Jak nenajít zkušenosti část1.

Anotace: jak jsem se pokoušel psát.

Tak tu máme jedenadvacáte století. Mobilní telefon místo budky, plazmovou televizi místo rádia, počítač místo psacího stroje, solárka místo slunce a u věci zvané internet čučíme na sociální sitě místo toho abysme se seznamovali u piva nebo vína a já čučím z okna. Zdechov. Zase prší jako v soudný den, rádio mi jenom šumí a i při otáčením kolečka pro hledání signálu jen sem tam přeskočí něčí hlas, nebo kousek skladby. Většinou hrajou pěkný sračky. Dnes nehrajou nic. Zasraný déšť.
Zapálil bych si, ale nemám co. A v neděli v osum ráno cigarety neseženu. Tak chodím po pokoji sem tam a poslouchám jak vržou parkety. Vrzy, vrzy, vrz. Přejdu z jedné strany na druhou a pak zpátky. Vrzy,vrzy,vrz. Taky bych si vrznul. Zatracená smůla, že nemám zrovna s kým. Du si radši pro předposlední pivo, při otvírání zasněně poslouchám jak to zašumí a vydatně si loknu. Až vypiju půlku uvědomím si, že vlastně už ani nemám moc o čem přemýšlet. Měl bych začít psát. Rozhodl sem se tak před týdnem, když sem zjistil, že můj život něco postrádá. Ta
„Začnu psát a to hned.“ Bylo to jasné jako, že vyjde slunce. Nebo před tím se mi to tak zdálo. Dnes je mi to taky tak jasné, ale jako slunce jednadvacátého století, člověk nikdy neví jestli ho ráno vzbudí paprsek sluneční nebo atomový. Ten den sem musel mít hroznou kocovinu.
Sednu si teda k laptopu. Ano, ten mám. Včera sem zkoušel psát normální tužkou na papír. V hospodě. Což byla pěkná kravina. Nebo to bylo předevčírem? Tak, či onak, na druhý den sem s toho po sobě nemohl přečíst ani hovno.
Déšť přitvrdí jako politik, co se dostane ke korytu a já přes ten déšť pomalu neslyším ani svoje myšlenky. Radši dopiju, vyhoním si ho a usnu na pohovce.