Letní vzpomínka

Anotace: Malá povídečka, věnovaná jednomu letnímu týdnu, který jsem si opravdu užila....

Stojím u betonového schodiště, na kterém jsem v uplynulém týdnu nejednou zakopla a rozhlížím se kolem sebe. Ani jsem se neuvědomila jak mi to tady bude chybět. To co jsem tu zažila...To se jen tak nezapomíná. Tady jsem našla ty prázdninové kamarády, lidi, kteří se mnou každý večer dychtivě domlouvali kdy se sejdeme zítra a co podnikneme. Ano, byla to banda malých ukřičených dětí a dva puberťáci, kterým bych občas ráda zakroutila krkem, ale užili jsme si tolik legrace!
Prohlížím si hrad, který dostal zabrat. Cestičky mezi stromy jsou vyšlapané ještě víc a uprostřed kopce je vydřená tráva, v místech kde jsme se často nedobrovolně vezli po zadku dolů. Jabloň je pečlivě otrhaná a všude se válí ohryzky. Podařilo se nám zlomit ji několik větví při snaze dostat se z vězení. S povzdechem se vydám na poslední obchůzku. Vyšplápnu strmý kopec. Na začátku mi připadl nepřekonatelný a než jsem se vydrásala nahoru bolestivě mě bodalo v boku. Teď kdybych chtěla, vyběhnu ho jedna dvě. Dokonce jsem byla rychlejší než Martin. Pomalu jsem kráčela po prašné nakloněné stezičce a ukládala si do paměti všechny detaily. Přestože se mě kluci pořád ptají kdy přijedu znova, vím že už to takové nebude. Nikdy si tenhle skvělý týden nezopakujeme. Z téhle myšlenky se mi svírá hrdlo. Proč to krásné vždycky, ale vždycky tak rychle uteče? S úsměvem jsem si prohlédla samotku. Mech, který u starých bříz rostl je nenávratně pryč a několik posledních chomáčků toho měkoučkého koberce se válí v prachu. To je moje práce. Když jsem se ze samotky drásala pryč a u toho bojovala s Davem mech raději rezignoval a bez protestů se nechal vytrhnout a hodit Davidovi na hlavu. Popřípadě mě za triko. Bez povšimnutí jsme prošla kolem vězení kam nás kluci s oblibou shazovali, zvlášť bylo-li po dešti a kam na nás házeli jablka. Přesně do té doby než jsem s Lucinkou prošlápla únikovou cestu. Bylo to sice přes ostružiny a šípkový keř, ale lepší než tam stát bez možnosti útěku a nechat Martina házet po nás nahnilá jablka. Ano, hra nazvaná bitva tento týden opravdu získala na popularitě. Vyšla jsem na takzvané hradby a vzpomněla si jak mě kolem rozložité topolu proháněla dvouletá Vendula. Nevím jestli se víc bavili ostatní, kteří nás pozorovali, nebo já při pohledu na Vendin odhodlaný a zuřivý obličej. Pohlédla jsem dolů na hřiště ještě jednou jsem obdivovala stezičku, na které byly tento týden roztrženy nejedny kalhoty. Na hřišti samotném byla notně zdupaná tráva a zahlédla jsem i několik klacků, které nám sloužili jako meče při boji. S úšklebkemjsem si vzpomněla jsem jak jsem pokaždé prohrála, protože kluci byli nečestní a zatímco jsem bojovala s Martinem který mi nejednou zlomil meč jak se rozháněl se David připlížil, podrazil mi nohy a vítězně mě zasedl a diktoval si podmínky. Když jsem sveřepě odmítala vyjednávat, popadl mě za vlasy a demostrativně vláčel po hřišti a čekal co to udělá s malými holkami, které stály nahoře na hradu, který byl naším dívčím územím, odháněli přitom malého Vojtu s Adámkem a křičeli na mě, ať uteču a ať se nebojím, že se nevzdají a ubrání hrad. Potom se zase rozčiloval Martin, protože mě David nechal utéct. Byl to dokonalý týden.
Zamžourala jsem do sluníčka, které pomalu a jistě zapadlo. Zítra už tu nebudu stát a vyhlížet jestli David s Martinem už jedou, nebo se zase cpou. Dole pod schody už nebude stát Áďa a nebude svým pisklavým avšak nadšeným hláskem volat, že už jdu a svolávat všechny dívenky na hrad a kluky vyhánět dolů na hřiště, určujíc jim pravdila boje. Ještě jsem nahlédla na odvrácenou cestu kopce, kterou jsme využívali minimálně. Byla plná děr a kluzkých drnů trávy a navíc dostat se k ní nebylo snadné. Pokud někdo stál na hradbách okamžitě spatřil kluky, kteří se k této cestě plíží. Nikde tam nebyl žádný keř ani vysoká tráva, nemohli se schovat. Ale my tuto cestu hojně využívaly k útěku v případě, že klučí okupace se nedala zastavit a my musely dočasně z hradu dolů na hřiště.
