Vydýchat, otřít a napít…

Anotace: Předem se omlouvám dámám, protože tento příběh je napsán spíše pro pány. A předem se omlouvám pánům, protože tento příběh směřuje k dámám.

Ten den jsem po celodenním shonu usedl na mučící zařízení. Pevně si upnul nohy do podnoží. Vzal madlo do ruky a několika rychlými tempy rozjel setrvačné zařízení před sebou. Nával kyslíku se mi nahrnul do plic a já rozjel tréninkový stroj. Přitom jsem nevěnoval pozornost drobné změně, která se toho dne udála. A tak bylo moje překvapení o to větší, když přede mně, do veslovacího stroje usedla mladá hezká dívka.

Ještě jsem jí tu neviděl, napadlo mně, v přívalu rozcvičovacího tempa. K mému překvapení za několik okamžiků zjišťuji, že trenér omarodil a tato sympatická holčina je jeho zástup. Mrkl jsem po ní očkem a zaradoval se. Hledět na ní dalších padesát minut, po tu dobu trénink trvá, bude vítaným obohacením, řekl jsem si. Bude to odměna za dřinu, kterou tu dnes podstoupím. Ale to jsem ještě netušil, jaké trable mi tato rošáda způsobí. Po krátkém rozjezdu přišel čas na skupinový strečink. Miluji, miluji tyto chvíle, kdy je čas rozhýbat tělo, všechny údy v něm, dodává mi to pocit připravenosti na to, co přijde. A mnohdy to jsou opravdové galeje…


Poprvé jsem si všimnul drobné odlišnosti, když jsem zpět usedl na svůj stroj. Od té doby to z mé hlavy nevymizelo. Byl to jen pohled koutkem oka. Prokletá desetina vteřiny, nebo snad chlapská zvědavost. Přistihl jsem se, že na ní zírám. Začala vysvětlovat program dnešního tréninku a jen ve skrytu duše jsem doufal, že si mého pohledu nevšimla. Přistihl jsem se, jak si potichu v hlavě říkám.

„Copak jsi nějaký puberťák, patnáctiletý střevo, který oplzle čumí na vnady krásný trenérky. Tak to tedy chlapče ne. Bude ti skoro čtyřicet a chováš se jako pubescent. “

Ihned jsem si ten pohled zakázal. Začal jsem upřeně hledět na malý monitor před sebou. Nato jsme všichni zúčastnění zatáhly za madlo, které jsme svíraly v rukou. Tím začal první interval za šesti přislíbených, které budou trvat šest minut.

***

První interval.

Instruktorka nás začala povzbuzovat hlasitými povely. Rázně nás úkolovala. A tím sjednotila naše tempo. Znovu jsem se přistihl, že civím na její hruď. Byl to neskutečný pohled. Vykolejilo mně to naprosto. Nečekaný magnet mé pozornosti. V tom jsem zapomněl, jakým tempem vlastně jedu, ale ihned mně navedl její rázný povel.

„ Dvacet pět vlevo nahoře, všichni držíme tempo, ještě minutu a půl, potom zrychlíme.“ sjela místnost pohledem. Aby si zkontrolovala, jestli se někdo nefláká.

Ihned jsem upravil tempo na pětadvacet, nechci budit pozornost, protože na veslovacím trenažéru je každá odchylka ihned patrná. V mysli jsem měl naprostý zmatek. Příval tvořící se chemie v mé hlavě, mozek byl naprosto nepřipravený, na tento povel. Je naučený na jiný signál, který se vytváří při tomto zátěžovém cvičení. A nejednou mu můj oční kontakt diktuje zcela jiné povely. Příval emocí, způsobující dosti vyvinuté ženské dispozice, mého mučitele. Skoro celý první interval se v mé hlavě tyto dvě nesmiřitelné informace rvaly o přežití. Jednou vítězila ta a vzápětí ta druhá. A teď co já s tím, poručit jsem jim nedovedl. I když jsem se nedíval a snažil jsem se všemožně vyhnout tomu přitažlivému pohledu. Zpráva vysílaná na nezničitelné frekvenci bez přestání utočila na můj nervový systém.

První interval byl skoro u konce. Modlil jsem se, abych nebyl tak slizký, abych nepřekročil hranici slušného chování. Aby si nevšimla, toho co mně pod lebeční kostí naprosto, ovládá a odvádí od toho, proč tu vlastně jsem. Jsem tu proto, abych pořádně potrápil tělo, abych se naprosto fyzicky odrovnal a uděl něco pro svůj cholesterol.

Začala devadesátivteřinová přestávka. To je tak na to pořádně se vydýchat, lehce si otřít pot a doplnil tekutiny...

***

Začal druhý interval.

