Od čeho má člověk mapy

Anotace: Ztratili jste se už někdy v Londýně? Ano? Ne, věřte, že ne. TOHLE znamená ztratit se v Londýně.

Byl to první den prázdnin. Byla sobota. Bylo opravdu teplo.
A my jsme se ztratily.
„Hm,“ poznamenala jsem významně, upřeně hleděla do mapy a snažila se alespoň částečně pochopit systém londýnského metra. Nebylo to právě jednoduché. Víte, on je Londýn hodně, ale opravdu hodně veliký. A zdejší metro, to je tedy děs. Možná jsme si s Luckou měly pro svůj třítýdenní kurz angličtiny vybrat jiné místo. Třeba takové, jehož městská hromadná doprava by nepřipomínala síť naprosto nepochopitelně propojených čar, které se na vás šklebí z plánku a vyloženě vám říkají: „Tvá smrt je již jistá. Tohle nikdy nerozluštíš.“
„Takže tohle je Victoria Station. A my chceme na Wimbledon,“ prohlásila jsem po chvíli osvíceně a hodila na Lucku vítězoslavný úsměv.
Ta pouze demonstrativně nakopla svůj kufr, shodila si ze zad batoh a začala v něm cosi hledat.
„Potřebujeme lístek, ne?“ řekla v odpověď na můj zmatený pohled.
Ach ano. Londýňané byli sice tak vynalézaví, že do svého metra namontovali automaty na jízdenky, budiž jim za to požehnáno, ovšem samozřejmost, s jakou na vás onen automat vyplivoval nepochopitelné otázky o cíli vaší cesty, například: „Zóna jedna až čtyři, zóna jedna až tři včetně zóny pět o sobotách, zlevněná či nezlevněná jízdenka?“ byla jednoduše strašlivá. Také vyznat se ve všech těch anglických drobných, kterými jste ten všetečný automat museli nakrmit a on jich polovinu nechtěl, bylo opravdu složité.
Ale ty lístky se nám nakonec podařilo koupit.
A pak jsme se šťastně vydaly po schodech dolů do metra.
Když říkám šťastně, myslím tím, že jsme obě bohapustě nadávaly na naše kufry, na naše batohy, které nás táhly dolů, a vůbec na všechny ty lidi, kteří se nám pořád pletli do cesty a brzdili nám tak výpravu. Ovšem ten největší problém nastal, když jsme si měly vybrat jedno z osmi nástupišť. Já, coby samozvaný vůdce, jsem se soustředěně zahleděla do své mapky, hodila na Lucku pohled říkající „Neboj, samozřejmě, že vím, kam máme jít“ a zavelela k prvnímu nástupišti, které mi padlo do oka.
A, světe div se, tam opravdu na zdi visela cedule, že odsud jezdí vlaky do Wimbledonu.

