Existují andělé?

Anotace: To je má první povídka... Snad se vám bude líbit. Pište mi prosím komentáře...:-)

Existují andělé?
Stojím několik metrů od černé, hluboké jámy. Vzdálenost mezi mnou a mou mladší sestřičkou je však nepřekonatelná. Proč si osud vzal ji? Proč ne mě? Proč jsem ji pustila dopředu, na sedadlo smrti? Proč jsme nezůstaly doma? Proč?
Nevnímám kolem stojící lidi, pálící slunce, ani vzlyky jediného blízkého člověka, který mi zbyl. Brácha je teď jediný člověk, o kterého se můžu opřít. Jestli ztratím i jeho, nezbude mi jediná neděje na lepší budoucnost. A to umírá až poslední…

Na tátu si už nepamatuju. Byl výborným pilotem, ale jednou během letu začala hořet obě křídla letadla. Táta prý udělal vše co mohl. Kromě něj při nehodě zahynul i druhý pilot a několik cestujících. Většina však nehodu přežila. Opustil nás, když mi byly dva roky. Já si na něj moc nepamatuju, ale mladší sestřička tátu vůbec nepoznala. Možná proto jí ani moc nechyběl. Nejhůř na tom byl brácha. Bylo mu už skoro pět, když zemřel a on na něm byl úplně závislý.
Nejhorší období mého života však začalo před třemi lety. Mamka byla v posledním stadiu své nemoci. Rakovina ji užírala, rozkládala její tělo zaživa a tak se o mě a mou mladší sestřičku staral starší brácha. Teprve tehdy nám začala chybět jakási opora. Honzovi bylo necelých dvacet, pracoval v autoopravně, celkem i vydělával, ale ještě pořád nebyl natolik dospělý, aby se dokázal úplně postarat o své dvě mladší setry. Mě tenkrát bylo osmnáct a Ivance šestnáct. Mamka se nevzdávala, bojovala, smála se a snažila se, abychom byli všichni v pohodě. Pár dní po mé maturitě zkolabovala na ulici. Záchranka přijela pozdě.
A teď odešla i Ivanka. Moje malá dušička, moje sluníčko.

Asi před pěti dny mě vytáhla na jednu párty. Nebyla jsem ve své kůži, byla jsem protivná, ale ona mě nakonec přemluvila. V sedm se pro nás stavila její kámoška. Po pěti minutách příjemné jízdy se mi skoro zhroutil svět. Jediné co si pamutuju, je ostré světlo naproti nám, poslední výkřik mého sluníčka, ostrý náraz, skřípění plechů a pak vidím jen tmu.
Probudila jsem se až druhý den v nemocnici. Vůbec jsem nevěděla, co se stalo, kde jsem. Za chvilku přišla sestra. Zeptala jsem se jí na Ivanku. Ona mi jen podala jakési prášky a odešla. V tom mi to došlo. Nebrečela jsem, jen jsem celý den koukala do bílé nemocniční zdi. Nevnímala jsem ani Honzu, který přišel s nějakou kytkou v ruce. Nevnímala jsem vůbec nikoho. Potom však do pokoje vešla jakási mladá žena, nebylo jí ani třicet. Byla to skvělá psycholožka a teprve ta mě dokázala vrátit jakžtakž do normálu. Fyzicky jsem na tom byla celkem v pořádku, mé tělo zdobilo jen několik obrovských modřin a prodělala jsem lehký otřes mozku, ale psychicky jsem byla ještě pořád hodně skoro na dně. Vlastně ještě pořád jsem. Honza je sice mou velkou oporou, ale bez Ivanky si život nedovedu představit.

Jdu poloprázdnou ulicí, nevnímám hluk projíždějících aut, ani v kapse zvonící telefon. Ignoruji ho. Vyzvání ale tak dlouho, že ho zvednu. Volá mi Honzův kamarád. Brácha měl nějakou nehodu v práci. Prý má dost těžké zranění hlavy. To mi stačí k tomu, abych ten hlas, který jsem začala nesnášet, přestala vnímat. Po tváři se mi začnou kutálet hořké slzy. Slzy bolesti a smutku. Už vím co udělám. Zamířím domů a začínám přemýšlet, kde má Honza žiletku…

*****

Dělám, že se jen tak se procházím odpoledním městem a pozoruji lidi kolem, ve skutečnosti však čekám na ní. Jmenuje se Kačka a potřebuje mou pomoc. Najednou ji spatřím. Měla by to být ona. Nejdřív vůbec nevím, co je na ní tak poutavého, že můj pohled přitáhne jako magnet, ale pak si toho všimnu. Z očí se jí valí vodopád slz ale to, co mě doopravdy vyděsí, není její uplakaný obličej, ale skutečnost, že se začíná podobat nám. Její stín je vteřinu od vteřiny bledší. Pomalu k ní přistoupím a začnu se s ní bavit.
„Ahoj! Já jsem Iveta,“ pozdravím tu uplakanou dívku. „Nechceš si o něčem promluvit?“ Dívka mlčí, nevšímá si mě. „Jestli tě obtěžuju, tak klidně odejdu. Jestli chceš.“ Když jsem řekla, že klidně odejdu, úplně s sebou cukla. Pak se rozpovídala.

