Růže v koši

Anotace: Jsou dny, kdy je lépe mlčet...

Šel jsem domů a v ruce svíral kytici růží.
Zdržel jsem se. Co naděláte, práce je práce a ta moje nezačíná píchačkama v šest a nekončí ve dvě. Jsem tam podle potřeby.
Petra to věděla, když jsme spolu začali chodit a věděla to, když se ke mně stěhovala. V poslední době se však změnila.
Každý den, kdy jsem se opozdil, jsem měl mobil zahlcený zmeškanými hovory a textovkami. Neustálé ataky a výčitky mi braly chuť vracet se domů. Co na tom, že tam na mne čekala mimořádně krásná žena, za kterou se na ulici každý ohlédl.
Já jsem se pomalu stával otrokem jejích požadavků a přání. Nebavilo mne to. Stokrát nic prý umoří i vola.
"Kdes zase byl?"
Obvyklá věta, kterou mne vítala místo dřívějšího: "Ahoj lásko, jak ses měl?"
Už jsem ani neodpovídal. Bylo to zbytečné. Jakákoliv má odpověď vyvolala stejnou reakci. Výbuch zlosti a nekonečný vodopád výčitek.
Tentokrát začala jinak. „Ale? Tys trefil?"
Ruka s kyticí růží mi klesla k boku a připravil jsem se na další dlouhý rozhovor.
"Celé dny sedím doma a čekám, až si na mne uděláš čas!"
"Má smysl vysvětlovat ti zas a znovu, že mám práci, kde to nehraje roli?"
"Samozřejmě, že nemá!" její sarkasmus byl břitký a nepříjemný. "Jaký by to mělo smysl? Taková hlupačka jako já přece nic nepochopí."
Odložil jsem květiny na stůl a odešel si sundat bundu. Když jsem se vrátil, stála na stejném místě a nenávistně si mě měřila.
"Co ty růže?" kývnul jsem hlavou k uvadajícím květům.
"Strč si je někam."
Beze slova jsem vzal rudý pugét a odhodil ho do koše. Zamračila se.
"Cos to udělal?"
"Strčil jsem je někam."
"Jak vtipné."
"Jistě. Jsem vtipný. O tom nemůže být pochyb."
Stiskla zuby. "Přestaň se chovat jako idiot, Adame."
Obrátil jsem se a přešel k lednici, abych si nalil sklenku coly. O možnosti, že bych se i najedl, jsem neuvažoval. Tentokrát to vypadalo na dlouho, takže kručení žaludku jsem ignoroval.
"Tak spusť." Vyzval jsem ji v momentě, kdy už otevírala ústa.
Zajíkla se. "No to snad... Děláš si ze mě srandu?"
"Jen nemám náladu stát tady jako malý kluk na hanbě."
"Snad by ses aspoň mohl pokusit o omluvu."
Nechápal jsem, zač se mám omlouvat.
„Prosím? A co jsem provedl?"
Vykulila na mne oči. "Právě jsem ti to řekla. Necháváš mne celé dny samotnou, vracíš se, kdy chceš a doufáš, že pořád bude všechno v pořádku. Tvá práce, tvá posilovna, tvá únava... Ty, ty a zase jen ty. Znáš i někoho jiného?"
Mlčky jsem na ni hleděl. Neměl jsem co říct, každé slovo bylo zbytečné. Ona se CHTĚLA zlobit, CHTĚLA vřískat a CHTĚLA být zlá.
Pokračovala dál ve svém útočném monologu a já jsem cítil, jak mne prostupuje nebezpečný chlad.
Neznala hranice. Nevěděla, že už dávno měla přestat. Nikdy nezažila mou skutečnou zlost.
Nekřičel jsem. Ne. To nikdy. Naopak. Čím víc mé nitro žhnulo, tím ledovější jsem byl na povrch. Můj mozek pracoval ryze analyticky a mé myšlenky byly logické a prosté jakékoliv emoce.
"Náš společný život jsem si představovala jinak. Jenže ty jsi studený a nudný. Slyšíš vůbec, co ti říkám? Nudím se s tebou. Není na tebe spoleh a je s tebou nuda..."
"Dost!"
Zarazila se a vylila oči. Otevřená ústa se rychle zavřela.
"A.. Adame." Vykoktala a ustoupila o krok zpět.
Tuhle reakci znám. Už mnoho lidí přede mnou couvlo, když jsem se skutečně naštval. A to se často nestávalo. Hlídal jsem se a většinou ovládal. Jenže...
"Dost!" opakoval jsem a slyšel svůj hlas. Být poblíž voda, možná by zmrzla.
Bylo téměř pozdě. Věděl jsem to. Překročila mou pomyslnou hranici. Podíval jsem se na hodiny.
"Máš přesně půl hodiny, aby sis sbalila a vypadla."
Ještě pořád jsem byl sám sebou. Sice ledově chladný, ale kontroloval jsem se.
"To myslíš vážně?"
"Naprosto."
Vztek, který se v ní zvednul, vymazal poslední kousek pudu sebezáchovy.
„Zbabělče." Zaječela pisklavým hlasem. „ Nejsi schopen za naši lásku ani bojovat. Co ty jsi za chlapa, když se neumíš pořádně rozzlobit?"
Dál se nedostala. Moje ruka před chvílí svírající květiny, teď držela její krk. Nebylo radno si se mnou zahrávat.

Když jsem se nad ránem vrátil domů, byl jsem opět klidný. Sbalil jsem všechny její věci, dal je do igelitové tašky a strčil na dno skříně. Až se pojedu příště podívat na svůj pozemek, vezmu ji sebou. Stejně je potřeba pokácet pár náletových stromků a strčit je do drtičky.
Jo, a nesmím zapomenout zkontrolovat, zda ta cedule s nápisem VSTUP ZAKÁZÁN - SOUKROMÝ POZEMEK vedoucí k močálům, pořád stojí.