Probuzení...

Anotace: Co vše se může přihodit jednoho nedělního rána...

Probuzení.

Toho rána mně probudil nejmladší člen naší rodiny, který už tři roky obývá naší společnou domácnost. Strčil do mně svojí tvrdou palicí a jako by řekl.

„ Hele, vstávej, už je ráno. “

Nelibě jsem pocítil jeho dotek. Nato Bert nasadil druhý ještě důraznější donucovací prostředek. Začal mi olizovat tvář, svým drsným jazykem. Kdo máte zkušenost s kočičím jazykem, určitě víte, o čem mluvím. Je to jako hrubý šmirgl, který přejede člověku po tváři. S nevolí jsem zavrčel, otevřel jsem jedno oko a změřil si kočičího kamaráda pohledem. Při tomto pohledu, jsem uviděl, že se zrovna dvakrát jako kočičí kamarád netváří.


Stál neústupně přede mnou, ihned mi bylo jasné, o co jde. I přes drobný handicap. A to, neměl jsem na nose brýle, chvilku mi trvalo, než jsem pořádně zaostřil pohled. Připadal jsem si jako drahý fotoaparát, po kratším ostření jsem rozpoznal jeho uhrančivý pohled. Pohled našeho Berta, jak pobaveně hledí na můj vrásčitej obličej. Představte si, na hodinách za ním bylo pět dvacet čtyři. A tak začalo jedno dubnové nedělní ráno.


První nátlak.

Chvíli mi trvalo, než to můj mozek zpracoval. Přepadl mně pocit rozmrzelosti, jako blesk mi projelo hlavou.

„ To snad nemyslíš vážně. “ pronesl jsem k němu.

V zápětí na to jsem si uvědomil. Je neděle ráno, jsme tu sami, naše něžné pohlaví nás na tento víkend opustilo. Naše milovaná jela na wellness víkend s kamarádkami. A já, si už od pátku maloval, že si od nedělního rána udělám osobní siestičku. Nedělní válečku, že se proválím až do oběda, nikým nevyrušován a netrýzněn. Při představě, že mě nebudou sledovat žádné oči, bohužel jedny oči mě sledují. Tyhle kočičí. Ukončil jsem rychle svoje představy a snažil jsem se vymyslet, čím tohoto kočičáka obloudím. Jedna z variant byla, že se otočím na druhý bok a budu ho ignorovat, budu dělat, že tam není. Druhá varianta byla, že vstanu, umyju jeho misku na žrádlo a naplním jí voňavým čerstvým pamlskem. A tak mi toto rozjímání zabralo asi deset vteřin, mezi touto kalkulací čeho jsem po ranním probuzení schopen, se začal připomínat i Bert. Opakovaně mi dával krátké svižné hlavičky, až to dunělo, ani se mně raději neptejte, která z hlav duněla víc. A tak když se začal takto dramaticky připomínat, musel jsem se rozhodnout. Vstal jsem a šel mu dát do misky, vybranou delikatesu. Whiskas supremek, zahučel do jeho korýtka. Vůně, se rozletěla chodbou, bude to jen otázka, sekund kdy tento oblíbený pamlsek, najde cestu do jeho nosu. Několik milionů buněk v jeho čenichu pak udělá své. Za okamžik jsem si všiml, jak vůně slídí v jeho chřípí. V tom zavelela a rázný pokyn Berta odvádí, k neodolatelné snídani. Připadalo mi, jako by byl psem, který ucítil čubu a běžel za ní, tak byl tento povel mocný. Po zhlédnutí tohoto srdcervoucího příběhu jsem zpět rychle zahučel do peřin. Vyhřátý pelíšek mně přivítal s otevřenou náručí. A pocit dobře vykonaného odloudění mně zavedl na myšlenku, že po té, co si kočičák naplní břicho, dá mi snad pokoj a nechá mně v klidu alespoň do osmi. Přikryl jsem se peřinou až pod bradu a začal se oddávat snění. Těsně před tím než jsem usnul, zahlédl jsem koutkem oka, jak se venku pomalu rozednívá. Při tomto lehkém zaklimbání jsem ještě uslyšel mlaskot, který se linul z chodby, kde si Bert dopřával své zasloužené odměny, na mě ukořistěné. Obrátil jsem se na bok a za poslechu pleskání jeho jazyku, jsem zase usnul.




