Dívky, které jsem miloval

Anotace: ...

Dívky, které jsem miloval


Ivetka

První byla Ivetka. Brunetka, tak jako všechny. To bylo ještě ve školce, líbila se mně a ještě jednomu klukovi, co se jmenoval Tomáš Čech a měl kůži snědou skoro jak Ivetčiny vlasy. Řekla nám oběma, že bude mít ráda toho, který jí jako první přinese prstýnek. Stál mě pět korun, což tehdy znamenalo spoustu samotných kornoutů na zmrzlinu; pětadvacet, přesně. Koupil jsem ho v jednom z těch starých automatů na žvejky, ze kterých vypadávaly plastový koule, když se s mincí otočilo kličkou, a druhýho dne jsem jí prstýnek z umělý hmoty dal. Myslím, že po pár dnech na to všichni vyjma mě zapomněli.
Z Ivetky je dneska chodící blob se stále stejně střiženým účesem. Osobně jsem ji už ale nikdy nepotkal.


Lucinka

Potom jsem měl rád Lucinku, černovlásku. Asi jsem se do ní zamiloval kvůli tomu, jak voněly její vlasy, když jsme se přezouvali v šatně školní družiny. Za oknem šatny byla vidět koruna topolu vedle kostelu svatého Petra a já si strašně dlouho myslel, že je to kaštan, jenom kvůli tomu, jak jsem se nenápadně koukal na její pramínky skrze okno nasvícený do kaštanový barvy. Asi jsem si tu kaštanovou barvu jen usmyslel, stejně jako pak druh toho stromu u kostela a stejně jako tu krásnou neskutečnost, že jsem Lucinku prostě miloval.
Byla drobounká, s pištivým hláskem a neustále s ní šili všichni čerti. Těžko ji někdo mohl nemít rád, když se pořád usmívala na všechny strany.
Kde je jí dneska konec. Já vím kde je jí dneska konec, vím to moc dobře a není to žádný tajemství. Lucinka se ráda nechává fotit v černých kožených oblečcích a síťovaných punčochách, který mají míň očí než pavouk, pokud jich ten nemá nějak strašně moc. Myslím, že nemá. Obvykle takhle pózuje na motorkách, vedle motorek nebo pod motorkama, co jsou asi dost rychlý, a řasy a stíny a rty má namalovaný mnohem tmavší barvou než kaštanovou. Bůhví, co s těma motorkářema vůbec dělá. Určitě ne věci, který bych si já jako šestiletý capart, dovedl představit.
Jako důkaz už má s jedním z těch závodníků malýho kluka. Snad ho proboha nikdo neoblíká do latexu nebo černý kůže, stačí, že to pořád musí vídat na mamince.
Koho by to bylo ve školce napadlo.


Anežka

Anežka, jo tý jsem dal první pusu vůbec. Měl jsem ji rád a ona prý měla ráda mě, tak jsem jí jednou cestou ze školy odrhnul trochu těch hnědých vlasů z obličeje a dal jí pusu na tvář. Nic se nestalo, ale myslím, že měla taky radost. Já radost měl a bylo mi deset. Cestou domů jsem chodil pod elektrickým vedením, kde visely tenisky svázaný dohromady a vždycky když jsem je viděl, myslel jsem na to, jak je první pusa super.
Anežka hulí, Anežka fetuje, má od špačků žlutý prsty a pod vlasama tak šedivou kůži, až skoro sama vydává menší množství světla. Stejně si ji budu pamatovat takovou, jaká byla v tý čtvrtý třídě – se rtíky jako třešně, červenající se, bez vystupujících kostí všude po těle, bez monoklů pod mikádovými vlasy, který obvykle vzbuzují v klukovi, jako jsem já, potřebu je jen tak mimochodem odhrnout za dívčino ucho. Proto jsem ji tehdá miloval. Jen být s ní a moci jí ledabyle odhrnout vlasy za ucho s náušnicí – a znovu i ty vlasy, co umanutě přepadnou nazpátek. Co s tím, když holka ani nedovede vyslovit „vlasy“ bez rakovinu-indikujícího zahřmění u hlasivek.
Podobně jako Lucinka měla Anežka drobnou postavu a člověk by řekl, že nemůže existovat milejší a roztomilejší stvoření. Na třídním srazu po deseti letech od mý první pusy mi ale nezbylo, než současnou Anežčinu vizáž jehlami propíchané kostry pokud možno vyprostit z mysli. Je škoda kazit si realitou pěkný vzpomínky. Písničku Holky z naší školky nemám rád.