*****

Najednou ke mně přistoupila holka asi v mém věku. Začala se se mnou bavit, nejdřív jsem dělala, že jí nevnímám. Nabídla mi, že se jí můžu svěřit. Nereagovala jsem, ale když řekla, že klidně odejde, povolily mi uzávěry a uvědomila jsem si, že se nic nestane, když jí povím svůj příběh. Lidí, kteří z mého života odešli jen tak, je už moc.
„…no a teď mě asi opustí i Honza. Už nemám pro co žít, proč žít, proč bojovat za lepší budoucnost. Moje poslední hvězdička naděje se ztrácí v dlouhém černém tunelu. Už ztrácí svůj jas. Nemá cenu dál žít. Tam, kde je mamka a Ivanka mi bude líp. A já chci jít za nimi.“
Dovyprávěla jsem svůj příběh skončila jsem s jasnou hlavou - moje jediná záchrana se skrývá v podobě ostré žiletky. Iveta šla celou dobu vedle mě a poslouchala. Teď se ale zastavila, podívala se mi do očí a začala mi pokládat nepříjemné otázky, na které nechtěla znát odpověď. Měla jsem sto chutí jednu jí vrazit. Najednou se totiž mé rozhodnutí nezdálo zas tak nejlepší…

*****

Dovyprávěla mi svůj příběh. Možná byste si teď řekli: „Chudák holka, takový těžký život,“ ale to by asi bylo to nejhorší, protože teď není čas na lítost. Ona se rozhodl spáchat sebevraždu a myslí to naprosto vážně. Není čas na utěšování. Musím ji zviklat, přesvědčit ji, že její hvězda sice ztratila svůj jas, ale ještě pořád chce svítit. Musím jí vrátit její stín.
„Víš jistě, že Honza nepřežije? Copak ti jeho kamarád, řekl, že nemá žádnou šanci? On dostal od osudu stejné rány jako ty a smrt Ivanky ho zasáhla víc, než si možná myslíš. Teď, když potřebuje sesterskou lásku, ho chceš opustit? Chceš, aby tady na svůj osud zůstal sám? Aby ztratil i tu poslední zářící hvězdu naděje? To vážně chceš? Ivanka zemřela možná i proto, abys ty mohla žít. K čemu to bude, když se teď vzdáš? Seber všechnu sílu, co ještě máš a jdi za Honzou. Podpoř ho, dovol mu se o tebe opřít. On tě teď potřebuje stejně jako ty potřebuješ jeho. Musíš pořádat doufat, chápeš to? Doufat v lepší budoucnost. Jasný?!? Utíkej za ním, dokud je ještě čas. Pak může být pozdě.“
Tenhle monolog mě stál spoustu dechu. Uvědomila jsem si, že jsem splnila, co jsem měla a brzy odejdu z tohoto světa, ale doufám, že to za to stálo. Zatím to tak alespoň vypadá. Kačka chvíli mlčí a najednou se jakoby probudí z transu. Konečně jí to došlo. „Asi máš pravdu… Honza by se beze mě zbláznil. Díky moc!“
Otočí se a běží směrem k nemocnici. Alespoň doufám…

*****

Když Iveta domluvila, cítila jsem se jako někdo, kdo vůbec neumí bojovat. Vzpomněla jsem si, jak mamka bojovala se svou nemocí a do krve se mi dostal obrovský příval energie. Poděkovala jsem Ivetě a pospíchala za Honzou.

*****

Iveta mi strašlivě pomohla. Když jsem o ní druhý den přemýšlela, vybavila jsem si něco, čeho jsem si při našem setkání skoro nevšimla. Bylo slunné odpoledne, stály jsme ve stínu košatého dubu. Když jsme vyšly na slunce, viděla jsem, tedy spíš neviděla, něco čemu jsem nepřikládala žádný význam. Iveta neměla stín. Vůbec nic nenasvědčovalo tomu, že mluvím s „normální“ osobou.

Možná je to blbost, ale Iveta mi dokázala, že není všechno takové, jak to vypadá. Podle mě bezvýchodná situace se dá vyřešit jen trochou energie a chutí bojovat. Stačilo několik vět a já jsem díky ní pochopila, komu se říká Anděl strážný. Ten můj už svou práci vykonal…