Petro!

Anotace: Prosím promiň! A prosím, dej mi vědět, že jsi to četla, ale jinak dělej, že jsi to nečetla. Ty mě chápeš, že jo? :D

Asi jsem hrozný srab, koneckonců říkám to o sobě pořád, ale ačkoliv mi na tom hodně záleží, jediné, co jsem dokázala, bylo napsat tohle. Nikdy bych ti to do očí neřekla, a jestli to budeš číst, snad se ti do těch očí ani nepodívám.
Mám tě ráda. Tahle věta by stačila místo celého článku. Ne, nechci být jako jeden nejmenovaný člověk, dvojník „toho, kdo sedí v první lavici“. Nechci tě uvádět do rozpaků. Nechci se vtírat a nemám na to, říkat ti v každé konverzaci, jak tě mám ráda. Navíc mám v poslední době problém i ve svojí hlavě slovy vyjádřit, co cítím. Stejně tak nedokáži nejspíš dost dobře popsat, čeho si na tobě vážím. Snad úplně všeho. Nedávno si se mě ptala, co je na tobě dobrého, myslíš si, že nejsi v ničem nejlepší a já vím, že potřebuješ slyšet, že je to právě naopak, a tak se to alespoň pokusím naspat.
V životě jsem nepotkala nikoho takového, jako jsi ty. Někoho, komu můžu říct všechno, ale ne jen to, ty mě při tom i chápeš. Nebo mám alespoň ten pocit a v tom případě svou roli hraješ dobře. Mám ráda tvůj názor na život, jak pochopíš ostatní lidi, dokážeš je vyslechnout. Dobře vím, co si teď říkáš. Čtu ti přece myšlenky. Myslím to vážně, i když tomu nevěříš, opravdu dokážeš druhé vyslechnout a říct jim svůj upřímný názor a nebát se přitom, jaká bude jejich reakce. Obdivuji, jak dokážeš překonat sama sebe. Ta záležitost s „tím, kdo chodí o holi, červeným, kulatým“. Jak si se ho zeptala, já bych to v životě nedokázala. Sakra! Jak ti mám popsat, co mám na tobě ráda, když tě mám ráda celou?! Mám ráda tvoje neustálé vysmáté smajly, mám ráda tvoje vlajky, Černobyl, Murphyho, pesimismus, veškeré narážky, VŠECHNO! Sakra vím, v jaké situaci se jak zachováš a MÁM TO RÁDA! Nemůžu napsat všechno, to prostě nejde.
A mám ráda naše těžce vybudované kamarádství! Nevím, proč se mnou nemluvíš, snažila jsem se tě zeptat a nevěřím tomu, že nemáš důvod! Nechci o tebe přijít! Záleží mi na tobě! Pokud vím, přestala si se mnou mluvit v úterý o výtvarce. Když jsem ti řekla, že to zase nechápeš. Ale sakra, takhle jsem to nemyslela, měl to být vtip, narážka na stránku tvojí osobnosti, kterou mám mimochodem taky ráda. Prosím, můžeš mi to prominout a bavit se se mnou? Prostě dělat, jako bychom dokončily náš stroj času a tu událost vymazaly? Nebylo to myšlené špatně, promiň.
Ještě jsem ti chtěla říct jednu věc. Promiň. Za Moniku. Měla jsem se zachovat jinak. Zachovala jsem se hůř, než ona sama. Měla jsem se sebrat, říct Monice, že je kráva a jít s tebou pryč, nenechat tě, aby ses vymlouvala na referát. Teď už to vím, taky jsem to udělala, Monice jsem řekla, že je kráva, bohužel pozdě. Jestli tě to potěší, ona se takhle chovala, a stále chová, ke každému. Neznamená to, že bys byla horší, nebo tak něco. Ona nikdy nebyla kamarádka, jestli ostatní holky jo, ona nikdy, ale já jsem to neviděla. Všechno jsem jí odpouštěla a málem jsem kvůli tomu přišla o tebe. Vím, co sis potom o mně myslela, a nedivím se ti. Uvízla mi v paměti jedna chvíle, kdy jsme byly v malé tělocvičně, já jsem si šla stoupnout vedle tebe a ty si odešla. Já šla jak největší vtěrka za tebou. Dneska, když mi vyprávíš o dvojníkovi toho, „kdo sedí v první lavici“, vidím se v tom. Promiň.
Prosím, můžeš dělat, jako že si tohle nikdy nečetla? Už předem tě lituji, nevím, jak se u toho budeš cítit, ale pro jistotu promiň i ta tohle. Tak, teď víš všechno, co jsem chtěla, aby si věděla.