Vodní panna

Anotace: Po mojí Mořské a Jezerní panně mě Hloubavá a Mbonita přivedli na jednu myšlenku a proto bych jim tuto povídku rád věnoval. Omlouvám se předem, ale má na ní i svůj lví podíl moje dcera a její nedůvěřivost v lidi jako takové.

„No to si snad děláš srandu!“ zaječela moje manželka Dáša. „Doneseš domů polovinu výplaty a tváříš se jako bůh ví jaký vítěz!“ pokračovala „Nechceš mi říct, jak s tímhle mám celý měsíc vyjít!“.
Na to se nedalo nic říct. Do práce jsem chodil a dřel se jako blázen, ale když není odbyt, můžeme být rádi, že dostaneme aspoň část výplaty, taky nás mohl Tonda všechny propustit. Nemá cenu si s tím lámat hlavu, počasí je jako vymalovaný, tak zajdu k vodě a provětrám pruty.
„No, snad si nemyslíš, že půjdeš zase k vodě, ty tichej blázne?“ zaječela, a já nereagoval, znám jí dost dlouho abych věděl, že na tuhle filozofickou otázku nečeká odpověď. „Koukej to všechno uklidit a jdi dělat něco rozumného. Nebo si snad myslíš, že tady není co dělat?“
Svěsil jsem hlavu a na vteřinu zapřemýšlel, jestli je dobře jí takhle zrovna dneska dráždit, ale vzápětí mě pochybnosti opustily. „Miláčku, ale podívej na to počasí, dneska budou brát jedna radost. A nějaká ta ryba se nám bude hodit, třeba přihodím nějakou do mrazáku“
To ji trošku odzbrojilo, ale opravdu jen trošku. „Ty a něco chytit? rozesmála se. „Ale jestli přijdeš zase s prázdnou, tak se spakuješ a vypadneš z baráku. Nechci tě už vidět, ty Nulo!“
Myšlenky se mi honily hlavou, když jsem šel pěšinou k vodě. Poznal jsem Dášu na střední a padli jsme si hned do oka. Byla to zlatá holka, tichá a šetrná, ale život všechny lidi trochu změní. Měla jiný plány, chtěla jít na vysokou, ale nevyšlo to. S dětmi nám to taky nevyšlo a to jednoho nenechá chladným. Nechtěli jsme vědět, kdo za to může, tedy tehdy, ale mě to nakonec nedalo, a tak jsem si zašel na testy. Aaa? Já mít děti mohu. Ale to nic neznamená, třeba je může mít i Dáša. Teď už je pozdě plakat nad rozlitým mlékem. Snad kdybychom si našli mladší partnery. Ale říká se - Chceš-li udělat ze starého muže blázna, dej mu mladou ženu a ono na tom něco bude. Asi jsme ten správný okamžik pro druhou šanci už prošvihli.
Došel jsem k vodě a pod rozložitým bukem rozbalil nádobíčko. Navlékl těsto a nahodil pruty. Teprve teď mi došlo, že široko daleko jsem sám. Nikde nikdo a to na tuhle denní dobu docela spodivem. Ale přece mám pocit, že se na mě někdo kouká, jako by mě někdo pozoroval. Ale to už je ta moje podezíravost.
Popustil jsem opět uzdu své fantazii. Bylo by krásné, kdybych se vracel domu a tam nebyla ta dusná atmosféra. Kdyby tam byla žena, která mě nebude peskovat, bude mě mít ráda a přivítá mě polibkem. A na nějakého toho malého sviště bych si také rád zvykl, vždyť ještě nejsem tak starý. Co je to dneska 45?
Najednou jsem opět ucítil upřený pohled a otočil jsem se. Ne, opravdu nikde nikdo. Voda byla klidná a na hladině ani vlnka.
Kdyby to byl kluk bral bych ho s sebou na ryby a učil bych ho nahazovat. Ale co, bral bych i děvče, proč by nemohlo být rybářem i děvče? Ale kde najít ženskou, která by se mnou šla do tohohle dobrodružství. Těžko říct, budu se muset po nějaké rozhlédnout.
Koukl jsem na hodinky. A sakra, sedím tady už hodinu a ještě ani ťuk, to zase bude doma křiku. Abych se nakonec nemusel sbalit a jít. Hned jsem tu nepříjemnou myšlenku zahnal. Ale křik bude stejně. Kdyby bylo kam a s kým, šel bych hned.
