Nemocniční

Anotace: Je to spíš autoterapeutická záležitost. Potřebovala jsem to všechno někam - napadá mě jen jedno slovo - "vyblejt" (jestli je to pohoršující slovo, pak se omlouvám, ale napadá vás lepší?) Budete-li pohoršeni, klidně to sdělte :)

Probouzím se zamotaná v hadičkách. Tenhle typ pokojů moc dobře znám. Hadičky zavlažující, hadička odtoková. Fuj. Cítím se jako kus humusu válející se na posteli. Jo, tak tohle mi tam včera přišívali. Přišívali? Vlastně ani nevím, že něco takového probíhalo. Pamatuju si jen tu bezmoc, bolest a sestru, která mi strká nějaký papír k podepsání. A bylo to vůbec včera? Je ráno nebo večer?

Dvě známé tváře. Zase ustarané. Snaží se o úsměv.

„Mami?“
„Jak ti je?“
„O něco líp.“ Vážně? Jseš si tím jistá? No asi jo. V tomhle jsem se nějak naučila neříkat celou pravdu. Snažím se vytvořit povzbudivý úsměv. Ale koho tady chci vlastně povzbuzovat? „To už je ráno? Jak to, že vás sem pustili ráno?“ No jo, taťka, má svou zaměstnaneckou kartičku.
„Ne, je večer, pořád stejný den. Před chvílí tě sem převezli. Tak my už půjdeme. Kdybys něco potřebovala, zavolej. Taťka ti to donese.“
„Děkuju.“

Až teď si uvědomuju, jak ráda je vidím. To oni vždycky přijdou. Mají mě rádi. Mají mě rádi? Co je to za podivné pouto mezi rodiči a dětmi? Ještěže už šli. Sama bych se na sebe takhle nevydržela moc dlouho dívat. Asi budu spát. Na nic jiného se nějak necítím.

Další den začíná jako všechny ty dny tady. Liší se jen tím, jestli se můžete či nemůžete hýbat. A když máte hadičky zastrčený, kam to jen jde, tak to na pohyb moc nevypadá. Stejně bych sebou hned sekla, jen co bych se postavila na nohy. Nohy? Raději na ně nemyslet. Vypadá to, že se několikrát zvětšily a že bych si zrovna byla jistá, kde je v téhle chvíli mám, to říct nemůžu.

Dál je na programu občasná kontrola sestrou. Vyprázdnění močícího sáčku. Krása. Návštěva doktorů. „Slečno M., chyběly vám asi 4 litry tekutin, to už bylo vážné. Bla bla blablabla bla.“ Jasně, že to bylo vážný, ale co s tím mám teď jako asi dělat? Jistě, měla bych se nad sebou zamyslet, ale to si s dovolením nechám až na některý z následujících dnů.

Jídlo nebude. Stejně bych nic nejedla. Za to nějaká záležitost proti nevolnosti mi byla podána. A pak dlouho nic. Teď můžu být ráda, že jsem dost unavená a spaní mi jde snadno. Prospím se k večeru a pak budu zase spát.

Takhle je to ještě pár dnů. Jen s tím rozdílem, že každý další den se mi chce spát o něco míň. Hadiček ubývá, ale ta nejzásadněji nepříjemná setrvává.

„Není vám dobře?“
„Asi mám hypoglykémii.“
„Změřím vás.“
To bude dost zábava. Mají tady moc príma jehly, po kterých zůstávají ozdobné tečky na prstech. To zas budu jak kropenatá slepice. Nejlepší ale je, že se většina sester bojí vás do toho prstu bodnout, takže to dělá opatrně a velice pomalu, jenže to pak dosti nepříjemně bolí.
„3,1. Zavolám panu doktorovi, co vám můžeme dát.“
Odešla. Sranda je, že mám pořád puštěnou pumpu s inzulínem. Což mi nějak nedošlo. Naštěstí to došlo sestře.
Vrátila se.
„Já vám to vypnu, na tohle snad nemusím čekat na povolení.“
No jo, to bych byla ráda, kdybyste nečekala. To byste pak mohla čekat zbytečně. Ještě mám pár historek. Třeba o krvavým prostěradlu, a ta má hned dva díly. Ale myslím, že srandy už bylo dost.

