Svatba

Anotace: Povídka o jedné ne moc povedené svatbě

Na rozdíl od většiny ostatních lidí nemám svatby ráda. Jistě, všechno je dokonalé – nádherné místo, úžasně vonící květiny, spousty dobrého jídla a pití, bílé šaty nevěsty… Ale něco tu nevinnost a krásu kazí – lidé. Na svatbách totiž většina lidí nasadí masku štěstí, ale pod ní se skrývá jenom přetvářka. Dobře, možná kromě babiček a dědečků, kteří jsou doopravdy nadšení ze dvou zamilovaných lidí, kteří našli toho pravého pro život. Netuší totiž, že realita je úplně jiná. Možná mi nevěříte a říkáte si, jak to tu všechno přeháním a zveličuju. Možná věříte na pravou a čistou lásku. Já na ni nevěřím. Věří totiž jenom věcem, které vidím nebo cítím. A abyste věděli, že nezveličuji vůbec nic, povím vám o jedné hodně zvláštní svatbě, které jsem se zúčastnila. Bohužel, bohudík.

Večer před svatbou
Abyste pochopili celý příběh, začnu tím, kdo se měl vyslovením kouzelného slůvka „ano“ stát navždy vzorným manželem a manželkou. Ženich byl můj bývalý přítel. Už kvůli tomu asi chápete, že to nemohla být úplně normální svatba. Chodili jsme spolu asi čtyři roky před svatbou, pak si našel Moniku, moji bývalou spolužačku. Jistě, je to už dlouhá doba, jenže víte, jak to mezi bývalými občas chodí. Pořád mezi námi něco malého a nepatrného bylo. Navíc jsme zůstali přáteli a tak jsme se vídali na nejrůznějších akcích. S jeho novou přítelkyní jsem kamarádka nebyla. Ona si to možná myslela, prohodily jsme vždy pár slušných frází, když jsme se potkaly, ale tím to pro mě haslo. Možná jsem Moniku pořád brala trochu jako sokyni, i když jsem Sama zpátky nechtěla.
To by asi k vysvětlování vzájemných vztahů stačilo. Posuneme se tedy k něčemu zajímavějšímu – události, která se stala noc před svatbou.
Byl to pro mě úplně normální den. Alespoň ze začátku. Dorazila jsem z práce, uvařila něco lehkého k jídlu a se sklenicí vína usedla k televizi. Vtom mi zazvonil mobil. Na displeji svítilo jméno Sam, což se moc často nestávalo.
„Ahoj, Same,“ pozdravila jsem trochu udiveně.
„Ahoj, Emo,“ začal pomalu, jakoby si najednou nebyl jistý, že mi chtěl volat.
„Tak už jsou všechny přípravy dokončené?“ začala jsem tedy sama.
„Jo, už asi jo. Stejně skoro všechno zařizovala Monika, znáš to…“
„Tak to asi na svatbách chodí,“ prohodila jsem.
„Asi jo…“
„Same, řekni mi, proč voláš?“ Bylo mi jasné, že tlachání o ničem neměl v plánu.
„Já nevím, nějak na mě padla taková předsvatební depka. Nemohl bych se stavit? Pokecat o tom s někým jiným než s klukama, víš?“
„Kluci ti neumějí poradit?“ usmála jsem se.
„Jejich řeči stylu „nežeň se“ neberu jako rady,“ zasmál se taky.
„Tak v tom případě tě čekám. Vína mám dost.“
„Za chvíli jsem u tebe.“
Nevěděla jsem, co si o tom celém mám myslet. Být Monikou neskákala bych radostí, kdybych se dověděla, že můj nastávající byl večer před svatbou u bývalky. Nicméně já jsem se nevdávala, tak jsem tyto úvahy hodila za hlavu. Sam je můj kamarád a potřebuje si popovídat. Od toho kamarádi jsou, ne?
Ani ne za půl hodiny už zvonil zvonek a za dveřmi stál Sam.
„Ahoj, pojď dál ženichu,“ usmála jsem se na něj. Vypadal pořád stejně, jako když u mých dveří zvonil před těmi lety.
