Nečekej od dívky úsměv, které jsi všechno vzal

Anotace: sobotní příběh

Seděl v hospodě. Kouř z cigaret ho štípal do jeho velkých hnědých očí. Byl unavený. Ospalý.
Měl zůstat v posteli! Jeho kamarádky seděly vedle něj a povídaly si. Proč sem vůbec šel?!
Proč nikomu jinčímu nezavolaly?! Proč zavolaly zrovna jemu?
Nikdo v té putice skoro nebyl. Možná všichni byli se svými rodinami.
DJ Mrňka, kterého si majitel hospody zaplatil, zrovna začal hrát nesmrtelné písničky.

Seděl tam u půl litru piva. Znuděnou tváří se díval střídavě na kamarádky, na televizi, na šipky, fotbálek. Mohli bysme aspoň něco zahrát! „Nezahrajem šipky?“ řekla dívka vedle něj. Měla zelenomodré oči s dlouhými řasy, které na něj mrkaly. Na sobě měla fialový svetr, v pasu zavázanou mašli, obyčejné rifle bělavější na kolenách. „Jo, klidně“ pověděl jí nazpět.
Ostatní dvě dívčiny už nastavovaly terč. Vzaly si šipky a postupně všichni hráli.
Šipky nezabraly. Nuda tady ještě byla. Další pivo. Proboha proč si zas zapalují?! K nim to vůbec nesedí! Ok, možná k jedné.
Komu píše? „Nakonec příjdou ti mladí?“ zeptala se Nikol. Nikol byla hodná, rozumná, inteligentní dívka, s velkýma modrýma očima, dlouhými promelírovanými vlasy, v šedém svetru, která seděla naproti Petrovi.
„Jojo, nakonec jo. Asi.“ „A kdo?“ Zeptal se. „No, moji bývalý spolužáci a jejich kamoš možná.“ „Jo tak. A kolik jim je?“ „Patnáct, šestnáct?“
Zabručel nespokojeností a jeho pohled nabral zvláštní tajemnost. Přemýšlel.
Z myšlenek ho vytrhla Maruš: „Tak napišeme někomu jestli nechce dojít,“ A zasmála se povzbudivě „ať se mezi nama nenudíš.“ „Nevím komu.“ „Já taky ne, Keny nemůže, je mu blbě, leží. Jeho brácha prej nemá peníze a jeho holka, ta Monika nechce jít bez něho. Tak mi někoho řekni komu mám napsat.“ „Dobře, 743896368. A napiš jestli nechce dojít.“ „Ok.“
Zpráva odeslána. „A kdo to byl?“ „Nevím, sem si vymyslel.“ „Petře!“ Zasmála se na něj naštvaně. Z donucení se taky zasmál svému (ne)vtipu.
Májin bývalý spolužák s jeho kamarádem ze školy nakonec došli. Mája se na Filipa, kluka s hnědými vlasy, medovýma očima a rovnátka, usmála. Stoupla si na špičky a pohladila jej po ramenu a něco mu zašeptala do ucha. Taky se usmál a rozepl kapsu u své modrošedé bundy. Vytáhl krabičku cigaret, podal ji jí a galantně zapálil.
Jeho kamarád ze školy se jmenoval Bob. Podobal se Májinýmu spolužáku Bobovi. Vypadali skoro stejně. Vysocí, s hnědými až černými vlasy, záhadnýma očima a pěkným úsměvem.
Mája je dovedla ke stolu a představila je. „Bobe, tohle je Petr, Nikol a Karolína. Tohle je Bob.“ Holky se na ně usmály a Petr na pozdrav pokývnul hlavou.
Přišla barmanka, kluci už už si chtěli objednat když v tom Filipovi špitla do ucha: „Hlavně si zatím neobjednávejte chlast.“ „Proč?“ „Já myslim, že by vám to nedala.“ Nesympatická černovláska odešla se sklinkami. „Jim by chlast neprodali ne?“ Zeptala se Mája svejch štamgastů. „Tak to nevím, ale tak…no…nevím.“ „Co chcete?“ Optal se Petr nováčků.
„Asi pivo.“ Pokrčil ramenama Filip. Petr se zvednul a šel k baru. Májka se na něj dívala. Petr byl zvláštní, tajemný svým způsobem. Byl introvert, neřekl nikomu nikdy nic, co se mu honí v hlavě. Ani své holce, se kterou se před necelými dvěmi měsíci rozešel.
Byl to takový ten Edward ze Stmívání, po kterém všechny holky šílí. Skoro všechny.
Měl čokoládovou kůži, atletickou postavu, krásný úsměv a roztomile rozcuchané vlasy.
Mája nemohla uvěřit, že je to možné. Před dvěma roky začaly s Mončou chodit na hřiště a poznávaly nové a nové lidi. Je zvláštní, jak se takové skvosty můžou najít mezi nimi. Všichni byly na ně hodní, i když se mezi nimi styděly. Zažili spolu už hodně. Za dva roky toho bylo dost špatného, ale i dobrého. Monča a Mája se seznámila s Petrovou bývalou holkou Evou. Od té doby byly ty tři dobré kamarádky. Eva byla drobunká holčina, s výrazným nosem a úzkými rty. Skoro vždy měla gelové nehty, které si vždy udělala. Sice jí vždy vydržely asi týden, ale jí to nevadilo. Aspoň každej týden měla jinčí barvu třpytek na nehtech.
Petr se s ní rozešel před dvěma měsíci, ale už nad tím přemýšlel přes půl roku.