A teď už jsem se vrtěl jak na obrtlíku. To přece není možný? Ale pak jsem ji konečně uviděl. Koukala na mě z vody od protějšího břehu. Byla nádherná, nikdy bych nevěřil, že můžou být vodní panny tak nádherné. Co to plácám? Nikdy jsem nevěřil, že vůbec nějaké jsou. Byla opravdu nádherná. Dlouhé vlasy a krásné tmavě modré oči. Útlé dlouhé paže a štíhlé tělo. A ňadra? Tak akorát tak do dlaní. A jak se na mě smála. Radost pohledět. Usmál jsem se také, snad poprvé v tomhle roce. Vždyť jsem k tomu vlastně až doteď neměl důvod. Lehounce jsem kývnul hlavou a moje rty vyslovily tichounké „Pojď ke mně.“ I ona se usmála a pomalu ke mně připlula. Klečel jsem na břehu a koukal jí přímo do očí. Byli jsme od sebe sotva pár desítek centimetrů a přece tak daleko, dva úplně rozdílné světy. Ty její nádherné oči, jako lesní tůně, dalo by se v nich i utopit jak byly modré a smály se. Pomale, abych jí nevyplašil, jsem natáhl paži a dlaní se dotkl její tváře. Neucukla. Naopak opřela svou tvář o moji dlaň. Bylo s podivem jak byla horká, myslel jsem že bude studená, vlhká, ale omyl. Byla krásně teplá. Upřeně jsem se jí podíval do těch jejich nádherných očí. A trošku se zasnil. S ní by to šlo, druhá šance. Mohli bychom bydlet v domku po tetičce. Vím, je to ratejna, ale snad dokáži domek opravit a je hned vedle Nežárky, na samotě, naše tak rozdílné světy by byly velice blízko.
Koukal jsem jí do očí a viděl, že ona sdílí moje myšlenky a že se krásně usmívá. „Mohu?“ zeptal jsem se a opět jen usměv mi byl odpovědí. Naklonil jsem se nad vodu a lehounce jí políbil. Ten letmý dotyk našich rtů jako by v ní probudil žádostivost. Rukama se opřela o břeh a zvedla se tak, aby mohla můj polibek oplatit. Bylo to opojné. Už jste se někdy líbali s vodní pannou? Ne! Ztrácel jsem dech a ona? Jako by ani dýchat nepotřebovala. Moje dlaň pročísla její nádherné dlouhé vlasy, pohladila ouško a já koutkem oka zahlédl něco jako malé žábry, které se za ním skrývaly.
Jen na vteřinu jsem si vybavil tvář Dáši a její láteření. Jak jsme takhle mohli žit? Ptal jsem se sám sebe a nechal se unášet polibky od té víly. Vždyť jsme si vlastně ubližovali. Proč bych s ní měl vlastně zůstávat? Jediný důvod? Bože pomoz mi, proč?Dej mi nějaké znamení, prosím!
Líbal jsem ji se zavřenýma očima. Má dlaň něžně bloudila po jejím těle. Přejel jsem jí přes ramena, pohladil bříško i ňadra. Zajel jsem i pod hladinu a pohladil zadeček. Krásný pevný i když v šupinách.
„Chceš jít se mnou?“ zeptal jsem se a malé kývnutí hlavou mě zvedlo až do oblak. Ano, to je ta opravdová druhá šance začít nový život. Lepší život. A snad i smysluplnější. Ale co Dáša? Vždyť jsme spolu strávili veliký kus života a nebyly všechny ty okamžiky zlé. V tom okamžiku jsem se rozhodl. Každý člověk si hledá svého vraha a já To prostě musím udělat.
Jednou rukou jsem ji pevně uchopil kolem pasu a aniž jsem ji přestal líbat se druhou zapřel a vytáhl jí z vody na břeh. Opatrně jsem ji položil do trávy, dlouze a smutně se jí podíval do očí. Výzva a očekávání v jejich očích byly víc než jen čitelné. Políbil jsem jí ouško a ona vzdychla a naklonila hlavu bokem. Líbilo se jí to, to bylo vidět na první pohled a slastně se protáhla a zavřela oči. Vzdychl jsem a zašmátral za sebou v batohu. Palička se kmitla vzduchem a nůž jsem jí vrazil za žábry. Bylo to rychlé a já jen ucítil proud horké krve, jak mi stéká na dlaň. Nejsem sice odborník na vodní panny, ale tahle jistě neměla pod míru a hájené taky nejsou. Byl bych blázen tady nechat skoro 60 kilo rybího masa. Za tohle mě bude muset i Dáša pochválit. Konečně bude po jejím, bude mít plný mrazák a uvidí, že nechodím k vodě zbytečně …