Nikdo mi neřekl, že z jednoho nástupiště může jezdit více vlaků různým směrem. To jsem samozřejmě zjistila hned poté, co se náš vlak vydal na úplně opačnou stranu, než se nalézal Wimbledon.
„Hej, nejedeme náhodou špatně?“ zeptala se Lucka zvědavě.
„Hm,“ pronesla jsem prostě. Takže jsme se se svými padesáti kily zavazadly v ruce a padesáti kily zavazadly na zádech vykodrcaly na příští zastávce z vlaku, převálcovaly svými kufry několik místních, a opět začaly hledat nějaké dobré nástupiště. Na protější koleji právě odjel vlak do Wimbledonu.
Zajásaly jsme. Tak teď už to bude v pořádku.
Přemístit se na ono nástupiště bylo ovšem poněkud problematické. Musely jsme totiž jít nejdříve do schodů, a poté zase ze schodů. Ne, že bych chtěla někomu něco vyčítat, ale… kde jsou ti gentlemani angličtí, když je člověk potřebuje? Na těch schodech jsem se málem přizabila, nehledě na to, že jsem omlátila spoustu lidí, co se zrovna rozhodli jít kolem, a když jsem se konečně skutálela dolů a podívala se, jak si vede Lucka, nestačila jsem zírat. Jakýsi pohledný Londýňan jí galantně nesl zavazadla, zatímco Lucka rozdávala úsměvy na všechny strany. Ona zřejmě vypadala jako skutečná dáma v nesnázích.
Já vypadala jako medvěd s kufrem.
Tak nevadí, pomyslela jsem si vesele, však si také ve Wimbledonu odchytím nějakého nosiče.
A odchytila jsem si.
Jenomže ne ve Wimbledonu.
Ten vlak, do kterého jsme totiž v pevné víře o pár minut později naskočily, jel opět kamsi do neznáma. Na další zastávce jsme znovu přestupovaly. Znovu jsme šly do schodů. Srazila jsem se tam s jakýmsi pánem a místo toho, abych ho slušně po anglicku požádala, zda by mi nechtěl pomoci s kufrem, hodila jsem na něj opravdu zlý pohled, který vyjadřoval veškeré mé dosavadní zkušenosti s londýnskou městskou hromadnou dopravou. Pán sice můj výraz nepochopil, ale ten kufr mi stejně vzal.
Pak mi popřál pěknou cestu a odkráčel.
Dole na nástupišti jsme s Luckou nejdřív otáčely mapou metra všemi směry, abychom zjistily, jestli nám náhodou něco neuniklo, ale když jsme ani tak nepřišly na nic, co by vysvětlovalo náš dosavadní orientační smysl vařené limetky, došly jsme se hrdinsky zeptat jakéhosi pracovníka dopravního podniku.
Ten nás odkázal na nástupiště číslo pět.
To bylo znovu do schodů.
Měla jsem chuť po někom ten kufr hodit. Lucka tu chuť také měla, soudě podle výběru jejího současného slovníku.
Na nástupišti číslo pět pro jistotu vlaky nejezdily vůbec.
„Přespíme tady, co ty na to?“ navrhla po čtvrt hodině čekání má spolucestovatelka a naprosto vážně na mne pohlédla.
No, proč ne, pomyslela jsem si. Všechno, co potřebujeme, máme v kufru, krom toho i kdybychom teď ten vlak do Wimbledonu chytly, máme už hodinu a půl zpoždění a naše domácí si musí myslet, že už ležíme někde mrtvé ve škarpě…
Právě přijel vlak. Nadšeně jsme zajásaly a s novým elánem do něj natahaly všechna svá zavazadla.
Za patnáct minut jsme byly zpátky na Victoria Station.
„Ájo, můžu brečet?“ zeptala se Lucka, zatímco kolem nás proudily davy lidí. Lidí, kteří očividně věděli, kam jedou a do jakého vlaku mají nastoupit.
„Klidně, já budu taky,“ odpověděla jsem po pravdě a utrápeně si sedla na svůj kufr.
Našly jsme si další nástupiště. Nastoupily jsme do dalších vlaků. S těmi zatracenými kufry jsme vyšplhaly stovky schodů, když jsme zjistily, že každý vlak, do kterého jsme předtím s důvěrou naskočily, jel špatným směrem. Na stanici Earl´s Court, kde se křižovalo několik linek, jsme byly třikrát. Naše zpoždění už bylo dvě a půl hodiny. Začínaly jsme se tomu všemu hystericky smát. Okolní lidé se nás báli, když jsme s šílenými výrazy dobíhaly vlaky a křičely: „Ten to bude, ten to bude, ten už to určitě bude!“
Po další půlhodině to byl opravdu on.
„Příští stanice Wimbledon!“
Začaly jsme výskat, začaly jsme tleskat, naši spolucestující si od nás v hrůze začali odsedávat. Ve Wimbledonu jsme vyběhly z vlaku, doslova vylétly schody a ocitly se na krásném londýnském předměstí.
Mou náladu mi poněkud pokazila Lucka, když se mě po chvíli zeptala: „A teď kudy?“
Neměla jsem to srdce jí říct, že nemám tušení. Tak jsem prostě jen vytáhla mapu a s výrazem profesionála se na ni zahleděla.