Tisíce cest

Anotace: Plynoucí cesta jednoho odpoledne. Každý člověk je jedna cesta. K dosažení konce našeho života je třeba projít kolem tisíce a tisíce cest...prosím, omluvte pravopis...

Každý člověk je jedna cesta. K dosažení konce našeho života je třeba projít kolem tisíce a tisíce cest.

Odpolední metro.
Vánoční čas.
Všude jen veselo. To pravé dnešní veselo. Falešný úsměv na rtech, v srdci a v hrudi je člověk napnutý. Jeho nervozita je vidět na roztřesených rukách. Mladí dnes sedí, staří jen dívají se do oken a probíhající kabely.
Vidí svoji tvář. Vrásky, které se protloukají jejich tváří, skrz oči, které zapadlou jsou v temnotě. Skrz ústa, která mění se pomalu v posmrtný úsměv, který navždy bude přinášet úsměv.
A všude jen monotónní zvuk kolejí. Drn Drn, drn drn…

Stojí u dveří. V uších mi hraje několik rozdílných kapel, ale ani jednu z nich skutečně nevnímám. Dívám se dopředu. Vidím svůj odraz. Mladý? Možná…Určitě, vždyť kolik mi je let.
Přijíždíme do stanice. V rychlosti nás míjí několik lidí na nástupišti, okamžik trvá než se dveře otevřou. Mnoho a mnoho lidí jen okolo prošli a vůbec ničeho si nevšimli, jako vlastně všichni.
Stojí a čekám.
Dívám se nově příchozím do očí. Kolik jich ten pohled dokáže vydržet? Kdo by vlastně pořádně vydržel pohled cizího člověka do svých očí. Do očí, které ukazují duši a které prozrazují i samotného člověka. Kdo si nechá dobrovolně takhle krást svůj život a svoji duši?
Zkouším to na každém, ale pravda je taková, že musím i já sklopit zrak. Ať už je to krásná dívka či starší pani.

Tisíce cest, tisíce různých cílů a tisíce různých možností jak k cílům vůbec dorazit. Každý krok na každé cestě jest různou možností. Každá možnost je opět jiná cesta. Kolik jich vůbec takhle může být?

Pravdou je, že se vracím z hospody. V náladě? Ano, v náladě. Ale popravdě bez špetky alkoholu. Zkouším nový pohled na svět. Dívám se na něj střízlivým pohledem. Je to něco, co jsem už pomalu zapomněl. Člověk začne vše vnímat naprosto jinak.
Zamilovaný pohled na dívku? Ne! To byl jen omyl. Mrknutí po dlouhém opětovném pohledu? Ne! Asi jen řasa v očích.
Tak trochu se motám.
Držím se jednou rukou za madlo a snažím se stát rovně. Je to zvláštní, střízlivý a stejně opilý. V čem je potom ta pravda? Bez alkoholu dosáhnout takového stavu?
Jak je to možné…

Dívám se kupředu. Po celém vagonu. Pozoruji jednotlivé lidi a snažím se co nejdéle vydržet jejich pohledy, ale nejde to. Dnes to skutečně nejde. Vždyť je to k zbláznění. Zkuste jít davem lidí a každému se podívat do očí…aspoň na malý okamžik.

O čem to vůbec mělo dnes být?
Snad o tom pocitu, který se dá prožívat, když člověk na nic nemyslí a jen a pouze pozoruje své okolí, které někam spěchá a kterému jsme lhostejní.

Tolik to slov vůbec muselo být, abych něco takového napsal?

Ale chci z toho mít povídku…

Zrovna se vracím z práce. Mírně v náladě, vracím se zároveň i z hospody.
Střízlivý nasedám do metra a pozoruji okolí.
Jen malý okamžik snažím se číst si knihu, ale prostě na to dnes není ta pravá nálada.
Do uší si nasazuji sluchátka a začínám poslouchat.

Slyším šepot lidí, každého jednotlivého člověka. K tomu, v pozadí, ale docela slyšitelné, pravidelné drn drn.
Mám rád tyto okamžiky.
Jsem ve svém světě. V myšlenkách se toulám v posledním prožitém měsíci. Každičký okamžik se snažím si nějak vybavit. Dívám se na její tělo, na její ústa na její vlasy, ale nemohu se už jich dotknout.
Vídám je ve snech, vídám je ve dne všude okolo, ale vedle už není.
Je součástí světa, který jsem si vysnil. Světa, který nemá konce a hlavně ani neměl pořádný začátek.

Dívám se do prázdných očí bezdomovce. Necítím zápach, ale vidím, že ostatní lidé ho cítí. Povznesl jsem se nad tím okamžikem. Vidím jeho srdce, díru, která dříve něco znamenala. Vidím kus jeho života. Jeden malý okamžik. Pět minut, pouze do další stanice.
To stačilo, bohatě to stačilo.
Co mi toto pomohlo v cestě? Vím, že nic není jistého…až na smrt!

Je součást mého světa. Za zvuků oblíbené muziky, za šepotu lidí kolem, za neustálého zvuku kol na kolejnici.
Svůj svět, kde není očí bez kterých by se dalo někdy žít. Svůj svět, kde nejsou žádné oči. Svět, který je temný a který pouze září temnotou.

Co se dá ještě dělat při takovýchto chvílích?
Počítat šroubky. Počítat jednotlivé dílky všeho co, kdo má na sobě.
Dívat se do skla a pozorovat svůj obličej a zapamatovávat si, co vše se za jednu malou cestu dokáže změnit.

Je skutečně částí mého světa. Jaká slova se vůbec dají v tomto stavu říci. Když temnota září a sluneční svit je temnotou.

Jsou to oči, které chodí všude okolo. Nevidím nikoho jiného. Pouze jejich oči, žádné části těl, žádné části života, pouze a jen oči. Ty jediné, velké, dokonalé oči, které se dívají a které se snaží pozorovat.
Pozorovat okolí, které nemá nic co dělat.
Pozorovat sama sebe, v očích jiných.
Snažit se zrakem uchopit jiný zrak a splynout s ním v jeden jediný okamžik.


„Konečná stanice. Prosíme, vystupte!“
Byl to sen? Snová povídka? Nebo snad život?

Pamatuji si to, občas jsem přivřel oči. Občas jsem je opět otevřel. A teď?
Svět zmizel, stojím na nástupišti a dívám se jak metro i s mojí tváří ve skle odjíždí do temnoty depa.

Jen jediná cesta mě svedla s cestami ostatních lidí…