Svítání

Anotace: Posledních pár minut zbývá jen..

Bude svítat. Oči mám zavřené. Slyším píseň. Pomalu se probouzím. Je teskná, ale tak krásná. Přichází z daleka a ačkoliv jsem ji nikdy neslyšel, je mi povědomá. Noc prohrává souboj s časem. Šedé mraky ustupují ohnivému kotouči, který navrací všemu živému sílu. Tak tedy dobré ráno! První letmé paprsky slunce se derou do oken a já počítám. Minuty, hodiny, dny, roky. Každý jsme tu jen na skok. Na jeden krátký skok, který neumíme zastavit, změnit jeho směr, umožnit mu rychlejší či pomalejší tok. Jsme loutky. Jako s marionetami si s námi osud hraje. Tu jdeš tam a náhle jsi jinde. Někde, kde to neznáš a přec je tam něco známého. Co? Ty!
Včera tu byl doktor. Netvářil se vesele. Konejšil mou ustrašené já, že se vše spraví, ale já moc dobře věděl, že už ztratil naději a sčítá mi dny. A že jich mnoho nebude. Jen stěží jsem skrýval svůj pláč. Stál nade mnou a v očích otázku, na kterou se bál zeptat. Jako by se ptal, jak se těším nebo co na to říkám. Ale co na to lze říct? Ležíte v posteli, nemůžete se hýbat a den ode dne víc a víc ztrácíte naději, že se jednou všechno změní. Že se zase postavíte na vlastní nohy, zahrajete si fotbal a nebo doběhnete tramvaj. Všechno to, co lidé v tomto věku dělají. Ale včera? Včera se mi změnil svět. Tušil jsem, že není cesta zpátky, i když jsem si zatraceně hodně přál, aby ji doktor našel. Ale včera.. Nezapomenu na jeho oči. NA ten výraz, který mě odzbrojil a vyděsil zároveň. Ležel jsme nehnutě. Rty jakoby slepené k sobě. Místo srdce kámen. Jediný pocit, na který se moje srdce zmohlo, byl strach. Obrovský STRACH. S velkým S – T – R – A – CH. Všechno, čemu jsem věřil, vše, o čem jsem snil, se najednou ocitlo v nenávratnu a já věděl, že už nic z těch věcí, co jsem je chtěl udělat, nestihnu. Že už nikdy nezajdu na dědečkův hrob, abych si s ním popovídal, že už nikdy neuvidím svého otce, svou ženu, své děti. Byl jsem sám. Sám se sebou.
Podíval jsem se na ruce. Dlouhé umělohmotné trubičky dodávající do mých žil alespoň trochu toho života ústili v mašince, co měla vědět, jak mi je. Ale co ona věděla o pocitech? Nic! Naprosto nic! Ležel jsem a prosil v duchu toho nahoře, ať mi dá ještě šanci. Ale neslyšel. Chtěl jsem na něj vykřiknout, ale nedokázal jsem otevřít pusu. Nějaký přístroj na dýchání mi to znemožnil. NE, takhle já neumřu. To tedy ne! To sakra ne! Z posledních sil jsem si rukou strhal všechny ty kanily a stáhl dýchací přístroj. Alespoň naposledy se nadýchnout. Jen jednou. Nádech-ach…. Píp píp píp píp píp….tůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůů.. Konec. Snažili se mě oživit, ale já už tou dobou stoupal po schodech nahoru. A ani za málo jsem se nechtěl vrátit. Doktor stanovil čas úmrtí na 6:23. A v tu chvíli se na malý moment zastavil svět.

SBOHEM!!!