CESTA

Anotace: O mých kamarádkach

Už celý týden jsem neměla žádné zvěstí o svém klukovi. Měl přijet v úterý, ale nepřijel, nenapsal, nezavolal. Prostě zmizel a já nevím, co se děje…
Už je další sobota.
Včera jsem byla se sousedkou na diskotéce. Skoro vůbec jsem netančila, myslela jsem na své city a činy a ke konci jsem dokonce usínala. Horší už to snad ani nemohlo být…

Bzzzzz…..Budík… bzzzzzz…… Jak tento zvuk nesnáším… s těžkou hlavou vykukují ze své peřiny… budík jsem vypnula, ale stále něco zvoníííí. Vstávám a se zavřenýma očima jdu ke dveřím, znechuceně je otvírám: „Ahoj Lucko, já ještě spím, ale pojď dál.“ „No ty teda jseš ? Hele, nechceš dnes večer jít se mnou a s Pavlem na vatru do Sudkova?“
Samozřejmě, že jsem nikam nechtěla, ale třeba by tam přišel můj mladý... Nejhorší na tom je, že i přes to, že mi strašně moc chybí, nemá na to, aby takovou dobu mi nedál o sobě vědět, aby mně nechal čekat. Nakonec jsem šla. Byla to venkovní diskotéka s ohňostrojem a obrovským ohněm. Když jsme přišli, hrál zrovna hip-hop. Byla jsem oblečena v stylu této hudby a rovnou jsem šla pařit. Rozveselilo mně to a probudilo do života. Kolem mě prošel můj starý přítel. Pozdravil mně, dál pusu na tvář a zase odešel. Bylo to milé, ale mé myšlenky putovali do Brnička, do dědiny, kde bydli ten, co zrovna hraje na mojí výdrž… Chodíme vůbec ještě spolu? Nenechal mně? Ne, on ne. Ale jestli nepřijde, tak to dobře nedopadne!
Šla jsem s Luckou na čtvrtku. Za chvíli na další a další. Za večer jsem měla něco kolem 20 broskvi a fernetu. Jsem se divila, že kromě pískání v uších mi nic nebylo. Většinu vatry jsem ale i přesto strávila v kleči u plotu. Plakala jsem.
Ještě nebylo ani dvě hodiny a my jsme se vydali na cestu domů. Nemám ve zvyku odcházet před koncem, ale tentokrát jsem nic nenamítala. Šli jsme úzkou cestičkou vedle cvičiště pro psy, na kterou se nevejdeme všichni naráz a tak Lucka byla v čele, za ni její kluk Pavel a na konec našeho provázku jsem uzavírala já. Vůbec jsem neviděla před sebe a tak jsem byla ráda, že Pavel nás obě drží za ruce. Po chvilce však pustil Lucčinu ruku a držel jen mně.
Je mi to divné, ale nebyla jsem schopná ze sebe vydat ani hlásku, tím více nechci naštvat Lucku. Nemám jí ráda, ale nechci nikomu ubližovat. Říkám si, že až vyjdeme na normální cestu, tak Pavel půjde za ni. Ba ne, už jsme prolezlí tu odpornou tmavou úzkou stezku, ale Pavel je mezi námi a obě zas drží za ruce.
„Mám žárlit?“, zazní v mých uších. „Jseš blbá?“, letí z mých úst.
Pavel mlčí a všichni jdeme dál. Jsme kamarádi, ale on mně hladí po ruce a zrovna se bavíme o mém klukovi! Prý není takový jak si ho představují, prý byl beze mě na zábavě a motali se kolem něho nějaké černovlásky.

Mám začít mít předsudek vůči černým vlasům? Stojí mi to vůbec za přemyšleni? Asi jo, uvažují totiž nad rozchodem. Opustila jsem kvůli němu svého posledního miláčka. Uvažují o návratu, ale nechci udělat chybu. Mám svého kluka ráda, i když není to můj typ. Už jsem byla u něho doma. Spála jsem s nim na jedné posteli. Znám jeho sourozence, rodiče a prarodiče. Většina z nich mně má ráda. Nechci nikomu ubližovat. Nemám na to povahu. Ale mám povahu na to, aby se mnou někdo vláčel? To už vůbec ne. Ať si nezahrává! Prosím, ať mně má rád. Chci být s nim. Nechci začínat znova. Už jsem si vybrala cestu a nechci měnit směr…

Jsme před železničním přejezdem. „Půjdeme po kolejích?“ Tři se tam nevejdeme a tak jdu po nich jen já a Pavel: „Co je pravdy na tom, že jsi se mnou chtěla chodit?“. „No, na zábavě v Lesnici.“ „A můžu vědět proč?“ „No připadals mi být takový férový.“ „A byla bys ochotná opustit Milána?“ „Víš, přemýšlím nad tím celý večer“, a slzy mi už zřetelně skapávají po tváři. Nechci to, ale má cesta je zatarasená a buď skočím do klidné vody a nebo půjdu strmitými svahy. Koleje končí, Lucka na nás čeká. Rozhovor končí.

Postel, má postel, konečně můžu spát… umírám jak jsem unavená, ale ještě zvládnu se podívat na blikající sms: „Promiň, našel jsem jinou.“ Pláči a tisknu Pavlův šatek v náruči.
Už nemusím opouštět Milána já, ale co Lucka? Bydlí přece přes plot a já stále nechci nikomu ubližovat. Nechci, ale Pavel je mým strmitým svahem a vodu zvolit nemůžu, jelikož neumím plávat. Promiň, Lucko, ale nemůžu jinak.