Den jako korálek

Anotace: Někdy se to vážně všechno sype...

Jistě všichni znáte ten zvláštní pocit - ráno vstanete a víte, že je něco špatně. Polijete se vodou (čajem, kakaem...), nemůžete se pořádně soustředit, děláte podivné věci, třikrát se vracíte zkontrolovat, jestli jste vypli vařič, prostě je tu - váš DEN.

Já ho prožila nedávno a musím říct, že začal docela nenápadně. Vyrazila jsem do práce - směr nádraží - a cestou potkala několik spoluobčanů, kteří si mě tak zvláštně prohlíželi. S takovým nadšeným úsměvem mě už dávno nikdo nezdravi, a aby se ještě otáčel! "Tak to ti to dnes musí vážně slušet," běželo mi hlavou. A opravdu - s bílými letními rozevlátými šatičkámi tvoří domácí kostkované bačkůrky opravdu neodolatelnou kombinaci! Zjistila jsem to až v okamžiku, kdy jsem nastupovala do vlaku. Co nadělám, prostě to vydržím...

Cesta do školy byla nekonečná (normálně asi čtvrt hodiny), ale tentokrát jsem svištěla jak žíznivá čára. Pochopitelně jsem potkala spoustu dětí, které mě nadšeně zdravily a poťouchle se pochechtávaly. Dělala jsem, že jsem nad věcí - co taky jiného, že! V práci jsem se okamžitě přezula do svých vyřazených lodiček, potěšía sborovnu a šla si uvařit kafe, abych to něčím spláchla! A to byla chyba! (Ten den už druhá!) Polila jsem se odshora až dolů, neboť jsem zakopla o ouško vlastní kabelky!

Za veselého jásání přítomných jsem vyžebrala na chemikovi plášť a vyrazila krotit dravou zvěř. To dopoledne se vleklo přímo nepopsatelně, plášť se rozvíral na VELMI nepatřičných místech, žáci se vesele pochichtávali a měli nemístné poznámky, já byla v posledním tažení a na hodinky koukala snad po minutách.

Konečně vymodlené zvonění. "Tak, a teď už se ti nemůže nic stát", pomyslela jsem si, "prostě si budeš dávat víc pozor - a je to v suchu!" A jako vždycky jsem se mýlila jen maličko! Přišla jsem na nádraží (úplně vycukaná) a helemese - vláček má zpždění! A půl hodiny! Nevadí, hlavně, že přijede.

A opravdu přijel. Nacvaknutý k prasknutí! Nastoupila jsem, otevřela šoupačky panťáku a do naprosto plného vagónu pronesla osudovou větu - Dobrý den, posaďte se!

To byla třešinka na dortu. Jakýsi šprýmař mi hbitě odvětil: "My bychom rádi, ale ono není kam!" Měl pravdu. A já se začala smát. Smála jsem se v chemickém plášti a s kostkovanými bačkůrkami v tašce, smála jsem se a nemohla přestat. (Ještě že jedu jen jednu stanici, jinak by pro mě jistě zavolali rychlou pomoc.) Vystoupila jsem za veselých poznámek davu a plazila se k domovu. Pak už se mi nestalo NIC, protože jsem opravdu na nic NESÁHLA.

Večer, když jsem ze sebe smývala prach tohoto nadmíru "úspěšného" dne, jsem si pomyslela - Tak to byl opravdu den JAKO KORÁLEK! Jen ho zavěsit. (A to tímto také činím.)