STONAVA - DEN I.

Anotace: Ze života hrdinů Stonavy. Jejich prohry, výhry a osudy.

Sbírka: STONAVA

Tak jsme se tedy přistěhovali. Pronalajali jsme si malý byt na sídlišti. Stonava je krásné místo pro bydlení. Má v sobě všechno co člověk potřebuje. Šachta kam se podíváš, krásná příroda, v hodpodách dobré pivo a všude kolem plno dobrých lidí.
Momentálně bydlíme v bytě na sídlišti Hořany, ale již brzy se budeme opět stěhovat, stavíme domek na Bonkvě, je to v trochhu lepší lokalitě Stonavy.
Dneska se půjdu trochu projít ven, trochu to tady poznat, poznat nějaké lidi. Asi se stavím na pivečko. Prý jsou tady dobré podniky, tak uvidíme.
Tak po půl dni konečně vyrážím ven, beru si s sebou stovku, tak doufám, že mi to na pár piv bude stačit. Jdu cestou z kopce, koukám se po okolí, je tu nějak moc krásně, je půlka července a slunce tu neuvěřitelně pálí. No, než dojdu k hospodě, tak bych se mohl trochu představit. Jmenuji se Honza, právě jsme se s rodinou přistěhovali z Těrlicka. Hodláme tady žít, stavíme tady rodinný domek. Je mi čerstvě osmnáct let a stále studuji střední školu. Teď mě vlastně napadá, že odtud to budu mít do školy blíž. No jo, další výhoda, proč tady bydlet.
No, procházím kolem krásného kostela, usmívám se na plné kolo. V okolí hraje hudba, nějaká dechovka. Líbí se mi, že tady hraje hudba jen tak na ulicích. Je to takové zpestření na procházce, jen by ta hudba mohla hrát nějak veseleji. Jdu dál, pobrukávám si s hrající hudbou a usmívám se.... Lehce si poskakuji. A jej, právě vidím z kostela vycházet plno lidí v černém oblečení, nesoucí rakev a za nimi celý orchestr. Sakra, tak tak to je. To není hudba ulice, ale pohřeb. No, snad mě nikdo neviděl. Taková ostuda hned první den. To snad není možné. nesměle pokračují dále, zařadím se za pochodující pohřeb a mířím dále k hospodě. Průvod pohřbu se odpojil ke hřbitovu a já jdu dále, jdu z kopce a naskytuje se mi krásný výhled po Stonavě, před sebou vidím hospodu, tedy spíše restauraci.
Sednu si do parku, objednávám si pivko a koukám po okolí. Kolem plno místních občanů. Cítím na sobě, jak si mě všichni prohlížejí, jak se o mě baví. Jak už mám pivo na stole, přisedá si ke mě jedna holka, zeptala se mě jestli tu mám volno, já se nebránil. Po chvíli zjišťuji, že se jmenuje Marika a je velice sympatická a vypadá to, že s ní bude sranda. Dáváme se do řeči, vypráví mi, jak to tady chodí. Jaké se pořádají akce v PZKO, což je vlastně ta restaurace, je to takový komplex i s kulturákem. Marika mě seznamuje se servírkou, která mi nese pivo. Hezká a šikovná servírka, která se jmenuje Karin. Povídáme si s Marikou, popíjíme pivko, kouříme jednu cigaretu za druhou. Ani se mi moc nechce domů. Avšak už se blíží večer, nabízím Marice, že jí odprovodím. Ukazuje mi, kde bydlí. Shodou náhod zjišťujeme, že bydlí hned vedle parcely, kde právě stavíme dům. Koukáme na náš rozestavěný dům. Otec říkal, že zhruba za dva týdny to bude k nastěhování. Tak se moc na Hořanech nezabydluji. Ani jsem si nevybaloval všechny věci, když se do měsíce budeme zase stěhovat. Přesto mě zítra čeká návštěva obecního úřadu, musím se nahlásit, abych se za dva týdny mohl zase přehlásit. Opruz.
No, Marika už je doma a já domů mířím také. Cestou ještě potkávám nějakou partičku, zastavují mě, ptají se mě co tu dělám, jestli jsem tu nový, a co mám s Marikou. Tak se jim představuji, vysvětluji, že Mariku znám pár hodin, že jsme se dnes seznámili. No partička vypadala zajímavě, byli tam dva kluci, Olin, který chodí s Tamarou, Alan a Petra. Nějak jsme se zakecali, Alan a Petra jsou sourozenci, a staví dům hned vedle nás. Takže budeme sousedi. Nestiháv věřit, jak se tady dostávám rychle s každým do kontaktu. Olin s Tamarou bydlí taky na Hořanech, tak máme ještě kus společné cesty. Povídáme si o všem možném. Vysvětluji Tamaře, že studuji hotelovku, a že momentálně jsem bez brigády. Ona mi sděluje, že můžu klidně nastoupit do pezetky, kde ona taky dělá. Pracuje se tam jen o víkendech, na akcích. Olin tam taky dělá, ale moc z toho nadšený není. Slibuji Tamaře, že se tam hned zítra zajdu domluvit a uvidíme. Loučím se s těma dvěma hrdličkama a jdu domů. Ještě jsme se stihli domluvit, že zajdeme zítra na pivo. Tak se už těším. Jsou zrovna prázdniny, takže ráno nikam nevstávám. Sedím ještě na počítači a píši si s přáteli z Těrlicka, které teď moc vídat už asi nebudu. Pomalu usínám a přemýšlím o celé Stonavě. Co mě tu čeká, co mě nemine. Jak se tu budu mít, vyniknu tu? A co jak se všichni o mě dozví, že...... chrrrr..... chrrrr..... usl jsem rychle.....