Večeře

Anotace: O jedné slečně, klučičích strategiích, exotickém jídle, zimě, dětech, psech, bezdomovcích a krabicích lacinného vína. Část dělší povídky, která by měla fungovat i samostatně.

„V sedm u kina, teda?“ ujistím se ještě jednou, jestli správně pochopila mé instrukce a přitom pořád musím odolávat pokušení pozvat ji na večeři už teď. Ne, tenhle trumf si zatím nechám a vytáhnu ho z rukávu až ve vhodný okamžik, aby se k němu přidalo kouzlo spontánnosti.
„Jop, budu tam,“ odpoví a hned na to se začne strašně řehtat. Bez příčiny, takhle to dělá často. Vlastně vždycky, a když zrovna ne, tak je něco špatně. Je to jako indikátor jejího psychickýho stavu. Nebo spíš ukazatel otevřenosti. Když se přestane smát, mluví o niterných věcech. Myslím, že je úspěch, když tuhle holku zvážníte. „Pokusím se dorazit v čas,“ pokračuje, když se jí konečně podaří smích zkrotit, ale stejně se jí pořád vkrádá mezi slabiky a snaží se ji přerušit.
S pocitem uspokojenosti, jak jde zatím všechno podle plánu, odkládám telefon zpátky na stůl, zvedám se a ze skříně vytahuju ošoupanou koženou bundu. Vypadá sice trochu pochybně, ale je fakt kvalitní a byla by škoda ji zahazovat. Člověk si v takovém svršku nikdy nemůže být jistý, jestli jsou komplimenty na jeho osobu míněny vážně. Vlastně jsem dostal jen jeden, od borce.
Na gaučoposteli vyzvednu zánovní batoh. K bundě se sice moc nehodí, ale co naplat; nucená symbióza starého s novým. Ještě než definitivně opustím privát, zkontroluju kapsy, jestli se tam zachumlány v papírových kapesnících nacházejí klíče. Můžu vyrazit. Jak vejdu na ulici, jako bych stoupl do mraveniště, zakousne se mi do tváře hejno malých neviditelných mrazivě štiplavých potvor a rychle se snaží dostat do tepla pod mé oblečení. Spěchám ulicí a doufám, že je setřesu. Částečně se to daří. Naštěstí je krám blízko, tam se mnou nemůžou. Budou muset počkat venku, stejně jako psy. Možná si s nimi zatím budou hrát, pobíhat v jejich srsti.
Za samozavíracími dveřmi jednoho vidím. Malý černý, bez konkrétní rasové příslušnosti. Na chvíli jsem si myslím, že sem třeba utekl, ale pak zahlédnu tenké vodítko, které vede k nohám. Zpoza rohu tam vykukují prošoupané boty a umazané rifle. Sedí tam vousatý pán v péřové bundě a kšiltovce. Čekám, že se mě zeptá, jestli nemám nějakej drobák, když ho míjím. Neřekne nic. Chci se na něj podívat, prohodit s ním pár slov. Třeba o tom, proč tu teď sedí, jaké to je. Nedokážu ale otočit hlavou a zmizím za druhými samootevíracími dveřmi v barevně zvýrazněném světě nejnižších cen.
Musím si rozmyslet, co budu vlastně vařit. Nesmí to být úplně jednoduchý, ale na druhou stranu nemůžu vyvářet dvě hodiny. Potřebuju něco, na čem v rychlosti předvedu svůj talent. Chlapy, co uměj vařit, jsou prej sexy. Tahle fáze zvýší moje šance. Uvařím ojakodon, japonskou omeletu. Naučila mě ji kamarádka Japonka. Tenkrát jsme spolu trávili strašně moc času, a kdyby to zničehonic jedna osoba nepřerušila, možná bysme už byli někde dál. Pokud bych dokázal překonat určitou zeď mezi námi, která se zdála být ještě mnohem větší kvůli jistým kulturním odlišnostem a jazykovým nedostatkům. No, to je fuk. Nakonec je asi štěstí, že jsem jí nezlomil srdce nějakým horším způsobem.