Důvod? Eva přeci byla tolerantní, vtipná, možná více starostlivá, ale udělala by pro něj první a poslední. Důvod ani on sám moc nevěděl. Jednou si myslel, že to udělal proto, že si uvědomil, že má přes osmnáct a chce se bavit. Někdy zas, že ho snad přesvědčil jeho kamarád. Nebo si jen chtěl prostě užít svobody.
Mája sevřela oči. Kouř z cigaret jí vlezl do očí. To byla bolest!
Mezitím přišel Petr a položil před Boba a Filipa velké světlé pivo. „Zajdem na šipec?“ zeptala se Májka. Šipky byly její oblíbené. Vcelku dobře mířila a šlo jí to lépe než fotbal.
„Na skupiny?“ „Jop.“ „Kdo s kym?“ „Domluvime se až tam ať nám to nikdo nezabere.“

Marie byla s Filipem. Petr s Nikčou a Bob s Karolínou.
Filip Marii furt otravoval. Že neumí mířit a vůbec je blbá, že to chtěla hrát, když to neumí. Jednou trefila málo, jednou jí zas nadal proto, že trefila víc než on. Myslela, že ho zabije. Jak jednou odcházela, zastavila se u Petra a předávala mu šipky. „Já se o něj bojim.“ „Boj se, sem naštvaná na něj!“ „Šak právě. Ne že ho skopeš!“ Usmál se na ni zvesela. „Mám blízko k tomu.“ Hlesla a výhružně se na Filipa koukla.
Tohle kolo prohráli. Samozřejmě, že za to mohla jenom ona.
Hrála s Bobem. První kolo - číslo sedmdesátpět. Filip otevřel pusu a ona se na něj pohrdavě usmála. Předala šipky Petrovi. Vždy ucítila jeho prsty na jejích. Ne, to není možné! Prostě ne, určitě si zas něco nalhává. Je nalitej, to ho omlouvá.
S Bobem už vyhrála.
Teď hrála s Petrem. Byla dobrá sehraná dvojka. Samozřejmě vyhráli.
Petr si objednal pivo. Bob s Filipem se začali oblékat, že už půjdou domů. Bylo okolo jedenácté večer. Marie zas přišla k Filipovi a usmála se. „Teď jsem ti dobrej, co?“ Usmál se, tak až viděla jeho rovnátka na vrchních i spodních zubech. Spíš věděla, co na jednotlivého kluka platí. Zrovna tenhle – nebát se použít sílu, ale také se nebát použít své ženské zbraně.
Poděkovala a rozloučila se. Petr jí objednal Ferneta a sobě Tullamorku. „Na ex nebo na sex?“ Nedůvěřivě se podíval na svůj kotel a řekl: „Raději na sex.“ Ona se usmála, vypila půlku a druhou půlku vypila asi tak za pět minut. Nikol a Karolína se na ní zhrozeně podívaly. Věděly, že když Marie začne pít, tak je těžké jí zastavit. Něco Marii štíplo do nohy. Pomyslela si, že to bude nějaký nerv. Za chvilku něco do krku. Že by komár? V zimě? Koukla na Petra a ten se uculoval. V ruce držel jehličku z chvojky. „Ty jeden!“ Utrhla taky jednu a píchla ho do ruky. „Jau.“ Hlesl s úsměvem.