Intermezzo

Zapomněl jsem se zmínit o holce, co se přede mnou a mýma dvěma kámošema schválně svlíkala za garážema na sídlišti. Asi sedm nám bylo a jí jednou tolik. Nechtěla nás nechat odejít. Ale ta sem nepatří, protože jsem ji nikdy neměl rád. A nevím, jakou měla barvu vlasů. Vlastně vím jen tolik, že jsme pak rychle utíkali pryč.


Eliška

V mých třinácti letech na prázdninách u nějakýho jezera nebo nádrže bydlela v chatce naproti tý naší Eliška. Co tu mám povídat, ráno se proberu, čekám na verandě, než se zbytek osazenstva vydrápe ke snídani a ONA zatím vypluje ze dveří, celá nádherná s vlasy až po ramena a očima, do kterých jsem se musel zamilovat už někdy v minulým životě, jelikož to bylo hned naprosto jasný. Jako by nebyl červenec, ale zima a začaly najednou padat vločky z oříškový čokolády a s každým dalším mrknutím jejích víček vířilo kolem mě víc a víc zmrzlinových vloček a já si připadal jen jako blbý rozteklý eskymo.
Musím říct, že s Eliškou jsem skutečně zažil chvíle, který by se právě v nějakým příběhu daly představit s přívlastkem „pohádkové“, ale ty nikomu cpát nebudu. Protože nechci. A nejsou zajímavý. Ale jednoho večera jsme se courali podél vody, zastavili u lavičky a lehoučká Eliška si mně sedla na klín a něco mi řekla, jenže já už nevím co, protože za moment už jsem měl její jazyk až v krku a celý moje tělo křičelo na můj mozek: „Ty vole! Sleduješ to?!“
A mozek panikaří: „Jak se to stalo?!“
Tělo: „Jóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóó!!!“
Mozek: „Nepokaz to!“
Tělo: „Jak by se někdy něco v životě mohlo vůbec pokazit? Jó!“
Mozek: „Jak to udělat příště zas?“
Tělo: „Uga čaga uga uga uga čaga uga uga!!!“
Prázdniny skončily a já se mohl producírovat po týhle republice plný brunetek jako puberťák, co má za sebou pár francouzáků. Chtěl jsem za Eliškou i jezdit přes půl země, ale oznámila mi, že už mě nechce vidět.
Asi po čtyřech letech mi však napsala dopis, ve kterým se mi svěřovala, co všechno za nemravný věci už stihla udělat s množným číslem kluků (ne najednou) a že ji to štve a připadá si… řekněme nepatřičně a neví co si s tím počít.
To jsem teda taky nevěděl.


Šárka

Šárka se na střední škole zjevila zničehonic. Byla tam nová, zas a znova taková dračice v křehkým těle keramický panenky, jak už asi má být mým vkusem. Vlasy se jí kroutily a motaly do všech možných stran a schovávaly pod sebou tak trochu odstávající ouška. Rychle se na nový škole otrkala, chodila najednou všude s naší partou, lili jsme do ní piva a pak i panáky a nadšeně jsme se osahávali pod hospodskýma stolama. Miloval jsem ji, protože ona nemilovala mě a bylo nad slunce ve všech našich zvratkách jasnější, že mě nikdy milovat nebude. Zkuste o takovou holku nemít zájem, když vás každej zatracenej víkend pokouší v noci před hospodou a tou samou rukou vás hned zase odstrkuje, pak se zase zasměje a tak dál pořád dokola
dokud se samozřejmě nevyspala s mým kamarádem. Nesralo mě to až tolik, jak by se dalo očekávat. Asi už jsem tehdy o takových věcech přečetl dost příběhů, viděl hodně filmů a slyšel nějaký ty písničky, aby mě to šokovalo. A navíc –
opilí jsme tam byli všichni. Na tradičným srpnovým hudebním festivalu nezbyl střízlivý naprosto nikdo a já nejsem z těch, co by v opilosti začali ukazovat svoji temnou tvář. Naopak ze mě čiší dobrosrdečnost, takže když se můj ožralý kámoš Martin celý večer olizoval s ožralou Šárkou před mým ožralým ksichtem a následně mě poprosil, jestli bych jim na noc nepřenechal svůj stan, jen jsem přikyvoval, že jasně, jasně, a pogoval jsem o to víc.
Tu noc jsem spal v děravým spacáku na mokrý trávě metr od místa, kde Martin v mým stanu dostal moji múzu Šárku. Múzu? To je asi silný slovo, ale dostat jsem ji chtěl prostě já. A byla zima.