Další den je den slavnostní. Odpojí mi katetr. Takže můžu vesele odskotačit na záchod. Ovšem není záchod jako záchod, čeká mě totiž močení do těch krásnejch skleněnejch džbánů. Je to tam jak na výstavce.
„Dámy a pánové, začíná soutěž v čůrání. Třeste se, já vás přečůrám!“ I když jak se tak dívám na popisky, tak spíš jen pánové. Mají výhodu ve strefování, ale já v tom mám cvik.
Jaké ale bylo moje zklamání, když jsem zjistila, že sestřičky ty džbány vylívají. Takže už mi zbylo jenom čárkování hrnků s čajem. A taky teploměr a optání se na stolici. „Stolice byla?“ „Nebyla.“ z čeho asi drahá sestro? Jistě, nemožno se na ni zlobit. Ptát se prostě musí.

Dnes mě čeká normální pokoj. Těžko říct, jestli se těšit. Na normálních pokojích mají totiž lidi větší potřebu komunikovat. A víte jaký je průměrný věk hospitalizovaných pacientů? Vysoký. Dost často až převysoký.
„Je libo teploměr?“
„Ne, děkuji.“
.....................................
Cinkání vozíku s léky. Leč já mám jen ta svá pera nadopovaná inzulínem, a na to je moc brzy.
„Stolice byla?“
„Byla.“
„Kolikrát?“
„Jednou.“ díky za optání
.....................................
Vozík se snídaní. Čekám na vyjádření doktora, kolik si toho můžu píchnout. Popravdě ale většinu z nich podezřívám, že tomu stejně houby rozumí. A pak se to ozve: „Deset jednotek Novorapidu, slečno M.“ Juchů, jupí. Trochu předčasný projev radost. Jesště nevím, co mě čeká na talíři... Jíst se mi sice moc nechce, ale člověk tím alespoň ukrojí kus času.
...............................
A co studujete za školu? Kolik vám je let? Jé, to jste tak mladinká!
....................................
Oběd
........................
Blíží se doba návštěv. Jenže jak se blíží, blíží se i pocit strachu. Čím blíž je začátek, tím blíž je i konec.
...................................
A to s těma dětma jezdíte na tábory? A teď chystáte výlet? No jo, to jste moc šikovná.
„Buď milá, buď milá, buď milá!“
.......................
Večeře
............
Čekám na noční dávku. „Šestnáct jednotek Insulatardu, slečno M.“ A můžu spát, rychle než přijdou další otázky.
„Jé slečna už asi usnula. Myslíte, že vážně spí? Dýchá nějak potichu. Myslíte, že dýchá?“
Dýchám, jistěže dýchám. Otočím se a zakašlu, aby bylo jasné, že opravdu DÝCHÁM!
Paní už taky usnuly. Jenže ony nespí moc tiše. Pokojem se ozývá pravidelné chrápání.
................................................
A další den nanovo. Teploměr. Stolice byla? Byla. Dvakrát. Normální? Normální. Deset jednotek, slečno M. ....... Otázky, návštěvy, .......... Chrápání, vstávání, teploměr, stolice......

-------------------------------------------------------

Tak co, holčičko. Jseš si vědomá toho, že nic z toho se vůbec nemuselo stát? Takže už to nikdy co? Neuděláš! Na to aby mi někdo každý den kontroloval, co do mě nateče, vyteče a vyleze, se cítím ještě dost mladá. Jenže ty prostě vždycky potřebuješ pořádně nakopat zadek, aby ti to došlo.
Tak jo, doufám, že si zapamatuješ, jak tě tvoje vlastní matka vede chodbou, a ty nemůžeš pořádně jít. Jak tě musí umývat, protože ty sama nejsi ničeho schopná. Jak tě vezou na posteli tou hnusnou chodbou a baví se o tom, kdo už přispěl na společnou televizi. Jak......