Pouta

Anotace: Trochu mimo můj styl. O rodině a realitě.

Tuhle kavárnu mám ráda. Je to tu útulné a během dopoledne všedních dnů se tu ukáže jen pár lidí. Dneska je to ale jiné. Nejsem tu, abych přemýšlela o všemožných záhadách vesmíru, ani proto abych si užila zdejšího klidu, nebo toho přeslazeného kafe, které už mi přinesli zcela automaticky. Věděli, že tam patří sedm kostek cukru. Snažila jsem se působit stejně jako pokaždé, když tu sedím. Jenže dneska jsem tu byla proto, abych si promluvila s tím mužem o dva stoly dál. Vypadal naprosto tuctově. Byl tuctový až na jednu věc. Byl to můj otec. V jeho krátkých šedých vlasem jsem poznávala snahu o kudrnatění se. Z těch pár slov, co jsem o něm za celý svůj život zaslechla, jsem si dokázala představit jeho světle hnědé vlasy a ony kudrlinky, které zamlada měl. Teď mu bylo kolem čtyřiceti pěti. Měl manželku a společně s ní si adoptoval dvouletou holčičku. Teď už jí bylo samozřejmě víc, ale nevím kolik přesně, nechtěla jsem to počítat už jen proto, že o mě se v životě nezajímal.
Ó ano, párkrát jsme se potkali na bance, když jsem šla za tetou. Minula jsem ho, aniž bych mu věnovala větší pozornost než komukoliv jinému. Jen společenský úsměv a typické ‚Dobrý den‘ ode mě obdržel jako každý. On se také nijak nezajímal. Nepoznali jsme se. Myslel si, že jsem dcera pokladnice, která je ve skutečnosti mou tetou. Několikrát jsme se takhle minuli. Žádné zvláštní pocity, když jsme se na sebe podívali. Prostě dva cizí lidé. Ani jsem si pořádně nepamatovala jeho tvář.
Před pár týdny to však prasklo. Mamka se o něm začala bavit s tetou. To, že mamky současný přítel není můj biologický otec jsem věděla od mala. Rodina z mamky strany mi to dávala najevo zřejmě, už jen tou nesympatií k němu a oslovováním ho pouze jeho příjmením. Víno na stole ve sklenicích měly už nalité a povídaly si nerušeně, i když jsem tam byla já. Většinou přede mnou o něm nemluvily. Jediné, co jsem si jako dítě zapamatovala bylo, že se jmenoval Pavel a že měl světle hnědé kudrnaté vlasy. A teď tu teta vykládala o tom, jak ho potkala v bance a jak si myslel, že jsem její dítě. V tu chvíli ve mně zatrnulo. Já ho potkala a nepoznala? Dychtivě jsem poslouchala dál, ale jejich rozhovor se jako typicky stočil jinam.
A před dvěmi dny mě oslovil na chodníku. Prý mám pozdravovat maminku na bance. Nebyla jsem schopna slov, jen jsem strnule přikývla a rychle zmizela. A v té kavárně jsem přemýšlela, co mu říct, jak začít náš rozhovor. Dopila jsem zbytek toho přeslazeného kafe a v ruce žmoulala papírek s číslem od Davida. Prý se mu líbím a chce se mnou do kina. Mám se ozvat. Nechávala jsem peníze na stole a nasadila si svůj kabát. Šla jsem k východu kolem jeho stolu. Zastavila jsem se u něj s papírkem sevřeným v ruce.
„Dobrý den.“ Čekala jsem na jeho reakci. Vzhlédl od novin a podíval se na mě.
„Dobrý den.“
„Já... tohle vám nejspíše vypadlo cestou z banky.“ Podala jsem mu kartičku, která mu opravdu cestou z banky vypadla. Nějaký slevový kupón, co dostal nejspíše od manželky. Aspoň jsem měla záminku s ním mluvit.
„Ah, díky, ani jsem si toho nevšiml.“ Usmál se a vzal si ho.
Najednou jsem nevěděla, jak začít. Ahoj jsem tvá dcera, kterou ses nepokoušel nikdy zkontaktovat ani ses na ni nikdy nezeptal? Ne, to jsem říct prostě nemohla. Možná jsem doufala, že se najednou poznáme, že pro něj budu víc než jen kolemjdoucí, že budu jeho dcera, na kterou může být pyšný. Čekala jsem, že mu dojde, že ta holka, co se snaží dělat jen správné věci, co se učí, aby se dostala na vysokou, aby na ni rodiče mohl být hrdí, není dcera pracovnice na bance, ale její sestry a jeho. Jenže nic se nekonalo. On byl pořád jen tuctovým postarším mužem a já dcerou pracovnice banky. Rozloučila jsem se a šla jsem dál. Papírek s číslem jsem zmačkala a hodila ho do koše u dveří. Žádná silná pouta nejsou ani mezi rodičem a dítětem, které se nedá ničím utlumit. Žádná láska do konce věků neexistuje. Měla bych přestat věřit na takové pohádky. Dala jsem si před kavárnou telefon k uchu.
„Ahoj Davide, tady Míša, co takhle pátek ve čtyři?“