Tatry

Anotace: vzpomínka na první návštěvu Tater

Starý Smokovec, srpen r.1972.

Hrázděný lázeňský dům, ve kterém jsem byla ubytovaná, stál a stojí dodnes mezi starým a novým nádražím. Nadšená z krásného prostředí a pocitu svobody jsem s úžasem vzhlížela na strmé štíty hor. Byla to pro mne velká výzva.

Průvodce "do kapsy" byl skvělým a podrobným návodem. Mohla jsem si vybrat - vycházky, mírně namáhavé, namáhavé. Namáhavé - tak to by šlo, když je tam turistické značení, nemůže to být neschůdné. Lanovkou na Hrebienok na rozcestí mezi Malou a Velkou studenou dolinou, a plán na výpravu byl hotov.

Když byl volný den, hned po snídani, vzala jsem kameru (tehdy se říkalo osmička) a vydala se na tůru. Chůze po kamení mě nedělala potíže, byla jsem zvyklá z Krkonoš. U Studeného potoka, za velkým kamenem jsem se rozhodla odpočinout. Z cesty na mě nebylo vidět. Kolem procházel člověk, který nesl krosnu, na ní přepravky s láhvemi vína. Pamatuji si světlé vlasy, rifle, opálené svalnaté tělo. Když popošel pár kroků, vzala kameru a točila jsem ho, ale potvora (kamera) vrčela a to jsem nečekala. On se asi lekl a pomalu se otočil a beze slova odcházel. Šla jsem v úctyhodné vzdálenosti za ním. V jednom místě měl svůj kámen, kde i s krosnou usedl. Došla jsem až k němu. Dobrý den, nezlobte se, moc mě to mrzí. To nevadí, řekl a nabídl mi švestky. Já šla napřed, on za mnou, pak zase on napřed, já za ním, a tak jsme došli až k Téryho chatě. Tam ho hlasitě vítali. Čau Leo. Okýnkem mi podali čaj a viděla jsem, jak tam sedí na prahu a má toho dost. Proč tohle dělá. Pro peníze určitě ne.

Moje cesta pokračovala k Příčnému sedlu. Řetěz pro zajištění byl protažený železnými oky, takže se nebylo čeho bát. Kde se vzali, tu se vzali, za mnou tři chlapíci. Já vás pustím, a uhnula jak to šlo. Dva přešli a třetí zůstal za mnou. Já se nebojím a nespadnu, říkám mu. On že půjde chvilku se mnou. Ještě mě radil, kam mám dát nohu. "Brácho pojď!" Brácha né - nevěřil mi. A jsme hore. Dohnal je a zmizeli.

Došla jsem bez úrazu na Zbojnickou chatu. Tam se oslavoval přechod přes sedlo. Zpátky Velkou studenou dolinou a do večeře jsem byla doma. Ještě jsem šla do kina, ale tam jsem usnula ...

V zaměstnání chtěli slyšet příhody z lázní. Tak slyšeli o nosiči, barvitě vyprávěné. Po nějaké době někdo přinesl časopis s fotkami mužů, vybraných na expedici Himálaj rok 1973. "Můj" nosič byl vybrán - ing. Leo Páleníček, Tatry, Alpy, Dolomity, Kavkaz, Hindukúš atd. V novinách vycházely články o několikaměsičním pobytu v základním táboře. Objevila se jejich adresa, kam se může psát.

Tak jsem napsala. Kupodivu, dopis došel a došla i odpověď ze základního tábora expedice. Pohled s pozdravem a podepsaný horolezci i jedním šerpou. Četla a kupovala jsem knihy, až jsem se "pročetla do jejich duše". Léta běží, někteří už nejsou, jiní stárnou a já s nimi.

Po třicetipěti letech objevil můj vnuk na PC jméno L.Páleníčka a zavolal mu. Babička bude mít velkou radost, když k nám přijedete. A stalo se. Je to vzácný člověk.

Vážím si těchto lidí. Leo Páleníček tento rok oslaví své sedmdesátiny. Vše nejlepší!