Komu asi…

Anotace: Překvapilo by vás, kdyby jste se vrátili na svůj hotelový pokoj a ten byl otevřený a takové překvapení můžete zrovna zažít...

15.5.2011
Komu asi…

Začalo to už při příjezdu na stanovené místo. Způsobilo to jedno z mých rozjímání, které mně poslední dobou bombardují. Zamyslel jsem se nad nějakým motivem, který mi z hlavy ihned, vymizel. Při tomto rozjímání, jsem málem přejel autobusovou zastávku, kde jsem měl vystoupit. Jen záblesk duchapřítomnosti zabránil tomu, abych nepřejel o stanici dál. Myslel jsem si v pravdě naivně, že jsem ještě v předešlém městě a vystopit mám až na další zastávce. Hlas mně však upozornil, že tomu tak není. A tak jsem hbitě vyskočil a netrpělivě se otázal řidiče autobusu, co je to za zastávku. Jeho odpověď zněla, že už jsme v Ústí.

V panice jsem pobral všechny zavazadla a přískokem v před jako partyzán opustil autobus. Oknem jsem zkontroloval, jestli jsem v tomto zběsilém úprku pobral opravdu všechna zavazadla. Pohled do okna autobusu mně uklidnil, na místě kde jsem celou cestu seděl, se nic nenacházelo a tak mi spadl kámen ze srdce. Když jsem se na silnici po tomto krkolomném vystoupení zorientoval, nabral jsem kurz, hotel Jas, kde se má setkání konat.Odpolední a večerní program naprosto překonal moje očekávání. To co vyzařovalo z knih od paní lektorky, které jsem si doma hezky v ústraní skoro ilegálně předčítal, abych nepoutal zbytečnou pozornost, že se rodí nový neotřelí autor, nebo snad další otravný grafoman ..?

No to se ještě uvidí...

V každém případě jsem na sebe nechtěl zbytečně upozorňovat, aby ta má činnost nevyvolávala posměšné odezvy. Prostě, tento den splnil moje nejnáročnější představy, se kterými jsem do kurzu přicestoval.

A tak jsem si po večerním programu zašel do hotelové restaurace, na sklenku bílého. A jak už to bývá, nezůstalo jenom u jedné. S ostatními přáteli jsme se proklábosili až do nového dne. Bylo už krátce před jednou, a tak jsme se jednotlivě začali trousit na své pokoje. Po družném rozhovoru s ostatními, jsem se s návratem na pokoj, trochu opozdil. A když jsem dopil i já, ležérním krokem jsem se šplhal do pater, dřímaje klíč od pokoje v pravé ruce. K mému nemilému překvapení jsem v úděsu zjistil, že dveře mého pokoje jsou lehce pootevřené. V hlavě mi začalo šrotovat. Jsem si na sto procent jistý, že jsem při odchodu zamknul. Úplně přesně si vybavuji, jak zámek dvakrát cvaknul a já s dobrým pocitem před více jak třemi hodinami nabral kurz hotelová restaurace. Sevřelo mně podivné zděšení a rozbušilo se mi srdce. Copak už jsem takovej dement, že při odchodu z pokoje nechám otevřeno a nezamknu ?

Pootočil jsem hlavou a rozhlédl se po setmělé chodbě. Byl na ní divný tichý klid. Většina návštěvníků už zřejmě spí, napadlo mě. Pohlédl jsem na hodinky, bylo právě 1:47. Začal jsem panikařit, ale na vteřinu jsem chtěl zapřemýšlet. To se mi však nepodařilo, krev se mi hnala do hlavy tak prudce, nebyl jsem schopen přemýšlet. Klíč v ruce jsem zastrčil do kapsy u kalhot, nebudu ho potřebovat, když jsou dveře otevřené, napadlo mě z ničeho nic. Tiše jsem přistoupil ke dveřím. Škvírou mezi nimi a futrem jsem se snažil nahlédnout dovnitř, do svého pokoje. Přitom jsem naslouchal, jestli neuslyším nějaké zvuky. Dveře však byli jen lehce pootevřené a tak jsem nic neviděl. V tom jsem měl pocit, že jsem zaslechl nějaký šramot, ale nebyl jsem si jistý, jestli ten zvuk vychází z mého pokoje. Napadlo mě, že tam asi ještě někdo bude.

„Šmejd zasrkej “ hučelo mojí hlavou.

„Chce mě vydrat.“ promluvil hlas ve mně.

Ruce se mi začaly lehce třást. Mám na něj vletět, nebo mám seběhnout dolů na recepci a požádat o pomoc. Nechtěl jsem mu dát příležitost, aby utekl a tak jsem zvolil první variantu. V zápětí mně napadla varianta další, začít řvát a udělat povyk, ale ta mně opustila rychleji než ta předešlá, jít na recepci.

„Vletím na něj.“ řekl jsem si tiše.

