Padnout a zase vstát

Anotace: Oceněný příspěvek do literární soutěže na téma "Mít tak kouzelnou hůlku..."

Plakat. Slanými kapkami vyplavit všechnu bolest. Je ostrá a řezavá. Jako každá jistota. Přeju si jenom neznat pravdu. Jenže je pozdě. Naději, té, která umírá poslední, právě natiskli parte. Tohle se přece nestává! Ne nám! Ne mně... Hlavou se honí jediné. Moci tak vyměnit svůj život za její. Darovat jí pár svých let. Má toho přece ještě tolik před sebou. Všechna ta věčná přátelství, chvilkové první lásky, chvilková zklamání. Najednou všechno pryč.

„Maminko, proč pláčeš?“

Směje se. Sedí na houpačce a učí se létat, hnědé vlásky neposedně rozevláté kolem obličeje. Vždy, když se její oranžové tenisky- vybrala si je k narozeninám- vyšvihnou nad její hlavu, vesele zavýskne. Dnes je opět dítětem, holčičkou, která se v poslední době čím dál častěji ztrácí v převleku prvních příznaků dospělosti, jak je to u třináctiletých dívek běžné. Když jsem se jí ptala, co chce dělat, nepřála si nic jiného, než se jít houpat. Být blíž nebi. Nic ji nebolí. Jen se směje. Tak šťastně a bezstarostně. Podívá se na mě a je dospělejší, než kdy dřív. Všechno to dětské je pryč, v jediné vteřině, kdy se mi dívá hluboko do očí.

„Neboj se, maminko. Vždycky budu s tebou.“

Plakat. Tiše. Hlasitý smutek už je pryč, zbyl jen ten bezhlasný proud,smířený a přeci nezastavitelný. Pohled upřený na špičky černých lodiček, hlavu mám plnou vůně kopretin. Kolik jich tu je... Jako v zahradě. Jako v zahradě, která kvete naposled, než ji spálí nemilosrdné slunce. Mám takový vztek! Vztek na všechny ty lidi kolem, za jejich soustrasné pohledy i za jejich snahu přesvědčit mě, že mi rozumí! Za všechny ty stisky rukou, neosobní a tolik opatrné, jako by mi mohli rozdrtit kosti. Copak nikdo z nich nechápe, že když je srdce na kousíčky, není ruka podstatná? Ne. Nechápou. Jak by mohli. Kdo si dokáže představit, co prožívám? Co prožívá matka, která přišla o své dítě?

„Proč pláčeš, maminko?“

Směje se. Sedí na houpačce, vlasy jí vlají kolem hlavy. Ze zlatého rámečku na televizi sleduje obývací pokoj, který vídala celý život. Vždycky, když jdu kolem, aspoň na okamžik padne můj zrak na ni. S veškerou láskou, kterou nepřestávám cítit. A s vděčností, která je den ode dne větší. Mačkám tlačítko ovladače. Ve stařičké obrazovce se zrcadlí moje tvář. A když se konečně rozzáří, slyším svůj vlastní hlas. Nemusím ho poslouchat. Vím přesně, co říká. Ty věty jsem si chystala dlouho. A ještě déle jsem se odhodlávala říct nahlas to, o čem jsem do teď nedokázala mluvit. O chvílích, kdy si člověk přeje zemřít, aby někdo jiný mohl žít. Kdy se chce stát součástí pohádek, kde všechno dobře končí. Kdy chce mít na okamžik moc všechno změnit. Ale také o momentu, kdy sám v sobě najde sílu a uvědomí si, že se nejde navždy zavřít v kleci vlastní duše. Kdy se odhodlá postavit osudu a pomoci sobě tím, že pomůže druhým, kdy se rozhodne žít svůj dlouhý život pro ty, kteří tolik času nemají. Plnit jim jejich přání. Třebaže poslední.

V televizi obraz známého domu. Starého, podobného Minotaurovu labyrintu. Dnes se jím jako Ariadnina nit táhne smích těch, kteří nechtějí přestat žít, přestože podle lékařů umírají. Ve větvích stromů v rozlehlé zahradě se prohání vítr. A někde v jeho hlase nesou se domem tiše šeptaná slova.

„Neboj se, maminko. Vždycky budu s tebou.“