Nechápu to, už je to asi deset minut a ty její vnady jsou pořád jako kopí. Má je tak postavený, připadám si jako bych byl na rytířském klání. Nepotřebovala by ani dlouhou dřevěnou tyč, aby mně srazila z mého trenažéru, jako protivníka z koně. Nemohu si pomoci, rád bych se díval jinam, ale posed na trenažéru, mi nedovoluje otočit hlavou a dívat se třeba na poletující ptáčky za okny. Snažím se to vyřešit. Znovu se upínám na malý monitor před sebou, ale to mi vydrželo jenom chvilku. Zkouším novou lest. Nepřítomný pohled do zdi za ní. Všechno je marné pomyslím si v zápětí. Vzpomněl jsem si na své kamarádky, které mi občas vypráví, jak je ve fitness centru pozorují nadržení hejsci a tím jim celé cvičení natolik otráví a znechutí, že pak už cvičit raději nejdou, aby je tam očumoval, kde jaký uchyl. A tak jsem si také začal připadat, jako uchyl. Musím tento problém co nejrychleji vyřešit, nebo se propadnu do pekel.

A je tu konec druhého intervalu. Teď jsem to konečně lehce rozjel. Nastává čas, dát si v příštím intervalu do těla. Konečně mě roupy přejdou, věřil jsem, že se zbavím přitažlivého terče před sebou.

Vydýchat, otřít, a napít…

***

A je tu třetí zátěžový interval.

Těším se na něj jako malej kluk. Pryč s těmi negativními myšlenkami. To už i ona, motivuje nás, abychom se neflákali a pro své těla udělaly něco užitečného.

„ Pozor na záda, netahejte to zády, vše musí vycházet z nohou.“

Slyším její motivující hlas. Vzal jsem její slova naprosto vážně, a věřil, že mně vysvobodí s jejího zakletí. Když jsem viděl poslední vteřiny tohoto intervalu na svém displeji. Dělaly se mi mžitky před očima. To byl naprosto destruktivní kyslíkový deficit. Připadal jsem si, jako bych se na trenažéru vznášel. Jako bych lovil perlorodky, v hlouby oceánu a výdrž měl jen na třicet vteřin a já strávil pod vodou nejméně pět minut. To byl můj nejostřejší interval za poslední pětiletku, ale ve skrytu duše jsem doufal, že přijde ještě ten poslední. Ani si už nepamatuji, jestli jsem periferním zrakem kontroloval ty její, dvě rozinky v čokoládě. Ale řeknu zcela upřímně, že během těch šesti minut, nebyl na lumpárny čas. Na monitoru jsem měl výsledný čas tohoto o čtrnáct vteřin rychlejší než ten předešlí. Bylo na něm 01:48:3. Dalo by se říci, že jsem hluboce překonal své dosavadní maximum na této trati. Na šesti minutový interval naprosto skvělí ne-li světový čas v mé rekreantské kategorii.

Co světový. Olympijský čas v mé skupině. Naprosto nepřekonatelný průměr na pět set metrů pomyslel jsem si, ale mozek to nebral. Když interval skončil, nemohl jsem vyndat nohy z poutek. Chtěl jsem si je natáhnout, protože se mi naprosto zakyselily a nebylo daleko ke křečím. Obával jsem se, abych se za pár vteřin vůbec rozjel. Dýchal jsem jako sentinel, byl to řádný kyslíkový dluh. Krutá daň, kterou budu splácet až do konce tréninku. Ale musím se přiznat, tentokrát mně nezajímaly žádné její vnady. Ani kdyby se svlékly, všechny dámy v této místnosti, nepostřehl bych to. Zato si mně všimla, naše trenérka. Přistoupila, ke mně a pohledem zkontrolovala můj monitor.

„Perfektní, skvělý čas….“ vyjekla překvapeně, nebo něco takového.

Nebyl jsem jí schopen vnímat. Do krku se mi nedostával potřebný kyslík, jen kdyby chudinka, věděla, co to moje harakiri způsobilo. Podivila by se a já bych se zastyděl. Teď jsem však byl zbrunátnělí nedostatkem kyslíku a lapal jsem po dechu jako kapr. Jejímu vyjeknutí jsem jen z posledních sil přitakal.

A tak vydýchat, otřít a napít…

***

Čtvrtý interval.

Mi posloužil jako návrat na zem. Musel jsem zmobilizovat všechny síly, jak morální tak tělesné. Nohy mi brnkaly jako mule, která týdny nese těžký náklad a cíl má v nedohlednu. Mám ztuhlé kolena. Tentokrát to tahám spíše rukama, čehož si ihned všimla, moje mučitelka a ihned vydala pokyn.