Druhý nátlak.

Trvalo mu to méně než patnáct minut. Sen, který se mi vkradl mezi tím do mysli, se rázem rozplynul. Musím se přiznat, že nesmysly, které v něm byly, mně vůbec netěšily. Zápletka, která se v mém snu odehrávala, byla děsivá. Vyrván ze světa snění, jsem se zase ocitl v reálném světě. Ovšem realita tohoto světa nebyla o mnoho lepší. Zde na bezbranného spáče, tedy mně, útočí naprosto rozjařený, whiska kapsičkou naládovaný kočičí uzurpátor. Ke svým předcházejícím móresům ještě přidal druhý stupeň nevybíravých ranních provokací. Začal vší silou škrábat na čelo postele, přímo na straně, kde jsem se blaženě rozvaloval. Připadalo mi, jakoby hrál na harfu nebo nějaký strunný nástroj, jen s tím rozdílem, že nástroj nevydával libě zvoucí melodie, ale příšerné steny látky, která volala o pomoc, hroutící se pod jeho drápy. Chvíli jsem se snažil dělat, že to nevnímám, myslel jsem, že ho tím přečůrám, že ho převezu, že ho to rychle přejde, když nebude mít odezvu, mé nevole. Toto jeho chování jsem odpozoroval již mnohokrát, když nedostal zpětný impuls, brzy ho provokace přestali bavit, byla to taková naše hra. Myslel jsem, že on brzy pochopí, že se dnes po ránu nedám jen tak vyprovokovat, neudělám mu přeci takovou radost, abych jeho energii dobíjel svojí nespokojeností s jeho provokacemi. Ovšem Bert nepřestával. Já se držel a se zaťatými zuby, naslouchal sténání látky, krev ve mně vřela, ale byl jsem rozhodnut vydržet toto příkoří. Avšak při představě, že by vedle mně ležela drahá polovička, znejistěl jsem. Ta by ho už hnala, přišlo mi na rozum. Vkrádala se do mně i další představa, jak cáry látky vlají vzduchem jako státní vlajka při vítězné hymně našeho hokejového týmu. A co teprve jak budu muset pracně vymýšlet srdcervoucí příběh o tomto neštěstí své drahé. Při tomto rozjímání, rázem všechno utichlo.

„ Co to. “ řekl jsem si a chvilku naslouchal, jestli jsem se nepřeslechl.

A tak jsem se naklonil jeho směrem, natáhl jsem krk, abych viděl až za okraj lůžka, uviděl jsem něco neskutečného. Uviděl jsem Berta, který s údivem hledí na mně. Vybavuji si jeho kočičí obličej, snad ho překvapila moje reakce, hledíme si vzájemně do očí. A já v jeho záludném pohledu rozpoznal, přímo jsem tam spatřil, jeho uspokojení. Pod návalem chlupů v jeho tváři, přímo se mi chechtal do očí, přitom jakoby metal kozelce a různé salta, jako komediant v cirkuse. To vše jsem spatřil v jeho očích, byla to pro něho vítězná chvíle, byl jsem poražen. Docílil svého a já bitvu prohrál, byl jsem zdolán, v tu chvíli jsem si uvědomil, že to bylo moje ranní KO, hozený ručník do ringu, prohra, která se nadá omluvit. Zvítězil a přímo se mi vysmál, pod tím svým chlupatým obličejem, dělal na mně dlouhý nos a pak se převalil na druhý bok.


Prozření.

