělal barmana, musel se u toho pohybovat samozřejmě na chůdách, aby dosáhl na bar.“
„Ale ano, máte pravdu!“ vykřikl pan Stephenson a málem si přitom rozlil Martini. „Slyšel jsem, že dělal v baru U Zbloudilého tučňáka na 45. avenue.“
„To je tam, kde je každý čtvrtek finská za polovic?“ ožil doktor Bridge.
„Jaké to obraty! Jaký to mistr monstrózních metafor!“ rozplývala se paní Clarksonová, která od Hatemakera dosud nic nečetla.


Deník W.M. Hatemakera
12. březen

Dneska jsem šel přes Rezivej most a přemejšlel, jestli do tý svý knihy mám dát radši žabí muže, nebo invazi vraždících manželek. Když jsem se teda rozhod, že voboje, zakřičel na mě nějakej starej houmless, jestli bych mu jako finančně nepích.
„Hele vole, vypadám snad jako chodící banka, nebo co?“ odsek jsem mu, páč přerušil mý úvahy.
„Ne vole, vypadáš spíš jako chodící pajzl,“ na to von. To se mi tak líbilo, že sem mu pár drobáků dal.





„Jedno z nejdiskutabilnějších míst je v knize výjev, kde fialová žena s dvanácti páry rohů a vejci v ruce vykřikuje: ,Houbový čaj! Houbový čaj!´ Já zastávám názor, že je to velmi rafinovaná aluze na obraz ženy ve Zjevení sv. Jana. Vejce v její ruce jsou symbolem ženské plodnosti, to je jasné. Houba je falický symbol, houbový čaj můžeme tedy chápat jako mužské sémě, tvořivou sílu mužského principu. Opět hezká ukázka toho, jak dovedně rozvíjí Hatemaker staré obrazy v nových, netušených souvislostech,“ pokračovala pí Moonová ve svých úvahách.
„Jaký to muž! Jaký to kulturista imaginace!“ roztoužila se paní Víme Která.
„Ona ta náboženská stránka Hatemakerovy tvorby má své základy v jeho mládí,“ poučoval Stephenson. „Od třinácti do 18 let žil v klášteře klementiánek, kde musel předstírat, že je žena. Předstíral to prý tak důkladně, že se mu podařilo přesvědčit vousy, aby se trvale přesunuly na jiné, skrytější místo.“
„To je pravda,“ vyhrkla Agnes, jako by se bála, že ji někdo předběhne. „Já jsem navíc slyšela, že onen klášter je ostře fialový, což vysvětluje barvu té ženy.“
„Já zas slyšel,“ zasnil s doktor Bridge, „že v tom kláštěře vyrábí vynikající víno.



Deník W.M. Hatemakera
27. říjen

Včera se stalo něco děsnýho. Clark přines celou flašku houbovýho čaje a já debil samozřejmě souhlasil s tím, že ji vypijem a budem se dívat na seriály z 80. let. Zčajovali jsme se do jinačích levelů a něco pustili, už vůbec nevím co, pamatuju si jen, že sem všecko viděl v krutě fialovejch barvách. Zrovna když jsme byli v nejlepším, zazvonila Mrs. Hackerová, taková jedna stařenka, co bydlí pár pater pod náma a vobčas vod ní kupuju domácí vajíčka, co má vod ňákejch příbuznejch. Nejradši bych z paměti vymazal, jak jsem tu babku v tom stavu viděl. Ale vím, že na ten pohled do smrti nezapomenu. I když vlastně ani nevím, co chtěla.




„A jaké vysvětlení máte pro výjev nahé ženy s prasetem na vodítku ve čtvrté kapitole? Zatím jsem neslyšela věrohodnou interpretaci tohoto místa,“ zajímala se Anges Ulrichová. Doktor Bridge se strategicky přemístil blíže k občerstvení a pí Clarksonová šla hledat svého manžílka, který byl proslulý svými zálety, kterých se zcela nestydatě dopouštěl i na veřejnosti. Stephenson zůstal, jen stále nervózně pohlížel směrem k podiu, jestli už se něco konečně nezačne dít.
„To je přeci jasné. Copak neznáte známý obraz Feliciena Ropse, na kterém je právě ten samý výjev, jako ve čtvrté kapitole? Hatemaker se tím dost okatě hlásí k Ropsovu odkazu, to nás ovšem příliš nepřekvapuje, vzhledem k jeho životnímu osudu,“ odrecitovala Moonová jedním dechem a decentně usrkla vína ze své sklenice.
„Hranatým tvarem své knihy se zase hlásí ke kubismu,“ pronesl pan Stephenson moudře.
„Ano, ano.“



Deník W.M. Hatemakera
5. červenec


Byl jsem ty vole na návštěvě u bratránka na vesnici né no a prostě hned první den kalba jak prase. Ráno se pak stala se pak zvláštní věc. Ne to, že jsem si nic z předchozího dne nepamatoval, na tom samosebou nic zvláštního není. Ale prostě jak jsem se ráno probral, tak jsem ležel přímo před vratama místního kostelíka. No a nade mnou stála paní Konstantinidisová. To je taková jedna místní svérázná ženská, představ si, vona normálně doma v obejváku chová prase, to prase žere u jejího stolu a dokonce s tím prasetem chodí na procházky. Normálně ho veme na vodítko a de. Takže teď jsem měl dvacet čísel od hlavy rypák prasete a nad ním se tyčila ta ženská a navíc ještě ke všemu v takovým jakoby negližátku, takže jak jsem v tý kocovině měl ještě trochu zamlženo před vočima, tak mi v první chvíli přišla normálně jako nahá. Za ní stáli dva prdelatí barokní andělíčci. Ti byli kamenní, ale nějak vypadali v ten moment dost živě. Radši jsem znova zavřel oči a zaspal pokračování.


V davu to zahučelo. Důvod byl prostý, Mistr právě vcházel na podium. Hovor v sále pomalu umlknul, desítky párů očí ulpěly na jeho rtech a kolem se rozlilo ticho očekávání. Mistr nespěchal, upravil si kravatu, napil se vody, odkašlal si, zapl mikrofon a klidným, tlumeným hlasem pronesl: „Dobrý večer, dámy a pánové. Vítejte na křestu Duše plastové lahve. Ještě dřív, než přistoupíme k samotnému křestu, bych vám rád něco sdělil. Jelikož jsem v poslední době zaslechl v kuloárech spoustu spekulací o mé osobě, rozhodl jsem se, že alespoň pár základních informací uvedu na pravou míru. Takže za prvé, nenarodil jsem se ani v Jeruzalémě, ani v Tokiu, ani v Hranicích na Moravě, ale v Baltimoru. Vyučil jsem se tam elektrikářem a tuto práci jsem dělal až do svých 38 let. Mezitím jsem se oženil a přestěhoval do New Yorku. K psaní knih mě dovedla sázka, kterou jsem uzavřel v hospodě s jedním kamarádem. Tvrdil, že nedokážu napsat deset smysluplných vět. Od té doby se započala má spisovatelská kariéra. No, to je tak asi vše, co se v mém životě odehrálo. Jo a co se týče náboženství, tak jsem buddhista.“