Jeden ze života praktikantky

Anotace: Byla jsem na tom místě jako doma, ale já to tu nenáviděla. To vstávání, ta cesta lesem byli pro mě jako noční můry.

Sbírka: Výmysly z mé hlavy

A je to tady. Jsem opět na místě, kterému jsem rok snažila vyhnout. Byla jsem tam kde jsem prožila jednu půlku svého dětství. Byla jsem na Lipně. Teda skoro u Lipna. Jak já to tady nenávidím, ale chci-li si vydělat nějaký peníze musím ty děti přežít. Doufám že budu mít malý holky. Jsou v klidu a nezlobí, ale při mým štěstí budu mít s někym koho nemám ráda velký kluky. Jako obvykle schytám to nejhorši. Mě se prostě ,,štěstí“ lepí na paty. Jako praktikantka jsem musela přijet už o den dřív. Nevadilo mi to, ale do rána byla porada a pak jste museli v sedm ráno vstávat a přichystat se na příjezd zbytku tábora, takže všech dětí. Tohle místo jsem měla zamluvený už od ledna a nehodlala jsem se ho vzdát. Byl o to velký zájem, ale já jako ,,veterán“ jsem měla menší jistotu, že mi to místo dá. Už tu byl i zbytek praktikantů, ale moment něco mi tu nesedělo. Co tu dělal Petr? Ten tu vůbec nemá být. Jestli je tu jako praktikant co tu dělá Zuzka, Jirka a Tom? Ale kdo bude mít holky nebo kluky(mrňata). Nevycházelo mi. Ať jsem počítala jak jsem počítala někdo tu přebejval. Praktikanti byli čtyři. Já, Denisa, Pavel a Michal. Nováček co sem přijel minulej rok. Takže mi chcete říct, že vedoucí budou. Jirka, Zuzka, Tom a Petr. Ano a takhle mi začínají prázdniny. Samá dobrá zpráva.

,,Hele takže kdo bude mít koho. Já už jsem to tak nějak vymyslel, ale souhlasit musíte jenom vy.“přišel hlavní vedoucí. Nádech a výdech, nádech a výdech.
,,Budou čtyři skupiny. Malý holky a kluci. A velký holky a kluci. Malý holky bude mít Zuzka a Denča.“koukl na ně. Ti koukli na sebe a jenom kývli. Mít holky bude pro Zuzku nová zkušenost, minulej rok měla velký holky.
,,Velkých holek se ujme Tom a Pavel.“přesunul pohled na Páju a Toma, kteří jako Zuzka a Denča jen kývli.
,,A ted. Malých kluků se ujme Michal a Jirka. Pánové souhlasíte?“mrknul na ně. Ty kývali. Takže to co sem si myslela se splnilo. Mám velký kluky. No aspoň bude zážitek.
,,A o velký kluky se postrá Petr a Vendy.“upřel pohled směrem na nás a nám nezbývalo nic jinýho než kývnout. Neřekl mi Venca. Jaký to úspěch.
,,Tak doufám, že jsem to nějak rozdělil a ted vám dám seznam a vy si na nějakej papír sepíšete svoje děti. Já zítra odjíždim a nebudu tady tak si to zařídíte samy. Jasný?“koukl tentokrát na všechny.
,,Jasný.“odpověděli jsme hromadně.

Druhý den – ráno
,,Vendy vstávej. No tak je deset probud se.“zacloumali se mnou něčí ruce. Byla jsem na chatce číslo jedna, kde obvykle spali Petr a Pavel. Obrátila jsem se na záda a otevřela napůl oči. Byl to Pavel. Petr jěště spal nademnou. Vzdychla jsem a protáhla se. Jak já to vstávaní nesnášim. Posadila jsem se jenom po kolena dlouhé košili. Vlasy jsem měla rozcuchané, takže jsem si je rychle učesala a dala do culíku. Hodila jsem na sebe tepláky a koukla do zrcátka. Už jsem slyšela PRÁSK a padání skla na zem. Já si vážně myslela, že to zrcátko praskne až se do něj podívám, ale naštěstí to přežilo. Otevřela jsem dveře. Byla docela zima, takže jsem popadla mikinu a hodila jí na sebe. Petr jěště furt spal jeho brácha ho nedokázal probrat. Bylo to legrační vidět je vedle sebe. Jeden byl menší a druhej měl hnědý vlasy. Došla jsem k Pájovi.
,,No tak Petře. Vstávej a to hned.“řekla jsem mu, ale bylo to jako mluvit do kamene. Pavel už nemohl dál. Došel na konec palandy a strhl z bratra spacák. Měla jsem co dělat, abych se vůbec nerozesmála. Jo oni veděli jak holku rozesmát. Zavrtěla jsem hlavou a odešla jsem z chatky na vzduch.

Odpoledne
,,...a Martin Svoboda.“dojmenovala jsem celý seznam. Kluci koukali na mě jak je jmenuju, protože nevěděli, že za praktikanta budou holku a už vůbec že zrovna mě. Tomáš řekl ať si všechny sebereme a deme na louku. Poslechli jsme rozkaz. Ostatní to dokončí a přijdou za námi. Dali jsme klukům deset minut na převlečení a vyšli jsme lesem nahoru. Ten les a tu cestu bych zavalila kamenama. Byla to nejhorší noční můra. Byli jsme na začátku lesa a já už dejchala jako pes po běhu se svým páníčkem.
,,Kluci. Kdo bude za Petrem dělá u kapličky 20 kliků."zavolala jsem dopředu. Všichni se rozběhli před Petra. Nikdo nechtěl poznat Petra z oblasti KLIKY a DŘEPY. Začli jsme se domlouvat co bysme jim vymysleli zítra a jakou hru dáme nahoře na louce.

Čas stravený ve společnosti kluků a her uběhl rychlostí světla. Ani jsem nevěřila, že už se musíme vrátit zpátky do tábora. Byla jsem smutná z toho, že jeden den je za námi, ale zároveň ráda, že máme před sebou jěště dva týdny plných dobrodružství.

Večer
Porada byla do dvou do rána. Zítra jsme měli hlídku, takže bylo lážo plážo v táboře. Prcci šli odpoledne do Výtoň a velký holky hrát hry do lesa a potom na svačinu za prckama. Takže od dvou odpoledne do šesti podvečer bylo volno alias nicnedělání. V půl třetí jsem padla do postele a za chvíli jsem o sobě nevěděla.

Jsem ráda za tuhle možnost být tady a starat se o kluky. Proč to tu vlastně nemám ráda? Proč to tu nenávidím? Jsem asi pitomá, že tohle místo nemám ráda.