Radka

Okamžitě na to mi do oka padla Radka a tentokrát nešlo o malinkou, křehkou dívenku s ďáblem v těle. Důvody by nestraník dovedl určit snadno – drobní ďáblíkové se dle zkušenosti zjevně neosvědčili, a tak dostal prostor vyjádřit názor v mý palici rozum. Ten rozhodl zkusit štěstí s nemalou, buran by řekl tlustou, slečnou, se kterou bych však alespoň skutečně něco sdílel.
Radka měla ráda filmy – tak jako já. Radka přeci jen alespoň byla brunetka. Radka se pořád smála. Hodně mluvila. O ničem podstatným, ale veselost z ní jen čišela daleko do prostoru. Jó, Radka věděla, co stvořil Charlie Kaufman a znala věci jako Pink Flamingos, jenomže tahle slečna Radka se stejnými zájmy, jako jsem měl já, byla totálně frigidní.
Možná jsem za to byl i vděčný.
A taky měla ráda trilogii Pána prstenů. Dneska chodí s klukem, co se na plesy převlíká do jakýchsi chlupatých fantasy kostýmů a proslýchá se, že už se i drželi za ruce.
Aby to nevyznělo špatně – měl jsem Radku rád pro spoustu pro psaný text nezajímavých detailů. Vždyť je to jasný. Kdyby si měl každý položit otázku, co konkrétně opravdu miloval na svý poslední lásce, k čemu bychom se dobrali?


Dívka v autobuse

Dneska v autobuse seděla taková slečna s tenkýma brejličkama pod vlasy, co lehounce házely odlesky žhavých uhlíků; úplně stejný barvy, jako měly její obroučky i ty pihy na nosíku, který je nosil. Bílý přiléhavý tričko stejně zářivý jako sklovina v jejím úsměvu, když se vesele bavila s někým jiným, než jsem byl já. Celý autobus svítil díky tomu, jak byla nádherná, jako by celá městská hromadná doprava jezdila na energii čišící z jejích lícních kostí. A v tu chvíli, kdy jen tak naklonila hlavu a tvářičky v sehraný sestavě se rty a přimhouřením očí darovaly světu ten úsměv, jsem se do ní zamiloval. Nikdy se o ní nic nedozvím, ani kde vystoupila, ani jestli bych ji dovedl kdy milovat mimo stěny linky 136. Velmi brzo na ni určitě zapomenu, ale už je snad jasný, co chci říct, ne?


Ty

A tak nakonec zbýváš ještě ty. Musím ti asi přiznat trochu víc než atmosféru zpožděnýho autobusu nebo barvu vlasů. Dva a půl roku není krátká doba a upřímně říkám, že ze všech těch holek, co kdy kluci tohohle světa milovali, máš ty nejfantastičtější vlasy vůbec. Oči asi taky, tam už ale takovej patent nemám. Nejvíc jsem na tobě ale miloval to, že ty miluješ mě. Celým srdcem, celým tělem. To je neprůstřelný. Asi to zní blbě; určitě ne tak nevinně, jak to zní v mojí hlavě, ale třeba slovo láska zní blbě v hlavě i na papíře i jako mechanický vlnění, takže… takže něco, už nevím co. Miloval jsem, jak voníš. No vidíš, to taky zní naprosto blbě.
Všechno, co odteď ještě napíšu, bude zákonitě znít debilně. To kvůli tomu minulýmu času, který ti přisuzuju. Když už mám něco zašlapat do rozpraskanýho asfaltu, tak bez zbytečných okolků. (To zní vyloženě retardovaně, že jo?)
V tuhle chvíli tě nemiluju. Chovám upřímnější pocity k tý pihovatý dívence ze 136ky a ke slečně v oranžových šatech, kterou třeba zítra potkám ve městě a vytěsním tak zase ty pihy z dneška. Miluju je víc než představu, že na tebe spadne smrtelná hmotnost květináče nebo nahý tělo nějakýho namakanýho chlápka, se kterým sis dala pár panáků, a že tě proto už pak nebudu moct vidět.
Sám se necejtím zrovna nejlíp při myšlence, že zítra propadnu holce v oranžovém, co se bude jmenovat třeba Michala a bude mít pihu vpravo nad horním retem a dokud tu pihu nebudu moct políbit, tahle Zeměkoule se neposune dál ani o centimetr.
Abych to dál zbytečně neokecával, jsi jednou z dívek, které jsem miloval. Takže je konec.