Uběhla hodina. Karolína odešla domů. Petr v sobě měl pět piv a Tullamorku a zrovna Karolínu doprovázel. Měly mu ještě jedno objednat. Marie mu objednala ještě jednu Tullamore Dew a velký škopek. Petr přišel. Měl na sobě hnědou bundu a Mariinu černou bavlněnou čepici. Zasmála se. Sednul si vedle ní. Kopl do sebe dalšího kotla, vzal pivo a šli zase na šipky. Každý hrál sám za sebe. DJ pouštěl rytmické písničky. Marie si zpívala a vrtěla zadkem do rytmu hudby. Petr seděl občas na barové židličce chytal ji okolo boků a určoval tak kroužení. Jindy zas stál, chytl jí za ruce a točil.
Nikča a Marie na tom byly v šipkách v podstatě stejně. Byly od sebe tak si dvacet bodů. Poslední kolo, teď a nebo nic! Marie vyhrála. Nikča měla asi patnáct bodů. A Petr? Stopadesát. Zuřil. „Holky nebude vám vadit, když budu mluvit sprostě ne?“ spokojeně se usmály.
Další hra.
Petr se v podstatě zlepšil. Sice nevyhrál, mluvil sprostě jako dlaždic, ale už mu do výhry zbývalo jen sedmdesát bodů.
Petřík začal mluvit o tom, že nic dneska už hrát s něma nebude. Že je to nespravedlivý všechno a že si jde raději sednout.
Tak ho nakonec obě dvě holky poslechly a sedly si.
Petr s Marií seděli vedle sebe a Nikol seděla naproti nim. Marie kývala hlavou ze strany na stranu podle hudby, co hráli. Pořád se ptala Nikči jestli s ní nepůjde tancovat. Začala hrát písnička What is love, kterou všichni milovali. Zkusila Petra vytáhnout na parket. Sice vstal, ale netancoval. Kouknula na Nikol, ta když pochopila, že jí chce Májka vytáhnout taky na tancování tak zakroutila hlavou. Maruš svěsila hlavu. Po chvilce Petra chytla za zápěstí a dotlačila ho tam. Tancovali tam asi tak minutu. Pak si šli sednout- nikomu nedělalo dobře, když se na ně dívala celá hospoda.
Májka zbytek písničky smutně proseděla. Milovala to. Tancování.
Pustili tam ploužák. Nikol řekla Petrovi „No vidíš, teď můžete tancovat oba dva!“ zařvala na ně skrz hudbu.
Fajn. Pomysleli si oba dva zároveň.
Mája se chytla Petra za ramena. Nedokázala se uvolnit. Potily se jí ruce a přemýšlela furt nad nespravedlností světa, proč musí být tak proklatě malá. „Příště by sis mohla vzít nějaký podpatky!“ Zařval jí Petr do ucha, až se skoro lekla. Byla mu sotva po prsa.
Stoupla si na špičky. „Ale tak sem to nemyslel!“ Znovu zařval Petr. Pokrčil nohy, tak až měly hlavy stejně. „Nemusíš prosim tě! Ještě tě budou bolet nohy!“ „Tak dobře.“ Zasmál se a narovnal se. Ploužák zpíval nějaký muž, takže byla živá hudba.
„Běžte si zazpívat duet.“ Trošku víc nahlas mu řekla Maruš. „Ne, to je dobrý. My budem zpívat a on nám ho bude muset dát!“ „Dobře.“ Zasmála se.
„Ještě, že tě lásko mám. S tebou mířím k výšinám. Ještě, že tě lásko mám. Na mou duši přisahám. Máš chuť stejnou, zůstaň se mnou.“ Zpívali si navzájem a smáli se přitom.
Na ni to bylo moc přeslazený, ta písnička, ale ploužáky většinou bývaj o lásce.

Písnička skončila. Díky Bohu! Už se jí točila hlava a Petrovi asi taky.
Začal další ploužák. Nikol, to ti nedaruju! Vytáhla jí, aby tancovala taky s Petrem.
Ona si šla sednout. Popíjela vodu s džusem a teď se překvapivě nudila ona. Petr už asi evidentně ne. Zamyslela se celkově nad vším. Proč není starší, vyšší, hubenější, vtipnější, inteligentnější…? Ale co, je to stejně jedno. Hlavně, že se s ní baví tak dobří lidi.

„Nečekej úsměv od dívky, které jsi všechno vzal.“ Všichni slyšeli zpěv muže, který se snažil o zpěv. Sice ho Petr nazýval borcem, ale holkám to přišlo jako podařené skřehotání.

Zaplatilo se vše na lístku a šlo se domů.

Petr byl divný. Už se tak nesmál a když se ho Mája ptala, co se stalo, tak jí odpověděl: „Prostě přemýšlím nad hovnama.“ „Nad jakejma?“ „Nad kterejma bych už neměl.“ Smutně se zasmál a sklopil oči. Nikol a Petr se s Maruš rozloučili. Chvilku se za nimi ještě dívala.

Nečekej úsměv od dívky, které jsi všechno vzal.

Těch několik slov Petrovi utkvělo v paměti a budil se kvůli nim i ve spaní. Vždycky si vzpomněl ještě na Májiny slova: „Jaký si to uděláš, takový to máš.“ A spalo se mu ještě hůře.

Ale co s tím teď?
Teď už nic. Minulost se už zlepšit nedá.
A i když se sebevíc snažil, aby byli s Evou alespoň přátelé. Nešlo to.
Díky těmhle několika slovům si to konečně uvědomil.