A tak jsem řekl dost, dost tomuto promyšlenému kočičímu teroru, už jsem to nemohl dále snášet. Na hodinách v tu chvíli bylo právě pět čtyřicet sedm. V hlavě se mi zrodil plán, buďto ho vyhodím za dveře a tím ukončím tuto hru, jeho hru. Nechám ho za zavřenými dveřmi, tím mu ukončím vstupní vízum do tohoto pokoje, ale ihned jsem si uvědomil důsledek tohoto svého jednání. Bert to vydrží asi tak pět minut, než začne škrábat z venku na dveře a přemlouvat mně, svým vysoko položeným kňouráním jak to dovede jenom on. Chvilku jsem o tom přemýšlel. Přitom jsem hleděl z okna, kde se zrovna začal rodit krásný den. Bert snad vytušil moje myšlenkové pochody a skočil na vafky, které jsou pod oknem. Teď už jsme hleděli z okna oba. Vypadalo to na brzké ráno, bez zvláštního náboje. To, že mně kočičí kamarád takhle časně probudil, mi nepřipadalo nijak zvláštní, už jsem si na to docela zvykl. Za ty tři roky strávené po boku kočičího prince jsme si už oba s manželkou přivykli na brzké stávání. Mohu však přiznat, že mně se to daří hůře a dnes se mu to podařilo extrémně brzy. Uvědomuji si, že Bertova přítomnost má i své kouzlo. Například od té doby se mi prodloužily dny. Kdybych spočítal, o kolik hodin a minut jsem toho prožil více, na úkor spánku a lenošení, musím mu tím vzdát veliký dík… Tak ti tedy děkuji, Berte. Že díky tobě nade mnou nevítězí ta prohnaná a zákeřná lenost, se kterou každý svádíme nelítostný boj a ruku na srdce, někomu se daří lépe a jinému hůře…


Útěk.

A tak to bylo i toho rána. Už delší dobu jsem v hlavě nosil myšlenku, jednoho dne si přivstat a jít se podívat na východ slunce. Při pohledu z toho okna, ze kterého oba hledíme, jsem si všimnul k mému překvapení a zprvu to tak vůbec nevypadalo, že ranní nebe je prosto jakékoli šmouhy a mráčku. A tak při pomyšlení, že kočičáka vyhodím za dveře a on se s tím nesmíří. Opláchnul jsem se rychle v koupelně, samozřejmě za přísného dohledu Berta. Naházel jsem na sebe pár svršků, pořád pod přísným zrakem kočičího prince, kterému jsem tímto naprosto rozhodil sandál. Chudák nevěděl, která bije a jen nechápavě přihlížel. Tvářil se při tom jako opičí mládě a já naprosto chápal jeho výraz. Byl dosti podobný mému výrazu, když mně před půl hodinou nečekaně probudil. Nestává se totiž často, že bychom náš příbytek opouštěli tak na chvat a tak časně. Vždycky pokud to čas ráno dovolí si před odchodem ve všední dny do práce nebo dopoledními nákupy o víkendu dáme společnou snídani. Vlastně ne jen mi, ale i náš kočičí kamarád, který si s námi dá občas piškotku nebo vyloudí trošku šunčičky a tak je to asi v každé rodině, pokud se tam nachází zvířecí miláček. A teď slyším všechny ty, kteří říkají se zdviženým ukazováčkem, že to je špatná výchova, že by zvíře nemělo mít v bytě neomezený přístup do všech místností a tak dále a tak dále. Často to slýchám, ale při pomyšlení, že toho našeho Berta zavřu do jedné nebo dvou místnosti a nepustím ho jinam, připadal bych si jako bachař v nějakém lágru. Když už jsem mu stvořil tento svět, jeho svět našeho bytu a on si přivykl svému teritoriu a jen stěží snáší výlety za tyto hranice, nedovedl bych si představit, že bych jeho svět ještě zužil na pouhou jednu místnost. Sám bych byl také nerad uvězněn na nějaké samotce, mezi čtyřmi stěnami, jak to občas slýchám od chytrých lidí, kteří nakonec třeba ani zvíře nikdy nevlastnili. Z jejich chytrých slov slýchám, že se zvíře musí naučit respektovat pána, rozlišovat jeho území a do takového prostoru nemá co lézt. Chápu tyto chytrá slova, uznávám je, ale bohužel nejsem tak důsledný, abych si ze svého kocourka vytvořil stroj, který bude poslouchat a uznávat tyto nařízení. Ovšem jak je všeobecně známo, u koček se to neshledalo s valným pochopením. A tak jsme se těmto snahám vyhnuli a věříme, že jsme rozumné bytosti žijící na tomto světě, které se vždy domluví, a když ne, tak pomůže rozprašovač na kytky, který vždy a důsledně našeho Berta umravní…

