Parket života

Anotace: postarší povídka, kterou jsem vyhrabal...stojí za to?

Nastává tma. S tmou dnes přichází mlha. Vlezlá, nekonečně nádherná mlha. Z dálky pomalu se přibližuje, ze země se vynořuje a začíná objímat naše těla. Všude kde jen může, nechává svoji stopu. Zakrývá hvězdy, pro námořníky noční můra, zakrývá srdce, pro tajné milence požehnání. V tento okamžik, kdy vše je přikryto bílou stěnou, není radno zůstávat sám. A tak…
…směr diskotéka.

Do prvního objetí jsi byla pouhá křehká neznámá. Čím více nádhernější, tím více tajemnější.
Stačilo jen malé popostrčení. A z neznámého človíčka se stala známost. Chvilková. Na pět minut. Při jediné písni. V jediném objetí.

Do prvního polibku, byla jsi pouhá kráska. Kráska co neví, co zde dnes dělá. Co zde hledá.
Jen využít malé chvilky a nastavit tvář k políbení. Tvář? Rty…

Do prvního tónu hudby, byla jsi pouhý nedotknutelný sen. Sen co se na dnešní kratičký večer stal skutečností.

Chtěl jsem tě vzít za ruku, ale tak se dnes a teď netancuje.
Objímám tě celým tělem, ruce ti pokládám jen zlehýnka na tvá záda. Boky jen v rychlosti jsem pohladil.
Cítím tvé ruce, jak si hrají na mých zádech. Nebojí se, na rozdíl od mých.

První tón.
Krok sem.
Celou svoji váhu přenáším do tvého těla. Nechávám se vstřebat do tvého objetí. Ponořuji se do tvého těla. Nejspíše krásného, křehkého, chtěného.
V tom jediném kroku cítím celou tvoji váhu. Přenesla jsi se, stejně jako já. Jsi v mém těle v mé mysli, v mém srdci.

Krok tam.
Nazpátek, v objetí několik vteřin. Dýchám ti do vlasů. Cítím jemnou vůni šampónu, která se pere v pozadí s všude přítomným smradem z cigaret.
Dýchám ti do vlasů. Snažím se do nich dostat. Vžít se do kořínků. Spatřit na co zrovna myslíš.
Snažím si užít to objetí, ten krok.

Krok tam.
Opět?
Zvedáš jen hlavu. Dívám se na tebe trochu z výše, jsi rozkošně malá a zároveň tak lehounce křehká.
V očích, snad modrých nebo šedých či hnědých, vidím otázku.
Ve svých mám tu a samou. Co znamená ten krok vedle? Na to a samé místo? Kam to vede?
Úsměv je odpovědí na vše.
Pokládáš opět hlavu na moji hruď. Snad slyšíš to srdce, které pro tebe před okamžikem začalo snít.
Snad tam ještě je.

Krok sem.
Všude okolo pouhá zrcadla. Vidím své oči, svoji tvář a tvá záda.
Zmaten z toho pocitu, když vidím toliko všeho. Zmaten z toho pocitu, že jde vše tak hladce a jednoduše.

Tvá ruce si přiložila k mým bokům.
Následuji tě a tím pádem tě trochu odsunuji od těla.
Najednou ztrácím tvé teplo a tlukot tvého života. Je to, jako když ztratím srdce, jako když ztratím slzu.
Držím tě pevně za boky. Hraji si tak s tebou.
Děláš to a samé.
V rytmu, v rytmu muziky co odevšad sem doléhá.

Díváš se mi do očí. Snažím se tvůj pohled vydržet. Zvládám to jen malý okamžik, tvá bolest je zničující.

Kroky tam.
Sjíždím prsty k tvému zadečku. Čekám reakci. Facku? Tázavý pohled? Pohoršení?
A ono zatím…
…úsměv a napodobení mě.

Opět jsi na hrudi. Vím, že teď už posloucháš to snění mého srdce. Viděl jsem ten pohled, když jsi ho poprvé uslyšela.
Bouřlivý? Snad. Anebo možná jen pokojný.

Lehce mačkám tvůj zadeček. Nevím, co jsi vůbec mohu myslet. Snad nejsem moc hrubý. Ale zas nechci být něžný. Přidávám na síle a tvé, na dotek, krásné masíčko se mi poddává.
Do uší mi zaznělo jen malé „ Ach…“

Kroky sem.
Jednou jsem se snažil opět ruce povolit a vrátit je na záda, ale tys mě chytla a vrátila tam, kde byly.
Neprotestuji. Proč také?

Točíme se ve víru světel. Všechno je dnes už jen rozmazané. Zvuky se prodírají tíhou bušení srdce a myšlenek na věci nezapomenuté.
Do rytmu vložil jsem svoji duši, stejně jak do tebe, vložil jsem svoje tělo.

Chtěl bych to nějak popsat: Snad krása? Blahost? Anebo jen chvilkový pocit štěstí. Možná všechno nebo jen bláznovství.

Cizí kroky sem a tam.
Z toho objetí krásy, štěstí, nádherného pocitu mě probrala postava. V rohu. V dálce ve stínech, kam jsem tě chtěl dovést. Tam v těch místech vidím jeho oči. Dívá se na nás a teď vím, že se dívá celou tu dobu co zde jsme. Celou dobu našeho štěstí. Snad pět minut?
Přemýšlím kdo to je, ale vím že je to on.
Vím, že tys ho ještě neviděla, protože by ti úsměv už tak nezářil.
Klopím zrak před jeho pohledem. Klopím své tělo, před tvým tělem. Klopím své srdce před novou zkušeností.
„ Lup..“ lupnutí ozvalo se mi z hrudi. Díváš se na mě. Z očí ti netečou slzy, to by bylo moc romantické a na to se dnes nehraje.
Sleduješ můj pohled. A až teď jsem zjistil, že jsi o něm celou dobu věděla.
Potřebovala jsi loutku. Mám jen pět šňůrek na hraní.

Kroky pryč.
Tvůj úsměv mě znovu odzbrojil. Nejsem schopný se na tebe naštvat.
Dáváš mi polibek na rty, jen lehce, ale více než by bylo slušností.
„ Ahoj, a sbohem…“ a odcházíš do tmy, za těma očima.

A já?
V objetí svých rukou beze změny tančím dále…