„ Pozor na ruce, zapojíme nohy, vše vychází z nohou, ruce jenom dotahují...“

Tím jsem si uvědomil, že mně opravdu nepřehlédla. Vzal jsem si její výtku k srdci a ihned nohy zapojil. Náhle mně zatahalo, něco jako malá pozvolná křeč v levém lýtku. Dostavila se mrcha dosti předčasně, pomyslil jsem si. A snažil se přesunout těžiště síly na druhou nohu. Interval pozvolna končí. Byl pro mě jeden z těch odpočinkových, potřeboval jsem srovnat dech. Při pohledu na trenérku, přesněji řečeno na její záludné vybavení, které pořád neochabovalo, jsem se po očku rozhlížel i po ostatních pánech zde přítomných, jestli i je přece jenom trochu nerozptyluje její neobvyklá výbavička. Musím se přiznat, že mně to opravdu zaskočilo. Na tréninky chodíme společně, ženy i muži. Hezky půl na půl, ale nikdy mně u žádné tato jejich přirozenost nezaskočila, jako u této. A tak jsem si všiml že, tento problém zřejmě neřeším jenom já, ale i kolega po mé pravici, se zalíbením tupě zírá na její vnady.

A co. Tak jsem s tím přestal dělat ciráty. Pořádně jsem si to prohlédl, když něco vysvětlovala, mladé ženě, která tu je poprvé jak sama přiznala na začátku hodiny.

Vydýchat, otřít a napít…

***

Předposlední interval.

Potřebuji uspořit ještě nějaké síly do závěrečného úseku, který je vždy ošidný. Protože se tu a tam stává, že si na nás trenér vymyslí nějakou tu kulišárnu. A tak mám v tomto intervalu čas pozorovat své okolí. Je to takový čas na lumpárny a na obhlídku potencionálních soupeřů, až se pojede nějaký závod na čas. A tak se pod mojí lebeční kostí rozehrává opravdový souboj chemie. Z jedné strany tělo vytváří potřebné látky vyplívající z tělesné zátěže. A z druhé strany se mísí s pocity sexisticky zaměřených očí.

„Je to vůbec normální.“ skoro se slyším říci.

Po celou tu dobu cvičení, tak ostře, tak provokativně, zduřené ženské vnady, které mně celou tu dobu provokují. Byly jako návnada, nastražená někde hluboko v lese. Připadal jsem si jako Grizly a ona je ten lovec, který číhá. Až se hladový medvěd vrhne do pasti plné medu. Uvažuji o tom. Jestli ta krásná dáma se sportovní postavou, o tom vůbec ví. Jestli si to uvědomuje. Na jednu stranu je to hezké, krásné a přirozené. Na druhou stranu až pohoršující, až otravující. Kde jaký puritán by se ohradil a požádal by jí aby si oblékla teplákovou bundu, kterou má pověšenou vedle trenažéru. Záleží, z kterého konce to člověk vezme. Evidentně si to vůbec neuvědomuje, zřejmě je to na denním pořádku, vydechl jsem. Zaplať pánbů, že nevidí do mé hlavy. Zaplať pánbů, že je tady jenom na záskok. Co bych řekl doma, až se vrátím ze cvičení. Jak to doma odprezentuji a už vůbec jak se s mojí láskou o tomto pro mě neřešitelném problému mohu pobavit. Nemohu. To bych měl se cvičením utrum. Jak jí znám.

Vydýchat, otřít a napít...

***

A je tu finále, poslední interval.

Zkáza pro naše těla, celou přestávku jsem se ujišťoval, že to ještě jednou rozpálím. V tomto intervalu se vždy vydám z posledních sil. Sáhnu si vždy až na dno. Zde se vždy projeví morálka. Jak každý z nás přistupuje k tréninku, jak na tom jsme. Byl jsem připraven ze sebe vydat naprosto vše, co ve mně ještě zbylo. Naprostá sebevražda, přede mnou. Vždy se na poslední interval těším. Mohl jsem ze sebe vydat všechnu energii, až do poslední mrtě. Že jsem udělal naprosto vše pro svoji figuru, a cévy. No prostě pro své zdraví.

Ale toho dne to bylo jinak, jak to odstartovalo na začátku, tak se to na konci dílem jaké si magie či čeho, zase zhroutilo. Přepadla mně před posledním intervalem úzkost z toho, že to budu mít za sebou. Já a ty její kouzelný body, středo body. Nádherný provokující bradavky. Byl jsem jako kojenec, který se nechce rozloučit s přísunem potravy a domáhá se neustále na své matce lahodného nektaru. Její prsa nebyla veliká, spíše naopak. Tahle na první pohled sympatická mladá žena, byla plochá jako hladina zamrzlého jezera. Ale ty její extrémně vyvinuté bradavky, předčily i ty největší, nejšílenější kozy, pokleslých krásek v nestydatých časopisech, které si mi chlapy potají prohlížíme, když trůníme uzavření před okolím a oplzle ceníme zuby na nestydaté obrázky. A tak mně čas od času přepadne po těch jejích bradavkách nostalgie. Protože od té doby jsem jí jako zástup za nemocného kolegu na svých hodinách neměl. A na hodiny, které předcvičuje, jsem se zatím neodvážil.

A tak mi nezbývá než.

Vydýchat, otřít a napít….