PROMĚNA

Anotace: O šovinismu.. (nejen)

Namaloval bych si snad já něco na obličej? Obarvil bych si vlasy na červeno, nehty na černo (nebo na nějakou jinou barvu) a obul se do bot s deseticentimetrovým podpatkem na kterých lze jen stěží udržet rovnováha? Oblékl bych si snad místo kalhot miniaturní kousek hadříku a liboval si v tom, jak mi skvěle táhne na ptáka, kterého jsem si předtím oholil a namazal nějakým vonným balzámečkem? Vytrhal bych si obočí a když už by tam nebylo, tak ho tam přimaloval? Kdybych tak učinil, myslím, že by mě většina lidí jistě považovala za blázna. A ony jsou rovnoprávné. Tak ať mi někdo vysvětlí, proč se jim to toleruje?

„Aáách, jóóó.

Právě v okamžiku, když si Eduard při tomto svém postřehu hlasitě povzdychl, na něj Alice zaječela svou hysterickou fistulí. Eduard poznal, že je o oktávu výš než obvykle. Znal za ta léta společného soužití ten tón velmi dobře a věděl, že mu tímto rodinným a zavedeným způsobem jeho drahá choť opět sdělí, co si o něm myslí. To vše se stalo právě v okamžiku, když prožíval pocit uvolnění.

„No to snad není možný. Ty jsi to udělal zase. Já jsem taková kráva, že jsem si tě brala. Opravdu lituju toho dne kdy jsem ti řekla své ano. Jak jen jsem mohla být tak blbá a nalítnout na ty tvoje řečičky, jak jen jsem to mohla nevidět, ale teď to mám. Teď musím žít s takovým sobcem. Eduarde, proboha, kolikrát jsem tě o to prosila… a kolikrát jsi mi sliboval, že už to nikdy neuděláš?“

„Ty jsi fakt hajzl!“ vykřikla nenávistně, až jí hlásek v samohlásce i přeskočil. Eduard cítil, jak se jeho manželka zvýšeným hlasem snaží zdůraznit svoje zklamání a rozhořčení a vyjádřit tak i svůj momentální světový názor. Bylo mu to jedno. Ani se příliš nesnažil zastavit příval jejího zcela nekonstruktivního hořekování a klidným hlasem poznamenal:

„Vždyť se zas tak moc nestalo.“
„Zas tak moc se nestalo? Jak můžeš říct, že se nic nestalo?“

„Vždyť ty jsi mně to zase neudělal, uvnitř se mi můžou zbláznit hormony a ty už máš ve tváři výraz blaženého vystříkance. Vidím tam ale i něco zcela nového. Vidím, jak tě mé zklamání těší.“

Po těchto jejích slovech, jakoby začala Eduardovi proudit v žilách zcela nová krev. Současně s tímto nastupujícím pocitem nezájmu o uspokojování manželčiných potřeb si uvědomil, že od dnešního dne může ke své široké škále masek přidat i nefalšovaný šovinistický úsměv.