Kláro, jak to s tebou vypadá I.díl

Anotace: Prozatím jen úvod, taková lehce pracovní verze. Ale slibuji, že se to bude zajímavě vyvíjet ;)

Hučí mi v hlavě. Asi se mi rozpadne na tisíckousíčků. No jo, už to není, co to bývalo. Je mi třicet, nejsem žádná mladice. Ale proč mi tak hučí v hlavě?!
Konečně otevřu oči a přiměju se rozhlídnout se po mým malým bytečku. Nic velkýho jsem ani nechtěla, jedna plus jedna v osmým patře lososovýho (to je taková hnusná růžová, míchlá s hnědou) paneláku kousek od centra Prahy. Ideální byt pro zhýralou třicátnici bez závazků. Ideální pro mejdany. Ideální, když pracujete v centru.
S otevřenýma očima jsem schopná rozeznat, že hučení je jen za kocovinou maskovanej zvonek. Proboha, kdo teď otravuje? Takhle ráno, v sobotu!?
,,No konečně, jsem si začínal myslet, že jsi mrtvá.“
,,A já nejsem? Pojď dál, nelekej se, nestihla jsem ještě uklidit.“ Pavel přelétl pohledem po bytě. Kolem deseti flašek vína, rozsypané chipsy, láhev becherovky a dva přeplněný popelníky.
,,Zase tady byl Oskar?“ Oskar je můj nejlepší kamarád. Je mu taky třicet, děti nemá, což pravděpodobně souvisí s jeho orientací. Oskar je totiž gay. I když o tom Pavel občas pochybuje.
„No jo, stavil se na skleničku a nějak se to zvrhlo. Znáš to.“
,,Takže jste sami vypili deset lahví vína a becherovku?“
„No jasně že ne, mami, pět lahví už jsem koupila práznejch, ty jsou tady jen pro efekt.“
„Nedělej si z toho legraci Kláro, myslím si, že moc piješ,“ zvedl káravě obočí.
„No jasně. A přišel si jenom kvůli tomu nebo máš něco jinýho na srdci?“ Asi bych měla zvýšit tón hlasu, aby pochopil, že s ním nesouhlasím. Nemůžu ale mluvit.
,,Ne, chtěl jsem tě vidět před polednem. Zapomněla jsi na oběd u našich, viď?“ Doprdele.
,,No jasně, že ne. Hele, já tu teď musím trochu poklidit, stavím se u tebe ve dvanáct a pojedeme k vašim společně, jo?“
,,Myslel jsem si, že bychom večer zašli třeba do kina.“
,,Aha, no … proč ne. Ještě se domluvíme, ano?“
„Ok, ve dvanáct u mě.“
Pavla jsem potkala na firemním večírku našeho časopisu LINDA, dělá v oddělení inzerce, vlastně ani nevím co. Za ty roky, co tam pracuji, jsem ho nikdy předtím nepotkala. Já dělám rubriku styl a on pro mě byl dlouhý roky jen nějakej debil, co mi mezi kabelky a boty flákne reklamu na plíny nebo bábovku v prášku. Je mu šestadvacet, teprve rok bydlí sám a s jeho předchozí přítelkyní chodil od základky. Je hodnej, starostlivej a děsně mi s tím leze na nervy. Ale rozejít se s ním? Na to je mi ho moc líto, kdo normální by dokázal ublížit štěněti s modrýma očima?