Povzdechla jsem si vydala jsem se zadní cestou podél plotu školky. Prvně jsme o té cestě nevěděly- byla hodně zarostlá. Ale kluci ji našli a několikrát se přes ní dostali do našeho hradu. Pak jsme se, ale tento vchod naučily strážit a navíc tím, jak se jím probíhalo už neskýtal tak skvělou schovku. Pohlédla jsem na otrhané větve. Škubat listy a dělat si z nich různé ozdoby bylo naší oblíbenou zábavou. Pro mě už to byl jakýsi zvyk a tak když jsem procházela naposledy jsem si jeden list utrhla a začala jsem ho systematicky škubat na kousíčky. Snad mě ani nepřekvapovalo, že se mi chtělo brečet. Už jsem taková a myslím, že k tomu, že tohle skvělé dobrodružství končí nebyl slepý a hluchý nikdo z nás. Ano, odjížděla jsem jen já, já jsem jela domů. Ostatní tu bydleli a mohli se scházet kdykoliv se jim zachtělo. Ale všichni se shodli, že po mém odjezdu už to nebude takové. Byla jsem jejich stanoviskem polichocená a zarmoucená zároveň. Končí to. Scházela jsem dolů z kopce a dávala jsem si načas. Bylo to naposled.
Po poslední obhlídce hradu jsem se postavila na silničku a ještě jsme se naposledy kochala pohledem na to místo, které pro mě začalo tolik znamenat. Snad až příliš brzy dorazila Adélka s kluky. Přijeli se rozloučit. Seshora přiběhly i Kája s Luckou a tvářili se jako kdyby stály u lože umírajícího. Trochu jsme si připadala, že ten umírající jsem já.
" Dobře." řekla jsem s úsměvem. " Holky, než se dovalí kluci- držím Vám palce, hezky držte hrad, nedopusťte, aby spadl pod jejich nadvládu!"
" To nedovolíme!" slibovaly mi horlivě. " Ale musíš zase přijet, viď že přijedeš?" škemraly.
" To víte, že přijedu." usmála jsem se. Jestlipak ale taky vědí stejně dobře jako já, že už to nebude takové? Budeme starší. Především Martin, David a já. Budeme se na to dívat jinak. A nebude to takové jako letos. Už nikdy.
" Lucie, jmenuji tě svým zástupcem! Jsi zodpovědná za ostatní děvčata na hradu a taky za jeho chod. Musíte si udělat zásoby na zimu, ano? Kájo, ty jsi hlavním vyjednavačem. A Áďo, ty budeš
řídit střelbu." rozdělila jsme funkce, které byly poslední týden moje.
Všechny tři se potěšeně usmívaly a vzájemně porovnávaly svoje poslání. To už dorazili i kluci.
" Co tady kujete za pikle? A je Vám jasný, že když tady Mechovák jede domů hrad je náš?" zeptal se Martin výhružně.
" Nech si toho Mechováka." odsekla jsem. " Holky, vy pamatujte co jsem vám řekla."
" Jo, pamatujte." utahoval si z nás Martin.
Stoupla jsem mu na nohu. " No...Takže já půjdu. Jsem ráda, že jsme se poznali kluci a doufám, že se ještě uvidíme."
Oba přikývli. " Až tu budeš tak mi napiš." poprosí mě David.
" Určitě." Souhlasila jsem. " Mějte se tu krásně a..." pousmála jsem se. " Prostě se mějte hezky."
Obrátila jsem se k holkám. " Vy se taky mějte hezky, holky. A ať se Vám daří ve škole." vzhledem k tomu, že do začátku školního roku zbývá jen pár dní je tahle poznámka na místě.
" Tobě taky. A brzy přijeď!" prosí mě a jedna po druhé mě obejmou.
Přikývla jsem. Ráda bych na rozloučenou objala i kluky, ale nevím, nevím jak by se na to tvářili. Otočila jsem se na odchod. " Tak se tu všichni mějte." řekla jsem ještě jednou a pomalu jsem stoupala do schodů.
Nakonec jsem se rozběhla rychle do schodů. Nechtěla jsem to loučení protahovat. Už tak jsem měla na krajíčku a dovedu si představit co by říkal Martin kdybych se rozbrečela.
Nahoře jsem se otočila. Adélka, Lucka, Kája a kluci tam stáli a dívali se za mnou. Usmála jsem se a zamávala jsem. " Doufám, že se uvidíme co nejdřív!" vykřikla jsem.
Kývali mi na souhlas a všichni mávali. Z oka se mi skutálela jedna slza. Neviděli to. Naposled jsem se na ně podívala. A na hrad. Pak jsem se otočila a definitivně jsme dala sbohem tomuto skvělému týdnu.