Vajíčka mam ještě nějaký doma, stačej tři, takže to je v klidu. Sojovku musim koupit. Cukr mám. Cibuli. A maso, bez něj by to bylo o ničem. Kuřecí prsa. Napadne mě pubertální asociace, že možná kvůli těmhle uvidim i ty, který mě zajímaj mnohem víc. Výhodná investice, za 75,50 Kč. Stejně, exotický jídlo musí moje šance zvýšit ještě víc, než kdybych uvařil třeba guláš. Nevim, proč mě napadl zrovna ten, ale asi proto, že to bylo jediný jídlo, který otec jednou za rok uvařil a náležitě si to užil. Všechny nás, rádoby nepřímo, vybízel, abychom mu ten kulinářský zážitek neopomněli pochválit. Takovou omeletu ze země vycházejícího slunce tady asi fakt moc lidí neumí. A navíc má ještě tu výhodu, že svou kořist můžu zapojit. To nás sblíží mnohem víc, než kdyby jen seděla a dvacet minut koukala, jak tancuju kolem plotny.
Ještě zbývá vybrat pití, hodně důležitá část. Nesmí si myslet, že ji chci opít. K tomuhle jídlu se prostě hodí nějakej aperitiv. Bohužel mi v mysli na prvním místě svítí červené víno a pak už nic. Nemám rád víno, ani jinej alkohol. Jenže s ním je všechno snazší. Je to jako cheat v počítačový hře. Jenže tam v případě neúspěchu můžete zmáčknout „try again“. V reálným životě je většinou šance jen jedna a nic se nesmí podcenit. Navíc tohle zvyšování šancí ještě nic nezaručí. Tady v tom oboru existuje jen jeden cheat, mít dost peněz a zajít si do kouzelného baráčku, kde za určitý obnos dostanete přesně to, po čem vaše „srdce“ touží.
Vína maj bohužel jeden velkej mínus – vůbec se v nich nevyznám. Nezbývá nic jinýho, než se řídit jednoduchou rovnicí: cena=kvalita. Znovu se myšlenkama vracím k bezdomovci. Ten by tady šel na jistotu a ještě by ušetřil, krabicák za devatenáct devadesát. Já bohužel vytahuju flašku, jejíž cena se nesměle blíží k cifře sto. Tím ale moje dilema nekončí, musím vybrat ještě záložní lahev. Je to jako při potápění, dojde vám kyslík zrovna v nejnevhodnější okamžik. Jenže přesně tomuhle já předejdu a v tu chvíli vytáhnu ze spíže záložní flašku vodky a v lednici na ni náhodou bude čekat krabice pomerančovýho džusu. Kořist hlavně nikdy nesmí dostat pocit, že se ocitla uprostřed plánu, pak totiž znejistí a dá se na útěk. Střední cenová relace této průzračně čiré čtyřicet-procentní tekutiny mě určitě neprozradí.
Když mi paní prodavačka, aniž by se mi přitom podívala do očí, sdělí cenu nákupu, slyším, jak se slabě ozvalo mé svědomí, zapomenuté v nákupním koši. Utrácím tu peníze rodičů za alkohol, zatímco ten pán s černým psem na vodítku možná nemá co jíst. Nevím proč, ale je mi líto spíš toho pejska. On totiž za svůj osud nemůže. I když, to možná ani ten muž ne. Třeba by mu za ty peníze koupil jídlo. Jak dlouho by žili za jeden můj večer, za jednu mou šanci zasu…ukojit chtíč? Paní prodavačka mi podává lístek a na něj vyskládá bankovky a mince. Jako bonus přidává ještě jednoho žlutého smajlíka. Kousek opodál stojí průhledná zkumavka, kde všechna tahle usměvavá kolečka končí. Nebo možná ne, a to je dost smutný. Není to koš, ale měřák toho, jakou částkou nejmenovaný řetězec potravin přispěje na stavbu dětského domova. Vhodím tam svůj úsměv a možná bych mohl mít radost, že jsem udělal dobrý skutek. Ta ale nějak nepřichází. Ptám se, jestli by to nešlo udělat jinak a ne hrát takovýhle reklamní divadlo. Ale není to přece zlý.
Pán už za dveřmi není, ani pes. Oba je vyhodil zakrslý zaměstnanec ostrahy, který svou práci jistě bere jako poslání. Cítí se být někým, když si navlékne černou uniformu a do ucha zapíchne sluchátko od vysílačky. Odvrácená tvář usměvavé charity. Tohle by měly ty děti taky vidět, že až vyrostou a neseženou peníze na střechu nad hlavou, přijde drsně se tvářící pán a vyhodí je zpátky ven, kde se k nim hned seběhnou ti průhlední vtíraví ledoví mravenci.
„Prosimtě, chlape!“ osloví mě hned u východu sípavým hlasem muž. Vedle něho sedí ještě jeden a jejich věrný společník - nejlevnější krabice ještě lacinějšího vína. „Nějakej drobásek by nebyl?“
„Sorry, já platim kartou,“ bez přemýšlení řeknu naučenou frázi a pokračuju v cestě.