Dítě ulice I.část

Anotace: Ostře reálné a zároveň kontrastující, občas nedostupné. Opravdový život přenesený do povídky. Jde to? To se dozvíme…. Ulice nám ukáže. Nám všem ukáže….Přeci jen je to Její dítě. Pozn.: Text mezi *kami berte jako kurzívu. Úryvek pochází od K.H.Máchy.

Sbírka: Jó, ulice

*Byl pozdní večer – první máj –
večerní máj – byl lásky čas.
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj.*

Do recitace básně pro tento den tak typické se ozval výkřik. Kdesi daleko, v malé místnosti, měl přijít na svět další člověk.

*O lásce šeptal tichý mech;
kvetoucí strom lhal lásky žel,
svou lásku slavík růži pěl,
růžinu jevil vonný vzdech.*

Rodička si oddechla, když bylo dítě konečně na světě.
„Postarej se o něj dobře,“ zašeptala. Byla to poslední slova, patřící její druhé části duše - manželovi. Byli pro sebe vším.
S pláčem se zhroutil vedle místa, kde ležela. Zadíval se na její tvář, tak krásnou i po smrti. Náhle se rozhodně zvedl ze země a patřičně se o dítě postaral. Chtěl dodržet svůj slib.

*Jezero hladké v křovích stinných
zvučelo temně tajný bol,
břeh je objímal kol a kol;
a slunce jasná světů jiných
bloudila blankytnými pásky,
planoucí tam, co slzy lásky.*

V temnotě pokoje, u kolébky, stáli tři sudičky. Po tolika letech si konečně někdo zasloužil jejich pomoc.
„Daruji ti sílu. Jak fyzickou, tak duševní,“ řekla první „Budeš ji potřebovat.“
V reakci na její slova malé dítko náhle obklopila uklidňující namodralá záře.
„Daruji Ti odvahu, “ řekla druhá v reakci na první dar. K modré se přidala barva krve – rudá.
„A já ti daruji,“ začala třetí, po chvíli se zadívala na batole a konečně učinila rozhodnutí. „Život.“ Poslední barvou byla žlutá. Netrvalo dlouho a všechny se smíchaly, poté se postupně jakoby vsákly do chlapce před nimi.

*Je pozdní večer – první máj –
večerní máj – je lásky čas;
hrdliččin zve ku lásce hlas:
„Hynku! Viléme!! Jarmilo!!!“*

Chlapcův otec se skutečně snažil plnit poslední manželčino přání co nejlépe a dařilo se mu to. A přesto… dnes sedí na židli a píše dopis pro svého synka.
*Je mi líto, že tě musím opustit takhle brzy a že mě nikdy nepoznáš, ale nemůžu bez Lilien, tvé překrásné matky, nadále setrvávat na tomto světě. Vím, že tím ohrozím především tebe synku a věř, že je mi to moc líto. Jsi to nejlepší, co nás potkalo – na to nikdy nezapomeň. Tvé jméno je Gabriel, doufám, že se ti bude zamlouvat. Příjmení bohužel nemáme, ale ty si určitě získáš respekt i tak, jsi silný chlapec… Kromě dopisu ti po nás zůstane ještě přívěsek. Když ho otevřeš, uvidíš obrázek nás dvou. Alespoň tímto způsobem ti budeme blíž a získáš představu, jak jsme vypadali… A ještě jedna věc, nevyčítej si, že jsi se narodil, bylo to naše rozhodnutí a nikdy jsme toho nelitovali. S láskou, tvůj otec, Julien.*
Julien složil dopis a nadepsal ho jasným sdělením: Pro mého syna.
Přívěsek vtiskl chlapci do ručičky. Poslední pohlazení, poslední pusa na čelíčko.
Poté odešel ven, do zimy. Šel až k řece pokryté ledem a bez zaváhání skočil. Nadělil si k narozeninám ten nejkrásnější dárek. Možnost být s jeho druhou polovinou už navždy….
O den později ho na břehu, s rozbitou hlavou, našli místní. Zděsili se a šli to okamžitě nahlásit správci vísky. Když mrtvého uviděl, poznal ho a okamžitě se vydal na cestu k nebožtíkovi domů. Našel tam malé dítě, hladové, ale živé, a dopis. Vzal kloučka i list a odložil je v nejbližším sirotčinci.
A tak začal další z miliónů životů. Uvidíme, jak moc se bude od ostatních lišit…