Zřejmě to způsobila ta trocha alkoholu, kterou jsem před tím dole na báru požil. Najednou byl ze mě hrdina, ani nevím, jak se to stalo. Nebýt toho alkoholu stoprocentně bych letěl pro pomoc. Nejsem žádný akční superman, který vlastní silou zdolá lupiče, a právě teď mně napadlo. Co když tam není sám. Pod návalem vzrušení a strachu, opatrně pootevírám dveře, asi tak do jedné třetiny. Nechtěl jsem toho lapku vyplašit. Znovu jsem zaslechl skoro neslyšitelný šramot. Bylo to jako kdyby někdo, seděl na posteli, takové lehké zavlnění a zašustění postelové madrace. Nejistě jsem se soukal do chodbičky, která oddělovala hlavní pokoj od vstupních dveří. Bylo to dosti nepříjemné, protože jsem nevěděl, co mohu očekávat. Jasné však bylo, že pokud toho loupežníka překvapím, bude chtít vzít nohy na ramena a já mu v tom musím zabránit. Ještě jsem přemýšlel, jestli nemám přece jenom vycouvat, a povolat pomoc ze zálohy. Ovšem byl už jsem uvnitř a vše jsem se snažil dělat velice tiše.. Vybavuji si, že jsem byl jako náš kocour, neslyšitelně jsem našlapoval, jak to dělá jenom on, přitom když loví. A opravdu. I já, se cítil jako lovec. Napětí se zvyšovalo, adrenalin stoupal, ale já nechtěl nic uspěchat, za žádnou cenu jsem ho nechtěl vyplašit. Vše jsem dělal velmi pomalu a tiše. A jak už jsem skoro viděl do hlavního pokoje. Bylo tam dosti tmavé přítmí, jen lampy z blízkého náměstí sem tam malý paprsek světla, zlehýnka osvětloval místnost přede mnou. Ale stejně nebylo toho moc vidět. Musel jsem jít, ještě blíž. Ten pocit byl nesnesitelný, trvalo to snad hodiny, ale ve skutečnosti to bylo jenom pár vteřin. V tom jsem uviděl něco, co jsem opravdu nečekal. Krve by se ve mně nedořezal. V ten okamžik, to byly snad tucty hodin, strávených v úděsu, z toho co jsem spatřil před sebou se mi zježila kůže na zátylku.

Na posteli leželo něco. Něco co mi připomínalo lidské tělo. Hned jsem si ani neuvědomil, jestli to je ženské nebo mužské, tělo. Ale při bližším vnímavém pohledu, jsem rozeznal, že je to ženská. Ležela tam jako vyvržený vorvaň z hloubky oceánu. Ovšem trošku pohublí vorvaň, jak jsem si všiml. Zhluboka oddychovala. Roztažená na obou postelích, jak široká tak dlouhá. Levou tvář měla zabořenou do polštáře a přes pravou tvář, jí stékaly pramínky dlouhých černých vlasů. Do obličeje jsem jí neviděl v tom přítmí, měla ho stejně zakrytý těmi vlasy. Zaujali mně na té osobě dvě věci. Byla to mladá bruneta v rudě zbarvených šatech, které byly lehonce vykasané až k jejímu pozadí. Fascinoval mně ten pohled, kde do tmy svítilo její sněhově bílé spodní prádlo. Další věc, která mně zarazila, byla totálně vožralá. Ležela tam naprosto umrtvená alkoholem, asi jí tam někdo přivlekl a uložil, bez jejího vědomí. Protože se zrovna nacházela skoro v bezvědomí. V tu chvíli jsem si uvědomil, že je někde chyba. Lapka se rozplynut v to co tady leží.

A tak jak tiše jsem se vkradl do tohoto pokoje, tak ještě tišeji jsem z něho zase vycouval. Uvědomil jsem si, že chyba bude zřejmě na mojí straně. Při pomyšlení, že by se zbudila a uviděla cizího chlápka, určitě by začala řvát. Ale nejsem si jistý, jestli by si toho vůbec všimla, byla naprosto na šrot. Dalo se to poznat i z vůně, kterou jsem asi teprve teď uvědomil, čpěla tak silně uvnitř pokoje. Alkoholové výpary, stačilo by škrtnout sirkou a všichni by jsme v tomto hotelu lehli popelem. Pomalu jsem se dostal k hlavním dveřím a vyšel na chodbu. Pohledem jsem přejel přes číslo, které bylo na dveřích. Bylo na nich 411. Uvědomil jsem si, že tu něco nehraje a rukou zajel do kapsy u kalhot. Jedním tahem, jsem z ní vytáhl klíč od svého pokoje. Na dřevěné visačce bylo číslo 3II.

Polil mně pot a rychle jsem přešel přes setmělou chodbu. V tom jsem uslyšel výtah, který se blížil ze zdola. Jen taktak jsem se stačil skrýt za rohem chodby a výtah zastavil v patře. Několik osob vystoupilo. V siluetách jsem rozpoznal postavu ženy a dvou mužů. Zpoza rohu, jsem je po očku sledoval, jak se v bujaré náladě, vracejí na své pokoje. Vysoký mladý muž se zastavil před pokojem, ze kterého jsem před pár vteřinami vyběhl. Něco zamumlal hlubokým hlasem a dveře za sebou hlasitě zabouchl. Já jsem se opřel o zeď a zhluboka si oddechl. Kdyby mně tam načapal, změnil bych se v lapku já a on v supermana. Krůpěje potu mi stekla po čele na tvář a sjela až na bradu. Seběhl jsem o patro níže a ukryl se na svůj.

Doopravdy.

Tentokrát už na svůj pokoj, s pocitem naprostého vyčerpání.

Hned ráno, když jsem se probudil, bylo ještě dosti brzo. Usedl jsem ke stolu a všechny svoje útrapy z předešlého dne a včera sepsal na papír, když jsem dopsal poslední slovo, ulevilo se mi, že to dopadlo alespoň takto. Na to mi zakručelo v břiše a já se vydal do přízemí hotelu, kde se právě podávala snídaně. Nabral jsem si na talíř nějaké pochutiny a usedl ke stolu. Když jsem začal jíst, spatřil jsem známou postavu. Byla to ta silueta, byl to ten muž, který se v noci vracel na pokoj o patro výš. Nesl v jedné ruce talíř plný jídla a ve druhé silnou černou kávu. Mířil si to ven z jídelny.

Zamyslel jsem se.

Komu asi…