A tak jsem vyběhl z domu a utíkal směrem, ani nevím kam. Teprve po cestě jsem hledal vhodné stanoviště, ale s obavy, že východ slunce promeškám, jsem zamířil na nejbližší možný bod, který se nacházel přímo přede mnou. Je jím pražský Vyšehrad, pod kterým už několik let bydlíme. V tu chvíli jsem ještě nevěděl, kolik času zbývá do svítání. Snad jen pocit mně uklidňoval, ale přesto jsem se obával pozdního příchodu. Letěl jsem setmělými ulicemi, pod Vyšehradem, kde nebylo ani živáčka. Jen osamělá důchodkyně venčila svého psa, opodál. Musela slyšet mé funění, které jsem vydával při úprku, kterým jsem se blížil k hradbám. Snad nějaký úchyl, zřejmě si pomyslela, když se otočila mým směrem. Já však myslel na Berta. Jak nechápavě hleděl, když jsem opouštěl tak pokradmu byt. Takhle ne, to ne, jakoby volal. Dnes jsem ho překvapil já, jak bylo vidět, vymanil jsem se z jeho rána, které určoval svým ranním dováděním a to mně hřálo na srdci.

A tak po pár metrech jsem se ocitl před Vyšehradskou branou. Byl to úchvatný pohled. Lampy, které osvětlují noční Vyšehrad, ještě svítily. Nikde ani živáčka, bylo deset minut po šesté. Při pohledu na horizont jsem se uklidnil, zbývalo ještě dost času a vše se teprve připravovalo na tu posvátnou chvíli. Bylo to neskutečné, vybavily se mi denní procházky, kdy v těchto místech jsou davy lidí, šlapou si po hlavách a s úchvatných míst, zůstane jen pachuť na horním patře. Teď jsem tu byl sám. Nikdy předtím jsem nezažil mysterióznost tohoto prostředí, aby mně tak vtáhlo. Dávné dějiny se procházely okolo mně. Magie dnešního rána, tato intimnost mně zasáhla. Z každého kamene, stromu a budov, sálala energie a já přijímal tuto sílu, která se dostavila právě teď. V tuto chvíli jsem zažíval opravdové pocity. Výjimečnost tohoto okamžiku se dostavila. To co jsem postrádal při tolika procházkách těmito místy, se mi dnešního rána navrátila. Měl jsem ještě trochu času a tak jsem se procházel po Vyšehradských hradbách a vnímal dávné časy. Přiznám se, že mně to naprosto uchvacovalo, tak vysoko nad Prahou dole se táhnoucí Vltava, celé město ještě spalo, a já si vše vychutnával. Po levé straně jsem hleděl na Pražský hrad. Před ním se tyčící Emauzy. O kus dál na horizontu se rozléhají historické budovy fakultní nemocnice u Apolináře. Dále když se rozhlížím, vidím před sebou jakoby z jiného světa stavbu Žižkovského vysílače. Toto panoráma mně vrací nazpět ze svého snění do dnešní doby, protože dále přichází majestátní stavba Nuselského mostu, který mně připomíná před dvaceti lety ukončenou garnituru komunistické moci. A v tomto přenádherném ránu, s rozporuplnými pocity, v očekávání příchodu rozbřesku, hledím přímo na začínající svítání, které se přímo přede mnou odehrává. Jakoby toto ráno, bylo stvořeno jenom pro mě. Jakoby tato planeta zvaná slunce tento středobod naší planetární soustavy, se jen pro mně zrodil. Nebýt mého kočičího kamaráda, přítele mého z nejvěrnějších. Přišel bych o tento nepopsatelný zážitek, zřejmě bych se teď válel v peřinách a on by škrábal na dveře, plný touhy dostat se ke mně do ložnice. A tak vám tu předávám tento zážitek, těmito slovy, ale nejen slovy, ale i v digitálním formátu a vyzívám vás k opakování tohoto mého ranního zážitku. Protože jen tak si člověk uvědomí, kam opravdu patří…