„To není sranda, Emi, to oslovení ve mně vyvolává hrůzu!“ mluvil naoko přehnaně vážně.
„Však ženich nebudeš donekonečna, zítra budeš manželem,“ dobírám si ho trochu.
„Ne, vážně. Trochu se bojím,“ podívá se na mě, jakoby čekal, že mu vynadám.
„Podívej, já jsem se nikdy nevdávala a tak asi nemůžu moc radit, ale podle mě je to normální. Jdeš do něčeho nového, co nejspíš potrvá celý život. Je to jenom nervozita, jste skvělý pár, vážně,“ snažila jsem se ho alespoň trochu povzbudit a uchlácholit, ale nevypadal nijak zvlášť nadšeně. „No, a jestli ti nepomohl můj proslov, snad ti pomůže sklenka vína, co říkáš?“
„Jo, ta by se víc než hodila,“ konečně trochu pookřál. Zřejmě se chtěl oprostit od všech myšlenek na svatbu a tak začal povídat o práci, fotbalu, který pořád hraje a podobně. Vždycky se mi s ním povídalo skvěle, poslouchal mě a měli jsme si co říct. Probrali jsme nejnovější drby z našeho velkoměsta typu kdo kde a s kým a u toho popíjeli už třetí sklenku vína. Pokud vám ale můžu poradit, co nikdy, ale opravdu nikdy nedělejte s bývalým přítelem den před jeho svatbou, tak rozhodně nevzpomínejte na staré časy, kdy jste byli spolu, a všechno bylo skvělé. A pokud to přeci jen uděláte, neotvírejte u toho čtvrtou láhev vína a rozhodně nevytahujte ze skříně staré společné fotky, které jste měla tolikrát chuť spálit.
„Hele a tady jsme byli na horách, pamatuješ?“ vzpomínala jsem u jedné z fotek, „byla to paráda, lyžování a tak.“
„Jenže ty jsi nelyžovala,“ smál se mi Sam, „vyjela jsi ráno na kopec, lehla na lehátko a večer jsi opálená sjela dolů.“
„No ale sjela jsem ten kopec na lyžích, takže jsem lyžovala,“ smála jsem se s ním.
„Páni, to je stará fotka. Oslavovali jsme moji první práci, viď?“
„Jo, to byla hezká oslava,“ prohodila jsem zamyšleně. Jestlipak si pamatuje…
„V ten večer jsme spolu poprvé strávili noc,“ podíval se na mě Sam.
„Ty si to pamatuješ?“
„Některé věci se nezapomínají,“ usmál se jemně a pak mě políbil.
„Same!“ vykřikla jsem. „Co to mělo být?“
„Promiň, já… já nevím, všechny ty vzpomínky a víno a ty… Pořád na tebe někdy myslím,“ svěřil se mi a já, posilněná alkoholem, už neměla důvod odolávat a zastavovat ho v tom, co se chystal udělat. Ačkoliv jsem věděla, jak špatnou věc děláme. Jenže rozhodnutí bylo víceméně hlavně na Samovi. A když mě líbal, věděla jsem, že byl rozhodnutý více než dobře.
Někdy se věci v noci nezdají tak hrozné, jako jsou hrozné ráno po tom. Zvlášť pokud je ve hře alkohol a nevěra. A v našem případě svatba. Když jsme se kolem osmé ráno probudili nazí v mé posteli, ani jeden z nás nevěděl, co říct.
„Dobré ráno,“ rozhodla jsem se, že prolomím ledy.
„Dobré…,“ mnul si oči Sam.
„Dnes se ženíš,“ připomenu bůhvíproč naprosto zbytečně.
„Já vím,“ kývnul Sam, „a budu ten nejhorší ženich na světě.“
„Ale to ne, stalo se to určitě už spoustě chlapů,“ snažila jsem se ho trochu povzbudit, ačkoliv jsem říkala blbosti.
„Jmenuj někoho,“ zasmál se zoufale.
