Rakvička a káva.

Anotace: jak jsem v cukrárně nedostal rum.

Jednou sem si šel sednout do cukrárny kde pracovala kamarádka. Mávala mi už z dálky.
„Ahój! Kam si sedneš?“ Chtěl jsem si sednout nalevo, ale ona mi už chystala místo napravo. Proč, se ptá, když už mi zrovna nějaké místo připravuje. Otázka úplně pozbývá smyslu. Po chvilkovém jsem si sednul, tam kam ukazovala. Asi jí došla taky tá otázka poněkud hloupá, tak chvilku nade mnou zaraženě stála. Já se jí díval na prsa. Měla je moc pěkné a skoro celé odhalené. Čekání mě nevadilo.
„Tak co si dáš?“
„Rum.“
Usmála se. Dokonce se i pěkně smála a měla bílé, rovné zuby. Za to já měl díravé zažloutlé tesáky jako kostky cukru nasáklé kávou a plavající na její hladině. „Si v cukrárně.“
Pořád se tak mile křenila.
„Já vím. Rum.“ Trval sem na svém.
Byla fakt milá. „Ale no ták. Rum nemáme nechceš něco jiného?“
„Jak to, že nemáte rum. A s čeho to cukroví pak děláte?“ Odpověděl jsem otázkou, tak hloupou, jako když sem se jako pětiletý ptal: „a pfoč je može slané?“ Už tehdy jsem měl problémy se zubi.
„Tady to jen prodáváme.“ Smála se pořád tak sladce. No jo sem přeci v cukrárně, tak se nebude smát třeba kysele.
Chvilku sem si prohlížel seznam. Proč jsem sem vlastně šel, sladké moc nejím.
„Co třeba kávu a rakvičku, hm?“ Poradila mi. Už byla asi trochu nedočkavá.
Kávu nepiju a rakvičky přímo nesnáším, připomínají mi jak jsem se v jedné probudil. „Hm, tak jo.“ Přitakal jsem a přistihl se, že jí zase hledím na prsa. Kývla teda na mě a odcupitala pryč. Já si otevřel knihu a vedle toho položil zápisník a pero. Četl jsem Brauntigana a asi po stránce mě napadlo napsat tohle.
Když jsem byl u části s kávou a rakvičkou, zrovna mi přinesla kávu a rakvičku.
„Ať chutná.“ Usmála se. Zase. Pak se podívala na notes. „Co to píšeš?“
„Ále, jen tak.“
„Nic není jen tak. Co píšeš?“ Nakoukla mi přes rameno a její krásné bílé prsa se mi houpaly přímo před obličejem. Zahlédl jsem lem podprsenky a z ní vyčuhovat bradavku. Úplně mě to ochromilo a nestihl jsem už zakrýt notes. Rychle se stáhla a bylo vidět jak se červená. Možná mi chtěla dát facku, chvilku to tak aspoň vypadalo.
Chtěla jak jsem se později večer dozvěděl, když jsem ležel na její obnažené hrudi mezi těma nádhernýma kopečkama. Tehdy se ještě tak přesladce smála. A rakvičku už mi pak nikdy nenabídla a kávu pila beze mě.