Můj život..1.část

Anotace: Povídky mého života...Co se stalo, jak se stalo...Bolesti i radosti, chvilky štěstí i smutku...

Narodila jsem se 15.3.1991...Pohádkové dětství, jaké by si přál snad každý.ano, bylo pohádkové.Měla jsem a mám pořád skvělého bráchu. Určitě nejsem jediná holka, která má staršího bráchu s kterým trávila hodně času s partou jeho kamarádů. Takhle jsem trávila dětství já...
Když mi bylo 12 let. Zjistili mi srdeční vadu. Nic moc vážného v té době. Ale taky nic lehkého. Dalo ses s tím žít, kromě chození po doktorech a různých onemocnění...
Chvíli po 14ti letech, jsem poznala Petra. Můj první kluk. Byl to nejlepší kamarád mého bráchy. Strašně se mi líbil. I když byl o dva roky starší než já. I přesto jsme se dali dohromady. všechno bylo tak šíleně krásné a úžasné. Tak šíleně jsem ho milovala. Nehádali jsme se, každou chvíli jsme trávili spolu. Plánovali jsme snad všechno, co bude, jak bude. ani jeden z nás nevěřil, že nás někdo, nebo něco může rozdělit. Strašně mi to pomáhalo překonávat moji nemoc. Byl mi přítelem i kamarádem. Až do jednoho dne...
Přišel den 22. ledna 2006. Den jako každý jiný. Neměl být ničím zvláštní. ano, měli jsme se vidět s Peťou. Pořád jsme byli spolu, pořád vše krásně klapalo, já byla šťastná. On snad taky. Přijel později k večeru. Ano, přijel. I když byl leden, přijel na motorce . asi každý si řekne blázen. Ale nebylo moc sněhu. Tak to udělal. Zazvonil u nás a já otevřela. Poznala jsem, že má něco vypito. Naštvalo mě to. Už jen to, že přijel na motorce v zimě a že si vůbec dovol pít. Ten den jsme se poprvé pohádali. Já nechtěla s ním nikam jet. Já ho vyhodila. Ano, měla jsem s toho blbý pocit, ale věřila jsem, že vše dobře dopadne. Bohužel. Nevyplatilo se jet v zimě na motorce a ještě v podnapilém stavu. Najednou mi volal jeho mladší brácha Kamil. Že měl Petr nehodu. Že nezvládl řízení a smetlo ho auto. Na místě byl mrtev. On, ten kterého jsem milovala nade všechno, už tady najednou nebyl. najednou mi odešel přítel i kamarád. Najednou byl pryč. Kdo nikdy nezažil, nepochopí. nepochopí jaká je to šílená rána do srdíčka. Najednou se zhroutí život, svět. Jako by vše přestalo existovat. A já se propadala do samé samoty. Do svého uzavřeného života, plného smutku, bolesti, vzpomínek, výčitek. Jeho rodina to dala za vinu mě. Že já můžu za to, že je mrtev, že já ho jakože zabila, protože já ho vyhodila. Stále jsem to slýchávala, že je to moje vina. Dokonce jsem si to vsugerovala, že vážně za to můžu. S tím jsem žila, žiji dodnes. Pochovali jsme ho o 4dny po tom, co se to stalo. Na ten den, nikdy nezapomenu. Ten kostel, zaplněný lidmi co ho měli rádi, co ho znali. Řeč co pronášela jeho teta. Písničky, které slýchávám dodnes. Ten hřbitov, plný lidí, jeho kamarádů, známých, rodiny. Jen jeden člověk chyběl. Můj bráška. Odešel mu jediný nejlepší kamarád, kterého měl. Kterého měl rád. Byli jako bratři. strašně si rozuměli. Nepřišel se s ním rozloučil. Nedokázal to...
Ten den, kdy stál u nás u dveří, jsem vidívala ve snech pořád. To co měl na sobě, jak voněl, jeho smutné oči, když odcházel. Byla jsem poslední kdo ho viděl. Kdo s ním mluvil. Dlouho jsem tohle vidívala. neodcházelo to. Žila jsem uzavřený život, nikoho jsem k sobě nepustila. Všechny jsem odháněla. Můj zdravotní stav se zhoršoval. ale mě to bylo jedno. Nechtěla jsem žít, chtěla jsem jeho. proklínala jsem to, jeho, že mě nechal samotnou, že všechny sny a plány a vše je najednou pryč, on je pryč. Nikdo mi nedokázal pomoci. Nikdo. Já ani nechtěla. Dopracovala jsem to až tak daleko, že mi oznámili, že potřebuji transplantaci srdíčka, nebo dlouho žít nebudu. Jak já byla ráda, že půjdu za ním. ale přišla jedna holka. najednou vstoupila ke mě do pokojíku. Představila se jako přítelkyně mého brášky. nezajímalo mě to. neznala jsem ji. Poslala jsem ji někam. Ale ona se nedala. Nedala se vyhodit, odbýt se. Stále stála vedle mě. A já nakonec s pláčem povolila. Pomohla mi dostat se s toho nejhoršího. Ale tu bolest v srdíčku, mi nikdo vymazat nedokázal. A špatné srdíčko napravit taky ne...