„Dobře, dobře, nikoho neznám a nestává se to často,“ uznala jsem, „ale to není konec světa. Budeme prostě dělat, jakože nic! Dnešní noc se nestala a ty jsi spal v klidu doma u sebe v posteli.“
„Jo, přesně tak to uděláme,“ kývl znovu Sam, „dík, jsi zlato.“ Potom se oblékl a běžel vstříc svému svatebnímu dnu.
Věděla jsem, že bych si měla připadat hrozně. Ale mě bylo vlastně docela fajn. Byla to pěkná noc se špatným mužem. No tak, nestává se to občas každé z nás?

Svatební den
Všichni stály nastrojení a natěšení před kostelem a mě neuvěřitelně svrběl jazyk. Přiznám se, nejsem typ, co udrží tajemství. Jediným mým štěstí bylo, že moje nejlepší kamarádka Nina tuto vlastnost měla.
„Nino?“ křikla jsem na ni, když jsem ji viděla přicházet. Měla zpoždění, jak u ní bylo zvykem.
„No jo, jdu pozdě, ale to hlavní jsem neprošvihla, ne?“ smála se.
„Musím ti něco říct,“ podívala jsem se na ni vážně, „je to důležitý.“
„Ale teď není čas na…“
„To je rychlý,“ ujistila jsem ji, „včera večer jsem se vyspala se Samem.“ Nejdřív se Nina zatvářila, jakoby si nebyla jistá, zda nevtipkuju nebo ta věta není jen výplod mojí fantazie. Jenže byla to pravda a Nina to pochopila.
„Cože?“ bylo jediné, co z ní vypadlo.
„Nesmíš to nikomu říct!“
„To ale musíme někomu říct!“ nechápala, „jak můžeme nechat Moniku, aby se vdala za někoho takovýho?“
„Podívej, byla to asi chyba, i když tak nějak pěkná, ale není na nás, abychom jí to říkaly,“ snažila jsem se ji přesvědčit o své pravdě. „Sam se žení a my do toho nesmíme zasahovat. Jen jsem to potřebovala někomu říct.“
„Fajn,“ kývla odevzdaně, „víš, že jsi hrozná?“ řekla napůl žertem napůl vážně.
„Vím,“ ujistila jsem ji a objaly jsme se. Díky bohu za kamarádku jako je Nina!
Konečně přišel obřad. Sama jsem zahlédla asi na vteřinku a tak nějak mě potěšilo, že se naše pohledy, i když na tak krátkou dobu, setkaly. Věděla jsem, jak hrozně bych se měla cítit, ale bylo mi dobře. Nečekala jsem, že Sam řekne u oltáře ne a rozeběhne se ke mně, jak by se to jistojistě událo v romantickém filmu. Ale nevadilo mi to. Byla jsem si totiž jistá, že včerejší událost nebyla náhoda, nebylo to něco, co by se stalo jenom kvůli alkoholu. Věděla jsem, že Sam to tak chtěl. Jediné, čím jsem si jistá nebyla, byla budoucnost. Jak se ke mně teď Sam bude chovat? Bude předstírat, že se nic nestalo, nebo se mi bude vyhýbat? Anebo se ještě někdy na víno staví?
„Ach bože, určitě budu brečet,“ šeptla mi Nina, když se vše schylovalo ke kýženému projevení lásky slovem „ano“.
„Já určitě ne,“ zasmála jsem se.
„Přiznej se! Ani trochu bys tam teď místo Moniky nechtěla stát ty?“ položila mi Nina přímou otázku.
„Víš, že ani ne? Takhle je to fajn, ne?“ řekla jsem a Monika se zadívala přesně tak, jakože mi vůbec, ale vůbec nevěří. A ano, měla důvod. Pohádka se podle očekávání nekonala, Sam i Monika si řekli své ano a stali se manželi. Jenže jak může vydržet manželství, které už před svým počátkem mělo velký vroubek?
Přesunuli jsme se na oběd do nedaleké oblíbené restaurace, kde se vlastně měla konat celá hostina včetně závěrečné diskotéky. Sam si mě nevšímal a já mu to nemohla mít za zlé.
