Joe V.

Anotace: Joeův otec se hlásí o slovo.. Zvrat, po kterým vezmou události rychlý spád.

Když bylo Joeovi 14 let, odehrály se v jeho životě události, jež později nabraly rychlý a neočekávaný spád, a předurčily tak chmurné vyústění Joeova příběhu.
Vše začalo na jaře 1997. Toho roku bylo obzvlášť deštivé a nevlídné jaro, a celý Dayton se zahalil do husté mlhavé clony. Kdekoho to depresivní šedé počasí svádělo k ponurým myšlenkám. Ovšem lidem, jako byla Isabelle Lambadová, pomohla zatažená obloha naopak rozjasnit mysl. A tak se jednoho pošmurného rána rozhodla provést věc, která by skoncovala s dosavadním tyranismem ze strany manžela a mohla by přinést rozřešení celé zdánlivě bezvýchodné a zoufalé situace.
"Ano, slyšíš dobře, rozvedu se s tebou!" opakovala Isabelle manželovi, který jen nevěřícně zíral na rozvodový papír, jímž mu mávala před očima.
"Jakže?!" ptal se potřetí. Seděl v křesle před televizí ve svém obvyklém denním úboru; propocené tílko, volné džíny, služební opasek, stále s hrdostí připjatý okolo pasu, a jako vždy třímal v ruce láhev piva, po kterém se často až nesnesitelně rychle opíjel. Dovnitř zataženým oknem neproudilo téměř žádné světlo, a místností se linul nepříjemný pach zkaženého jídla a alkoholu.
Isabelle mlčky položila papír na stolek před televizí.
"Podepiš to," řekla prostě a odkulhala do chodby.
Začala si oblékat kabát, když se z obýváku ozval rozlícený řev: "Tohle mám já podepsat?!!"
Muž se zavrčením nakopl konferenční stolek, z něhož slétlo několik talířů, jenž se vzápětí s pronikavým třeskotem rozbily o podlahu. Ozvalo se zafunění. Dunivé, nejisté kroky.
Isabelle na chvíli ztuhla, s roztřesenou rukou položenou na sametových knoflíčcích kabátu. Uvažovala o útěku, ale už bylo pozdě; dovnitř se klátivou chůzí dopotácel manžel.
"To si myslíš, že ti tohle podepíšu, ty čubko?!" zahlaholil, opírajíc se celým tělem o rám vchodových dveří. Žena sebrala odvahu a postavila se naproti němu; z jeho mlhavého pohledu poznala, že jeho střízlivost už dávno vzal čert. Stála tam, tiše a bojácně, s jednou nohou posunutou dozadu, stále šoupajíc podrážkou o podlahu v nerozhodnosti, zdá se má nebo nemá dát na útěk. Rozhodla se statečně vyčkat.
Joseph se opíral o dveře, v obličeji byl celý rudý a sípal.
"Myslíš, že tě nechám zdrhnout do nějakýho kurevskýho města, kde budeš všem vykládat, co se tu děje a neděje?! To si myslíš?!!" zařval. Isabelle sebou trhla, ale dál stála na místě se zrakem sklopeným k zemi.
"Že ti podepíšu tohle vyjebaný lejstro?!" Naklonil se k ní a zamával jí papírem těsně před obličejem. Isabelle k němu zvedla oči plné bolestných slz.
"Prosím.." zašeptala.
Joseph zachroptěl vzteky. "Víš co si o tomhle myslim, ty náno?!" vykřikl. "Tohle!!" Vzal papír do ruky, zuřivě ho roztrhal a hodil jí ho k nohám. Isabelle cítila, jak se jí poletující cáry papíru zakmitaly kolem řas. Už se nesnažila skrýt slzy a hlasitě se rozplakala.
"Josephe, prosím, bylo by to tak lepší..!" zavzlykala naléhavě. Ale na opilého manžela měly její uslzené prosby přesně opačný dojem; čím víc manželka naříkala, tím větší radost z toho měl. Jen ať trpí.
"Ať tě ani nenapadne někde si stěžovat!" pohrozil jí. Uplakaná Isabelle udělala krůček vzad.
"Stejně se to jednou někdo dozví..!"
Chodbou se rozezněl Josephův odporný smích.
"A myslíš, že to někoho bude zajímat?! Žalování nějaký postižený krávy?!"
"Určitě je bude zajímat, kdo z ní tu postiženou krávu udělal!"
V tu chvíli se Josephovi zatmělo před očima. Na opilce udělal až překvapivě rychlý krok vpřed, máchnul rukou a obrovskou silou udeřil Isabelle pěstí do tváře. Křehká žena se bez jediného vzdechu sesunula k zemi jako potrefený motýl. Při pádu se uhodila čelem o podlahu, údy měla tvrdým dopadem zkroucené a zchromlé a jediné, co v šoku vnímala, byla hořkosladká chuť krve, která se jí řinula z rozbitých úst.
Ale Joseph ještě neměl dost. Dopotácel se k znehybnělému tělu manželky a poklekl.
"Tak co, ještě pořád mě chceš srát s tim tvym rozvodem?!" zasyčel jí do ucha. Pak jí pevně chytil za vlasy, ach za ty krásné zlaté vlasy, a začal do ní bít tak surově a zlostně, jako nikdy předtím. S krutým uspokojením pozoroval, jak se tělo pod jeho ranami ani neškubne, a jen zchromle a nehybně přijímá bití i kopance. Tak brutálně svou ženu ještě nikdy nezbil; potřeboval ze sebe vybít všechen vztek, který mu přihnala, a trvalo téměř půlhodinu, než byl s jejím tělem konečně hotový. Samotná Isabelle ztratila vědomí brzy poté, co jí uštědřil první rány, a byla tak milosrdně ušetřena bolesti a utrpení. Když Joseph skončil, nechal manželku bezvládně ležet přede dveřmi.

Téměř po třech hodinách konečně začala Isabelle přicházet k sobě. Otupělými smysly ještě nebyla schopná plně si uvědomit palčivou bolest, která jí svírala celé tělo. Nemohla se ani pohnout, jako by měla všechny kosti v těle zlámané, a pod rozbitými ústy se na podlaze utvořila malá kaluž krve, skapávající z jejích rtů. Chtěla křičet, plakat, volat o pomoc; ale hlas ji zradil a ze staženého hrdla nevyšla ani hláska.
Asi po půlhodině, kdy Isabelle pomalu začínala věřit, že je tohle její konec, a kdy pociťovala, že její tělo slábne a chladne, po té půlhodině plné mučivé bolesti a beznaděje se konečně otevřely dveře.
Na podlaze, přímo před zamženýma Isabellinýma očima, vyskočil úzký pruh světla. Ozvalo se tiché zalapání po dechu, rychlé kroky, a vzápětí se nad Isabelle někdo sklonil a položil jí ruku na bolavá záda.
"Mami, mami!!" uslyšela Isabelle známý hlas, jakoby z velké dálky.
Bože na nebi, záchrana.