„Ahoj, holky, tak co, jak se vám tu líbí?“ sedla si Monika ke mně a Nině. Kamarádky byly hlavně ony dvě a já jsem se v Moničině přítomnosti necítila zrovna ve své kůži.
„Je to tu skvělý, oběd výborný a jsem si jistá, že jsem vám vyjedla všechny ty výborné koláče s marmeládou,“ smála se Nina a já jsem alespoň nasadila milý úsměv.
Když se Monika zvedala, aby si šla popovídat i s ostatními hosty, šeptla mi do ucha: „Nechápu, že jsi pořád tak blbá.“
„Co?“ nechápala jsem. Jenže Monika už byla pryč. Přetlumočila jsem tu větu Nině, která z toho nebyla o moc moudřejší, než já.
„Myslíš, že něco ví?“ zeptala jsem se Niny, jelikož jsem jiné vysvětlení neviděla.
„Musíš si s ní promluvit,“ rozhodla Nina. Ta příležitost se naskytla velmi brzy, když jsme se potkaly na dámské toaletě.
„Co to mělo znamenat? To že jsem ‚pořád tak blbá‘?“ vyjela jsem na ni hned, jak jsem ji spatřila.
„Vážně to chceš vědět? Většině holek se to nelíbí,“ ušklíbne se, a aniž by čekala na odpověď, pokračuje. „Víš, Samuel je hezkej a hodej kluk, ale má jednu vadu. Nenechá na pokoji žádnou sukni. Ale to snad víš sama, chodila jsi s ním. Nebo to nevíš? Podváděl tě na každém rohu. Dělá to i teď, ale já jsem se rozhodla mu to tolerovat. Pod jednou podmínkou. Že mi o všech svých děvkách řekne. A tak mi samozřejmě řekl i o tobě.“ Byla jsem jako opařená. Tohle byla rána, kterou bych nečekala ani v tom nejčernějším snu.
„Ale copak je? Snad sis nemyslela, že se místo se mnou dnes ožení s tebou,“ směje se Monika škodolibě.
„Bože můj,“ vzpamatovávám se z toho šoku, i když bych si přála vypadat před Monikou mnohem silnější. „Jak mu to můžeš trpět? Ani trochu ti to nevadí? Spí s jinejma a ty o tom víš!“
„Jo, ale vždycky se od těch kurviček vrátí ke mně. Do našeho bytu, do naší postele, chápeš?“ „Ne,“ hlesla jsem. Tohle jsem opravdu nechápala. I když mi bylo jasné, že z nás dvou jsem momentálně za blbku já. Potom všem, co jsem slyšela, nebyla jiná možnost, než jít na bar a kopnout do sebe několik vodek. Všechno jsem vylíčila Nině, která byla stejně v šoku jako já, akorát to nepotřebovala zapíjet alkoholem. Měla navíc tolik zdravého rozumu, že mě prosila, abych nechodila za Samem. Jenže já jsem musela. A s vodkami v krvi to šlo mnohem snáz. Odchytla jsem ho, když venku kouřil.
„Takže já jsem byla jenom jedna z mnoha?“ začala jsem zhurta.
„Emo, ty jsi opilá?“
„Možná,“ pokrčila jsem rameny. „Ale to je jedno, řekni, nic to neznamenalo? Jsem jedna z tvýho stáda krav, který skočily na tvoje kecy?“
„Em, tak to úplně není. Jsi kamarádka. Ale jinak máš pravdu, nic to neznamenalo. To, že si Moniku vezmu, jsi věděla. Tak co jsi čekala?“
„Jenom to, že jsem aspoň jediná, se kterou jsi jí podvedl…“
„Víš, my máme dohodu, že…“
„Já vím, já vím,“ zastavila jsem ho. „Už to slyšet nechci. Užij si zbytek večera a měj se.“
Odešla jsem domů. Proč zůstávat, že? Připadala jsem si dokonale ponížená, hloupá a smutná. Nejhorší ale bylo, že jsem z toho nikoho nemohla vinit. Kromě sebe.